POSLEDNÍ ČLÁNKY



Na konferenci „Demokracie versus totalita v 21. století“, která se konala pod záštitou Hnutí za přímou demokracii (HzPD), zaznělo mnoho velmi zajímavých názorů, z nich ani jeden by neměl zapadnout.

V minulém díle jsme se ptali, proti komu vlastně jihočeští studenti protestují a nakolik jsou jejich protesty oprávněné z hlediska morálního i zákonného, dnes se zaměříme na několik trefných postřehů Lukáše Valeše z Vysoké školy evropských a regionálních studií (VŠERS).

 

Lukáš Valeš (VŠERS) sedí třetí z leva.

Lukáš Valeš (třetí zleva) během konference Demokracie versus totalita v 21. století.

 
Za pana Lukáše Valeše z Katedry společenských věd VŠERS měl původně vystoupit jeho kolega Štěpán Strnad. Náhoda však chtěla tomu, aby nakonec zazněly právě jeho názory a připomínky. Následující text je volným přepisem jeho proslovu na konferenci.

Lukáš Valeš patří k lidem, kteří nebyli spokojeni s tím, jak se česká společnost vypořádala se svou komunistickou minulostí. Vyrovnání se s minulostí bylo neúplné a můžeme spekulovat nad tím, jestli to ze strany některých politických stran nebylo i úmyslem.

Ačkoliv jsme přijali zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (zákon č. 198/1993 Sb.) a docela nedávno ještě zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu (zákon č. 262/2011), doposud nebyl žádný představitel minulého režimu obžalován a odsouzen.

Vzpomeňme zločiny padesátých let, které jsou jednoznačné a o kterých není sporu, a minimálně ještě otázku vlastizrady čelných představitelů normalizačního režimu, kteří přispěli ke spolupráci s okupační sovětskou armádou. Přesto nemáme žádného vysokého stranického představitele z před roku 1989, který by byl za tyto jednoznačné zločiny potrestán.

Ani samotná KSČM se se svou minulostí nevypořádala úplně. Ačkoliv se na počátku devadesátých let za předsednictví Jiřího Svobody od minulosti distancovali, stále je mezi nimi mnoho osob, které na dobu minulou nostalgicky vzpomínají. Mezi takové patří například pražská poslankyně Marta Semelová a její vzpomínkové akce u hrobu Klementa Gottwalda. Zapomenout bychom ale neměli ani na nedávnou návštěvu prvního tajemníka ÚV KSČM Petra Šimůnka na vzpomínkovém aktu ke 100. narození Gustava Husáka, kde mimo jiné řekl: „Myslíme si, že si zaslouží velkou úctu. Patří mu důstojné místo v naší společnosti.“

Takže ani u KSČM není jednoznačné, do jaké míry se s minulostí vyrovnala.

Samotná otázka zrušení KSČM byla aktuální na počátku devadesátých let, ale ne v době, kdy je Česká republika součástí Evropské unie a má přijatou Listinu základních lidských práv a svobod. A pokud KSČM Listinu neporušuje a není v rozporu s českým právním řádem, pak je regulérní součástí politické scény.

Někdy před volbami v roce 2006 se vyprávěl vtip, kde se sejdou dva důchodci a jeden se ptá toho druhého: „Koho budeš volit?“ A ten druhý mu odpoví: „Komunisty.“ A ten první na to: „To je jasný. Ale z jaké strany?“

K tomu vtipu stojí za zmínku, že Miloslav Ransdorf podepsal chartu na propuštění Václava Havla. Stranickou důtku za nekázeň mu udělil předseda stranické organizace tehdejšího prognostického ústavu a jeden z kandidátů na současného českého prezidenta Vladimír Dlouhý, bývalý místopředseda Občanské demokratické aliance…

Dnešní podpora KSČM ale nepramení z nějaké nostalgické touhy vrátit se před rok 1989. KSČM je dnes volena jako protestní strana. Podpora KSČM souvisí s nesouhlasem se současným stavem sociálně-ekonomické situace v České republice. K tomu významně přispěla řada neúspěchů české ekonomické transformace po roce 1989.

Mnohem závažnějším problémem pro současné politické strany je fakt, že sice volíme politické strany, které jsou na první pohled demokratické a volíme je v demokratických volbách, ale za těmito stranami stojí jednoznačně dohledatelné lobbistické organizace, ale i jednotlivci, a ti řídí politiku těchto stran. Je úplně jedno, jestli jsou to strany levicové, či pravicové.

Tato mafiánská demokracie, která je navíc ještě spojena v dnešní době s privatizací státu, na kterou upozorňuje celá řada politologů, naposledy paní profesorka Vladimíra Dvořáková ve své knížce Rozkrádání (rozkládání) státu, je z hlediska politického systému mnohem závažnějším problémem než vyrovnání se KSČM se svou minulostí.













Volba lidskosti