POSLEDNÍ ČLÁNKY



.

„Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední,
zůstávají převážně americkým protektorátem,
kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob.“

Zbigniew Brzezinsky, Velká šachovnice* (Washington 1997)
V letech 1977–1981 poradce pro otázky národní bezpečnosti prezidenta USA Jamese E. Cartera.

.

Že vláda Spojených států celé desítky let prahla po porážce a rozpadu Sovětského svazu, to je přirozené. Ale v naší zemi málokdo zná zákon PL 86-90 amerického Kongresu z roku 1959. K našim uším zazníval přes rádiové rušičky jako každoroční příslibový „Týden porobených národů“. Dostávali jsme všichni příslib osvobození zpod komunistického útlaku? Všichni a ne všichni. Rusové tam mezi utiskovanými národy uvedeni nejsou.  Naopak, zákon výslovně uvádí jako porobitele (i Číny a Tibetu) ne světový komunismus, nýbrž Rusko a Rusy. A v řečišti protiruských prohlášení právě třeba Brzezinského, Kissingera a dalších jim podobných, zaměřuje tento zákon Ameriku otevřeně nikoli proti komunismu, nýbrž proti Rusku. (A je dodnes v platnosti, Kongres jej nezrušil. Nedorozumění? Nevypadá to. I v roce 1997 Spojené státy stejně konaly Týden národů porobených Rusi. Tomu se dá těžko říkat zapomnětlivost. Spíše je to úkol pro zítřek.)

.

Alexandr Solženicyn

Matematik, fyzik, filosof a nositel Nobelovy a Templetonovy ceny
Alexandr Solženicyn.

.

V tomto protiruském směru po celé roky působila i rozhlasová stanice Svoboda. Velmi umírněně proti komunismu, ale plným ostřím proti ruským tradicím a dokonce proti ruskému náboženství a kultuře.  (O tom jsme již nejednou mluvil i psal, i americkým prezidentům Reaganovi a Bushovi.) Americká administrativa se této stanice, vytvořené udánlivě jenom pro studenou válku v nejmenším nezřekla ani v nastalých letech americko-ruských objetí. Nadále na ni nelitovala milionů; je vidět, že ji potřebuje. A stanice vysílá 24 hodin denně, jako žádná ruská, podle zahraničních pokynů „na všech vlnách a ve všech pásmech“. Svoboda v posledních letech hlásí nejenom zprávy, nýbrž tendenčně je interpretuje a zabarvuje svým ideologickým a politickým postojem – totiž ne svým, nýbrž nadiktovaným Radou pro rozhlasové vysílání při Kongresu Spojených států. Po rozpadu SSSR zasahovala Svoboda do našich volebních kampaní, přímo nabádala, pro kterého kandidáta mají lidé hlasovat, pronášela rady na adresu  některých poslaneckých frakcí ještě v Nejvyšším sovětu, jak by měly co nejlépe uskutečňovat svou taktiku, kdy hlasovat a kdy překazit usnášeníschopnost. V určitém období dostala Svoboda pokyn působit proti Jelcinovi, takže se mu vysmívala a utahovala si z něho; potom si od ní objednali podporu Jelcina a ona začala horlivě táhnout i v tomto zápřahu. V análech její činnosti je podobných příkladů nepřeberně. Po léta čečenské války se Svoboda vůbec změnila v jakousi čečenskou rozhlasovou stanici, otevřeně nepřátelskou ruské straně: polovina zpravodajské hodiny se skládala téměř úplně z čečenských argumentů a propagandy ( a to se opakovalo několikrát během 24 hodin).

A kdopak za poslední roky neviděl a neslyšel to nejotevřenější vměšování Spojených států? Jak by se dalo zapomenout na prohlášení prezidenta Bushe ještě před ukrajinským referendem v roce 1991 povzbuzující Ukrajinu k odtržení? Jak si nevšimnout, že první z vášnivých hlasů „Sevastopol patří Ukrajině“ byl hlas amerického velvyslance v Kyjevě a potom, a nejednou, až nestydatě netaktní hlas státního departementu? Amerika všemožně podporuje každou protiruskou iniciativu Ukrajiny, a pak neporovnat, co Amerika v obrovském rozsahu promíjí Ukrajině (a ještě ve větší míře asijským republikám: jakékoli potlačování odlišných názorů i jakékoli zfalšování hlasování), s nekompromisní kritikou vůči Bělorusku a zejména drtivým odporem proti jeho sebenesmělejšímu pokusu o spojení s Ruskem? Je to tím, že Bělorusko porušuje všeobecný plán a boří myšlenku „černomořsko-baltického svazu“ od Estonska po Krym, tvořícího kordon sanitaire´ proti Rusku. Vždyť Spojené státy daly své „obkličovací úmysly“ proti Rusku jasně najevo: na vrcholu jednání o NATO vřelé vojenské sblížení s Ukrajinou, v srpnu 1997 manévry amerického námořnictva v Černém moři u krymského pobřeží (za účasti tureckých námořníků; ani ne tak praktický krok jako symbolická historická ukázka vrcholného ponížení Ruska. A proč už rovnou ne v Azovském, však tam jsou „ukrajinské“ břehy), cesta generálního tajemníka NATO hned do Zakavkazska, hned do Střední Asie, opět za účelem navazování vojenské spolupráce Severoatlantické aliance se středoasijskými státy. Není to snad dost výrazné a dost varovné? A nejvíce z nové situace vytěžilo Turecko.

Rozšíření NATO na východ (a podstata není v Česku, Maďarsku, Polsku, ale v expanzi do Pobaltí, Ukrajiny nebo Běloruska, k Černému a Baltskému moři) by bylo možné, i když obtížné, vysvětlit pouze setrvačností západního vojenského myšlení po tolika letech vedené jakoby „nedovedené“ studené války. Těžko se připouští takový stupeň podcenění nyní chronické slabosti Ruska pro celou dohlednou budoucnost. Pak se ovšem nedá najít jiné reálné vysvětlení než záměr nátlaku na Rusko. Když NATO za své rozšíření o první tři země zaplatí 30 až 35 miliard dolarů, nemůže přece tyto východoevropské spojence získávat pro budoucí těžké konfrontace „severu“ a „jihu“. Do takového konfliktu budou tihle noví spojenci nejméně ochotni se vložit a budou v něm nejméně užiteční! Možná ale budou Spojené státy ještě hořce litovat, že v Evropě tak usilovně vytvářely muslimské bosenské předmostí.

V současné době hýbe veškerou politikou hospodářství, pokud vůbec není jejím jediným obsahem. Hospodářství předmětem této spolupráce není, ale i člověk prostý, vůbec žádný odborník, nemůže pozorovat situaci bez ohromení. Je přece jasné, že Západ potřebuje Rusko technologicky zaostalé. To se programu Mezinárodního měnového fondu tak otrocky podřizujeme z nechápavosti? Nebo se vědomě poddáváme cizím úmyslům? Jak se dá například zdůvodnit, že jsme na tvrdý požadavek MMF zrušili celní tarify na vývoz své nafty a plynu (dodáváme a dodáváme své neobnovitelné nerostné bohatství a připravujeme o budoucnost  sebe i své potomky)? A v náhradu za ty obrovské rozpočtové ztráty očekáváme od fondu další droboulinkou almužnu, vlastně ani ne almužnu, nýbrž půjčku na úrok. Která jiná vláda na světě tak hospodaří? Kruté škody pro naše hospodářství, vláda, která se podřizuje omezujícímu, a dokonce ničivému diktátu, a z našich nejvyšších míst slyšíme vděk, že MMF údajně „pomohl Rusku vyhnout se obtížím“. Je to až neuvěřitelné – ten bezmyšlenkový rozprodej národního hospodářství je v Rusku doprovázen ne růstem příjmů, nýbrž růstem zahraničního zadlužení, Rusko je v dluhové jámě.

A celkový efekt globalizace světového hospodářství je takový, že zaostávající jsou odsouzeni k dalšímu zaostávání a postavit se na nohy už nedokážou. Za nějakou desítku let klesneme na úroveň afrických zemí. Však se s námi už i tak jedná. Kontroly nad našimi klíčovými podniky se hned tady, hned tam chápou zahraniční firmy, někdy pod pseudonymem. A přitom je  Rusko i v nynějších ořezaných hranicích hospodářsky soběstačné, naše úpěnlivé shánění zahraničních investorů vyplývá z našeho bezbřehého duševního úpadku a zoufalství. (Zahraniční investice jsou přípustné a mohou být užitečné, když je spolehlivě ochráněna domácí výroba a platí přísný zákon o vývozu kapitálu nebo polotovarů.) A naše zapojování do mezinárodního finančního světa nás dosud neotužilé napojuje na cizí finanční krize, kterým bychom se jinak vyhnuli. V hospodářské sféře jsme se bezmyšlenkovitě a s nebezpečnou uspěchaností vrhli do přijímání západních forem života. To je ale nedosažitelné. Cizí styl života se bez bolestného přechodu nedá okopírovat, musí organicky vyplývat z tradic země, Jak říká přísloví, vlastní bolest se cizím zdravím neléčí. Na cestu, která by byla od západní k nerozeznání, se Rusko stejně nevydá, ať se budeme snažit jakkoli.

Alexandr Solženicyn

Rusko v troskách – Rossija v obvale, 1998
ruský originál ZDE (citace od strany 30)

.

Alexandr Isajevič Solženicyn (rusky Алекса́ндр Иса́евич Солжени́цын, se narodil 11. prosince 1918 v Kislovodsku, umřel na infarkt 3. srpna 2008 v Moskvě) byl ruský spisovatel, disident, publicista a politický činitel.

Po střední škole začal studovat na dvou fakultách rostovské univerzity (fyzikálně matematické a filozofické), po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu (byl důstojníkem dělostřelectva Rudé armády a dvakrát byl vyznamenán za statečnost). Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, a v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl r. 1953 a v letech 1953–1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel.

V roce 1968 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů. Roku 1970 byl Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena, nicméně on si ji nevyzvedl z obavy, že by ho ruské úřady nepustily zpět do země.

Poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví Gulag, byl však v roce 1974 stejně zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu. Do Ruska se vrátil v roce 1994.

Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd.

(převzato z Wikipedie)

.

Velká šachovnice, strana 65

.

* Zbigniew Brzezinsky:  The Grand Chessboard: American Primacy and Its Geostrategic Imperatives. Basic Books. 1997. ISBN 0-465-02725-3. Kniha ve formátu PDF online ZDE.

Česky  kniha vyšla pod názvem Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá fronta, Praha 1999. (Ke stažení na netu.)

.

.

Dále k tématu:

.

• Alexandr Solženicyn – Rusko v troskách (recenze)

>>Dnes bude náš tradiční malý výlet do knih vlastně trochu netradiční. Ale ať už máte k Solženicynovi, nebo Rusku jako takovému, jakýkoliv postoj, myslím, že tohle je knížka (skutečně knížka, já jí zvládla přečíst za jeden den), která by neměla uniknout vaší pozornosti. Narazila jsem na ni minulý rok, když jsem dávala dohromady literaturu pro svojí seminární práci, kterou jsem vám sem už posílala (zde). Na jednu stranu při jejím čtení člověk musí brát v potaz, že je to dílo hodně subjektivní, na druhou stranu je to dílo někoho, kdo to zažil a zjevně se i dost angažoval, aby tuhle zprávu mohl napsat. Rusko v troskách hovoří o tom, co se dělo v Rusku po pádu komunismu. A sama za sebe můžu říct, že u některých pasáží mi div nestály vlasy na hlavě, jak strašně, strašně moc jsou některé popisované situace podobné tomu, čím si teď procházíme u nás. Už před přečtením téhle knihy jsem měla pocit, že Rusko v některých nepříjemných věcech dost předběhlo dobu. A tady jsem se v tomto pocitu jenom utvrdila. Je těžké zde tuto knihu obšírněji popisovat, protože podle mě je to věc, na kterou by si každý měl udělat svůj vlastní názor.<<

.

Libuše Zavoralová: Co by na to dnes řekl A. Solženicyn?

>>V roce 1989 jsem byla mezi těmi, kteří s nadějí očekávali výsledky politické změny a neuvědomovali si, že světová moc peněz je bezohlednější než ta komunistická a člověk je to poslední, co ji zajímá. Od z počátku naivního, až po období zcela zprofanovaného socialismu, ve kterém se funkce i na nejnižších úrovních rozdělovaly nikoliv podle schopností jednotlivce, ale podle rudé knížky, kterou bylo tudíž záhodno vlastnit, ve kterém se v lidech z těchto důvodů pěstovalo pokrytectví a přetvářka, uplynulo čtyřicet let a my jsme byli rádi, že toto období skončilo. Ale to vůbec neznamená, že člověk nemá povinnost vnímat kriticky to, co se děje nyní, byť by byl absurdně označován za „ruďocha“ a „komunistu“, přičemž ti skuteční už mnoho let nosí jiné kabáty. Z malých požárů, podobných těm, které dnes hoří na Ukrajině, vznikají ty velké, které za sebou zanechávají spoušť a milionové oběti. Proto je tak nebezpečné nezjišťovat si a nebránit pravdu hned v počátcích podobných událostí – z kopce rozjetý stroj lží a násilí se později zastavuje velmi těžko.

V době komunismu jsem měla možnost si přečíst u nás zakázanou knihu Alexandra Solženicyna „Souostroví Gulag“ , kterou moje pětasedmdesátiletá teta elegantně přenesla přes letištní celní kontrolu při svém návratu z Anglie. Tato kniha se jistě nemalým podílem zasloužila o pád komunismu. V této souvislosti je zajímavé, jak A. Solženicyn nahlížel na Ukrajinu po svém návratu z emigrace. V roce 1998 napsal ve své knize „Rusko v troskách“ toto:

„S mnohými ukrajinskými nacionalisty jsem byl v padesátých letech zavřen v lágru a myslel jsem si, že jsme v upřímném spojenectví proti komunismu. V sedmdesátých letech v Kanadě a v USA jsem se jich naivně vyptával, proč se vůbec nestavějí proti komunismu, nic proti němu nedělají a přitom se tak ostře vyjadřují proti Rusku. Naivně, protože teprve po letech jsem se dozvěděl, že nechvalně proslulý americký zákon 8690 „O porobených národech“ byl tendenčně zformulován proti Rusům a podstrčen americkému Kongresu právě ukrajinskými nacionalisty (kongresman Dobrianski)… (pokračování)<<

.

• Podivuhodná proměna Zbigniewa Brzezinského (1)

>>Důsledky náhlého zvratu uvažování Brzezinského v jeho nové knize jsou pochopitelné, ovšem pouze tehdy, uvědomíme-li si historii jeho kariéry. Brzezinského lze srovnat s jakýmsi moderním fenoménem královského rádce. Spojuje v sobě kvality politického myslitele a praktika-realistu s chladným rozumem. Už v jeho raných knihách lze pocítit okouzlení mocí a schopnost její detailní analýzy. Jeho prvořadým zájmem bylo posílení mocenské struktury USA, kterou realizoval jako bezpečnostní poradce prezidenta Jimmyho Cartera. Tehdy, v letech 1977–1981, se přímo podílel v roli poradce na průběhu studené války.<<

.

• Milan Šarapatka: Hlavní důvod současné krize na Ukrajině a její možné důsledky (26. 2. 2014)

>>Před více než deseti lety jsem četl knihu jednoho z nejvýznamnějších amerických politologů Zbigniewa Brzezinského „Velká šachovnice“ aneb k čemu zavazuje Ameriku její globální převaha. V této nesmírně zajímavé knize je na několika místech uvedena autorova teze, že pokud se od Ruska podaří oddělit Ukrajinu, Rusko přestane být navždy světovou velmocí. Jsem přesvědčen, že právě proto jsme nyní svědky tak urputné snahy o vymanění Ukrajiny z vlivu Ruska a oslabení jeho geopolitické pozice v Eurasii. Putinovo Rusko už totiž není „medvědem na hliněných nohou“ z dob prezidenta Jelcina. Stále více nabývá sebevědomí, čemuž se u 150-ti milionového národa, z mého pohledu, také nelze divit. A tomu je, v zájmu udržení dominantní strategické pozice USA ve světě, třeba za každou cenu zabránit. Tuto cenu také nyní Ukrajinci platí, svými životy!<<

.

• Zbigniew Brzezinski jako zrcadlo amerického propadu (I)

Text vyšel 29. prosince 2012 na Strategic Culture Foundation: Zbigniew Brzezinski as a mirror of American devolution (I)

>>Rok 2012 byl, mimo dalších věcí, zajímavý vydáním publikace zásadního významu, tedy aspoň co se týká pochopení procesů probíhajících ve světě a v USA, a to knihy Zbigniew Brzezinského „Strategická vize: Amerika a krize globální moci“ (1). O autorovi je známo, velmi mírně řečeno, že je vlažný k Rusku. Mnozí se přou o rozsah jeho vlivu na americkou politiku. Nicméně existují také kritéria, která jsou zjevná. Stačí se podívat ne jeho pravidelně zveřejňovaná pojednání a pak je porovnat s některými činy americké vlády, obzvláště co se týká nedávno vzniklé doktríny „Národně-bezpečnostní strategie Spojených států“, a lze vidět řadu přímých vlivů. Někdy se to liší jen ve stylu a je faktem, že v jeho neoficiálních stanoviscích je mnoho Brzezinského myšlenek formulováno mnohem příměji a dokonce cynicky.<<

.

• Zbigniew Brzezinski jako zrcadlo amerického propadu (II)

>>Jsme uprostřed třicetiletého období věnovaného Zbigniewem Brzezinským v jeho průlomové knize „Velká šachovnice“ času, kdy zůstane americká nadvláda nezpochybnitelná. Nyní uběhlo jen 15 let a ve své nové knize „Strategická vize: Amerika a krize globální moci“ uvádí, že úpadek moci Ameriky se zrychluje. Brzezinski připouští, že „nadměrný optimismus“ ohledně všemohoucnosti Spojených států netrval dlouho. Konzumní kultura a deregulace ekonomiky vedly k prasknutí akciové bubliny a rozsáhlé finanční krizi. Války George W. Bushe se ukázaly být pro zemi katastrofické, dokonce ještě před balkánským dobrodružstvím Clintona a kolapsem americké zahraniční politiky obecně. Podobnosti mezi Sovětským svazem na soumraku svých dnů a Amerikou počátku 21. století jsou skutečně znepokojivé, poznamenává Brzezinski… (1). Rovnováha světové moci se soustavně přesouvala ze západu na východ. Panují rostoucí pochyby ohledně životaschopnosti amerického systému a víra ve „vzkvétající dědictví západu“ byla silně otřesena. Pokud americký systém ztratí svoji relevantnost v očích veřejnosti, může být zastíněn úspěchem Číny.<< >>Když si tyto problémy jeden po druhém utřídíme, je snadné vidět, že bez zasahování Spojených států by byly vyřešeny úspěšněji. Kde se vzal ten absurdní názor, že bez Američanů by celé lidstvo začalo vzájemně válčit, v souladu s Huntingtonovou doktrínou? Přesně naopak, tím, že si usurpoval roli zprostředkovatele a policajta ve všech regionálních konfliktech se Washington stává zainteresovanou stranou nemající zájem, aby někdy skončily, protože je to jediný způsob, jak může být „nepostradatelnou mocností“, se všemi výhodami tohoto statutu. Je to starý známý imperiální princip „rozděl a panuj“ a v takových situacích je ho snadné aplikovat. Dovolujeme si říct, že Amerika zcela jistě není „černá díra“ a nikdy z mapy nezmizí, ale zároveň bez jejího otravného přání zasahovat do všeho a řídit všechny procesy na planetě by zbytek lidstva vyřešil mnoho dlouhodobých sporů mnohem úspěšněji a mírumilovněji. Existuje mnoho známek toho, že budoucnost nemusí být chaotická a že ji lze zorganizovat na principu, kdy „velké mocnosti jednají ve shodě“, spolu s novými členy, když dospějí. Skutečným cílem „amerického propadu“ by mělo být pokud možno transformovat Ameriku na „rovného mezi rovnými“. Ale Brzezinski má k tomuto záměru samozřejmě na hony daleko, stejně jako celá americká elita. Proto můžeme očekávat, že jím popsané procesy budou pro Ameriku a pro zbytek světa extrémně bolestivé.

A dalším pozoruhodným komentářem je Brzezinským nabídnutý recept na zotavení samotné Ameriky. Je to prosté „deja vu“. Budí to dojem, že jednoho z jeho poradců nehraje nikdo jiný, než Michail Gorbačov. Brzezinski nenuceně mluví o potřebě restrukturalizace a renovace ve Spojených státech a volá po novém myšlení a pozvednutí hluboce zakořeněných spirituálních sil ve společnosti, ačkoliv předtím uvedl neexistenci této schopnosti jako jednu z příčin oslabení země v budoucnu. Stále se nevyjadřuje transparentně. Není to jen další známkou toho, že USA jsou skutečně v pozici podobné, v jaké byl před svým koncem Sovětský svaz? Samotné takové bezmocné apely odráží hloubku systémové krize, ve které je nejen celá Amerika, ale také intelektuální elita samotná.<<

.

• Kontroverzní spisovatel Solženicyn by se dožil devadesáti let

I po návratu do Ruska kritizoval nejdřív Gorbačova, poté Jelcina, k Putinovi naopak zaujal poměrně kladný postoj a akceptoval ho jako „dobrého diktátora“, sám sklidil pohoršení za svůj příklon k ruskému nacionalismu. Ostatně Putin přišel k Solženicynově rakvi položit květiny i letos v srpnu, když velký pamětník ruského gulagu zemřel.
Solženicyn kritizoval nejenom komunistickou totalitu, ale i západní demokracie, jako nejslavnějšího ruského emigranta v USA ho nepřijal žádný z amerických prezidentů. Když v srpnu 1968 obsadila bratrská armáda Československo, řekl Alexandr Solženicyn: „Je ostudné být Sovětem.“













Volba lidskosti