POSLEDNÍ ČLÁNKY



Když jsem jela na prvomájovou demonstraci neonacistů do Přerova, dlouho jsem se rozmýšlela, kam odložím všechny ty zbraně, které považuji za nezbytnou součást výbavy pro každého, kdo strká nos tam, kam nemá.

Představa, že pojedu na demonstraci neonacistů do stovky kilometrů vzdáleného Přerova, kde se možná setkám se starými dobrými kamarády Autonomními nacionalisty, kteří mívají ve zvyku zabavovat mi během jízdy vlakem kazety do historického diktafonu, byla děsivá. A proto jsem se rozhodla, že svoje zbraně prostě neodložím, ba naopak, že je na tu demonstraci propašuji, děj se co děj.

 

 

Do Přerova jsem přijela rychlíkem pár minut po desáté, tak jsem měla dostatek času na prohlídku městem, respektive prohlídnout si všechny policejní hlídky v každé uličce města. Policajtů bylo hodně, prý až sedm set. Zkušená z desítek a desítek pražských demonstrací jsem už dokázala i bezpečně odhadnout, kdo z chodců je civilista a kdo je „tajnej“.

Dokonce jsem si prohlídla i policejní ředitelství, kde jsem se chtěla vetřít na tiskovku pro novináře, ale prošvihla jsem jí o jednu hodinu, poněvadž jsem měla jen velmi letmé informace o jejím konání z doslechu. Tak jako tak, někteří policajti si rázem mysleli, že jsem z nějakých novin, a nechtěli po mně ani novinářský průkaz. A kromě toho jsem na tom policejním ředitelství zahlídla početnou bandu dalších „tajných“, kteří zrovna mířili na náměstí TGM. Vypadali jako skuteční neonacisté…

Nakonec se ale ve mně hnulo trochu svědomí. Co kdyby mě s nožem přeci jenom chytli? Jak bych ho vysvětlila? A tak jsem šla do místního Tesca a nakoupila žemle se sekanou. Prostě řeknu, že je to svačinovej nůž na krájení té sekané, který jsem si přibalila na cestu. Přeci jenom Praha je od Přerova dost daleko a člověk nějakou tu svačinu potřebuje.

Vrátila jsem se zpátky na náměstí TGM, mohlo být tak půl dvanácté odpoledne. Do začátku demonstrace zbývaly dvě a půl hodiny. V každé ulici postávaly policejní hlídky, ale zatím nikoho nekontrolovaly. Kus ode mě zaparkoval vůz České televize a její zaměstnanci si mezi sebou zrovna vyměňovali informace, které si odnesli z tiskovky, kterou jsem prošvihla: „Všechny vstupy na náměstí uzavřou a kdokoliv bude chtít vstoupit na náměstí, bude muset předložit občanský průkaz a bude prohledán, jestli u sebe nemá zbraň. Mít u sebe zbraň není povoleno.“ A tak jsem se rozhodla, že už z náměstí nikam odcházet nebudu, že si prostě sednu na lavičku a budu čekat, než ta demonstrace začne.

Jenže čekat takhle v zimě dvě a půl hodiny na lavičce není vůbec jenom tak. A tak jsem po chvíli přemýšlení vytáhla žemle spolu s tou sekanou a před nejméně desetičlennou policejní hlídkou jsem tím nožem začala žemle krájet půl na půl. A stále jsem čekala, kdy mě kdo vyzve, že nože tady nejsou povolené, ale všichni mi asi jen záviděli tu sekanou, nebo si prostě říkali, že ten nůž je jen svačinovej. Možná si říkali, že ta malá holčička s tím nožíkem nemůže nic zlého provézt, ale kdo zná okolnosti mého zvolení do republikového předsednictva Pirátů, ten by byl jistě mnohem obezřetnější…. Krom toho nůž nebyla jediná zbraň, kterou jsem u sebe měla, také se mi v kapse válel pepřový sprej, no a samozřejmě jsem při sobě měla i jiné zbraně, protože lidi jako já prostě už ze zvyku chodí po zuby ozbrojení.

A jak jsem seděla na tý lavičce, svačila a všímala si lidí okolo, tak mi nemohlo ujít, že o dvě hodiny dříve na náměstí rovněž usedli i někteří neonacisté, a čekali jsme tam všichni pospolu, NEKONTROLOVÁNI. Krátce před demonstrací policie konečně uzavřela všechny vstupy na náměstí a od té chvíle každý příchozí musel předložit občanský průkaz, a nechat se prohlídnout, dokonce i detektorem kovů. Ale ke mně a k ostatním nikdo nepřišel.

Dovolila jsem si ještě jednu provokaci, a přistoupila jsem těm k bezpečnostním páskám a začala policejní manévry fotodokumentovat, fotit si detektor kovů, všelijak na sebe upozorňovat, ale prostě moje snahy o jakékoliv prozrazení byly ze strany přítomných policistů zcela ignorovány.

A tak se mi povedlo na demonstraci neonacistů propašovat zbraně a vlastně to nebylo vše, co se mi ten den podařilo. Díky mé návštěvě policejního ředitelství jsem byla policisty omylem považována za novinářku, takže jsem mohla volně procházet policejními kordony a dostávala jsem od „tajných“ informace, kde se co mele a nebo kam nemám chodit. Jen jedno mi policisté vyčetli – že jsem si nevzala reflexní vestu s nápisem PRESS…













Volba lidskosti