- Evropský rozhled - http://www.evropsky-rozhled.eu -

Iracionální moc volebních obrazů

Cílem kampaně, která chce být úspěšná, nesmí být slíbit všem to, co si přejí, ale využít klíčová, sama o sobě nic neznamenající slova, do nichž si každý může projektovat své vlastní aspirace. Dokonalým příkladem takové kampaně byla ta minulá Obamova, kdy ze všech nároží a stránek novin na lidi sálala energie slova „naděje“. A lidé si více, než něco skutečného přáli právě toto – cítit v sobě „naději“. (Vrcholem všeho je, že právě za to, že dokázal probudit v lidech „naději“, dostal Obama i Nobelovu cenu míru. Jestli ji naplnil, anebo zklamal, komisi už nezajímalo.)

Volby se vyhrávají přeludy. Sugestivními obrazy. Důležité přitom je, aby do nich co nejvíce lidí chtělo spontánně projektovat to, po čem touží. Ten, kdo si to neuvědomí, nemůže uspět. To ovšem nutně neznamená, že motivace politických vůdců nemůže být čistá. Tato forma manipulace je za současného stavu, v němž se lidé nacházejí, nevyhnutelná. Jednota a tím i síla hnutí ve společnosti vzniká převedením zájmů jednotlivců na „nejnižšího společného jmenovatele“ a to jsou zpravidla city, vášně, pudy a velice jednoduché myšlenky.

Záleží ale velice na tom, jestli chce vůdce manipulovat lidi pro jejich prospěch (v tomto směru existuje v historii řada příkladů, kdy obratní řečníci dokázali nadchnout davy k hrdinským či altruistickým skutkům) anebo k jejich škodě. Tato forma působení se stane neúčinnou a zbytečnou teprve ve chvíli, kdy se zdvihne úroveň celé společnosti. To se ovšem děje velice pomalu a je to práce na celé generace.

V aplikaci výše řečeného na současnou českou situaci lze říct, že s ohledem na nálady ve společnosti vyhraje volby pravděpodobně ten, kdo si na billboardy napíše a ve své kampani náležitě zhodnotí slovo SPRAVEDLNOST.

Omylem kampaně české Sociální demokracie je využití slova „jistota“. Je to nedomyšlené a amatérské. Jistota skutečně je důležitou motivační silou mnoha lidí, možná i tou největší, ale na ní postavená kampaň apeluje na jejich slabost, na to, že se jim jistoty nedostává. Oni se ale nechtějí cítit slabí, chtějí se cítit v pozici síly. Na lidi všeobecně síla dělá velký dojem. Přejí si ze všeho nejvíc vládu, která bude silná. Tato síla musí z kampaně vyzařovat. Slovo „spravedlnost“ je z tohoto hlediska dostatečně ofenzivní a zároveň pokrývá velice široké spektrum přání lidí. I ta jistota se do ní může schovat.

.

.

.

Speciálně k tématu:

• Veronika Sušová-Salminen: Ode zdi ke zdi. Vládní krize jako krize české demokracie [1]

Korupce, zneužívání funkce a přivlastňování veřejných zdrojů, pasivita a odcizení voličů, arogance politiků a paralýza veřejné kontroly – všechny tyto problémy jsou jasnými příznaky privatizace veřejného prostoru a politiky. Současná kauza jasně ukazuje na to, že tato privatizace je realitou, ba normou.

• Eduard Chmelár: Zachraňme demokracii [2]

Demokracie je dnes v podstatě nahrazena oligarchií. Nastolit znovu demokratické poměry lze už jen nenásilnou revolucí, která vrátí rozhodování k lidem, a to i v ekonomických otázkách. Týká se to na prvním místě Evropské unie.

• Rádio Vatikán: Nastoluje se nová neviditelná tyranie [3]

Finanční krize, kterou procházíme, nám dává zapomenout, jaká je její prvotní příčina – tedy hluboká antropologická krize. Zcela jsme popřeli prvenství člověka. Utvořili jsme si nové idoly. Starozákonní zbožňování zlatého telete (srov. Ex 32, 15-34) dnes ilustruje nový, nelítostný výjev – fetišismus peněz a diktatura ekonomie, která nemá lidskou tvář a nesleduje lidský účel.

• Michal Rusek: Média – intelektuální prostituce? [4]

Pokud vlivná (klíčová) novinářská místa obsadí „ti, kteří spolu mluví“, je zcela zákonité, že se politika v určité zemi „zabetonuje“ na té úrovni poznání společenských jevů, na kterou ta či ona parta „dosáhne“.

• Jiří Pehe: Zahnívající partokracie [5]

Podle prestižního týdeníku The Economist [6] je Česká republika zahnívající partokracií. Politické strany se už v 90. letech zmocnily demokratického procesu, politici zneužívají demokratický systém ve svůj prospěch, země je prolezlá enormní korupcí. O tom vypovídají podle týdeníku nejen různé studie vypracované nezávislými odborníky v České republice, ale i pravidelné průzkumy Transparency International.

• 15M: Co chtějí Španělé, Brno 2. 6. 2011 [7]

Momentální situace se však netýká jenom Španělska, ale i dalších zemí včetně ČR. Proto zveme obyvatele České republiky, aby se přidali k našim požadavkům a vyjádřili tím svou nespokojenost s korupcí v politice, která nás dovedla až k ekonomické krizi, jejímiž důsledky trpí běžní lidé a nikoliv skuteční viníci.

• Michal Rusek: Hluší demokraté – zcela nefunkční projekt Státní pokladna [8]

V demokracii nelze říct, že budu dělat něco špatného.  Veškerá politika spočívá v psychologickém „umění“ přesvědčit o správnosti svých činů rozhodující většinu. Nejde tedy o správnost činů, ale o získání podpory. O toto jde, toto je smutná podstata demokracie.

• Ladislav Štítkovec: Demokracie v České republice je jen iluze. Postavme se aroganci moci [9]

Podle prohlášení OSN Mezinárodní den demokracie poskytuje příležitost k přezkoumání stavu demokracie ve světě. My dnes chceme poukázat především na katastrofální stav české demokracie. Mnoho lidí v naší zemi se naivně domnívalo, že po sametové revoluci jsme se ocitli ve vysněné demokracii. Nyní si uvědomují, že současný politický systém neslouží jim, ale jen vládnoucím elitám. Za 23 let fungování tzv. zastupitelské demokracie můžeme vyjmenovat stovky a více případů, kdy politici rozhodovali bez ohledu na to, jaký byl postoj většiny občanů v naší zemi.

• Martin Josse Helman: Iracionální moc volebních obrazů [10]

Volby se vyhrávají přeludy. Sugestivními obrazy. Důležité přitom je, aby do nich co nejvíce lidí chtělo spontánně projektovat to, po čem touží. Ten, kdo si to neuvědomí, nemůže uspět. To ovšem nutně neznamená, že motivace politických vůdců nemůže být čistá. Tato forma manipulace je za současného stavu, v němž se lidé nacházejí, nevyhnutelná. Jednota a tím i síla hnutí ve společnosti vzniká převedením zájmů jednotlivců na „nejnižšího společného jmenovatele“ a to jsou zpravidla city, vášně, pudy a velice jednoduché myšlenky.

•  Nabubřelé ego a povrchnost novinářů jako ta lepší varianta [11]

Budeme-li přemýšlet o bohatství naší země, neměli bychom kromě přírodních a lidských zdrojů zapomenout na mediální krajinu. Plné a jasné vědomí hlubokého významu této cennosti je přesně to, co nám chybí, co obvykle nevnímáme vůbec, či jen velmi omezeně.

• NEO2011: Občanská žaloba [12]

Jsme svědky drancování veřejných zdrojů. My všichni neseme díl odpovědnosti za dnešní stav společnosti. Umožnili jsme vládnout těm, kteří upřednostňují osobní prospěch. Zvolení zástupci mohou dělat pouze to, co jim dělat dovolíme. Dovolili jsme jim příliš. Dovolili jsme si být příliš dlouho pasivní. Nyní už nechceme jen nečinně přihlížet k prohlubujícímu se mravnímu a hospodářskému rozkladu země. Odpovědný občan by měl dávat podněty k nápravě stavu, tak, aby se průběžně podílel na správě obce i státu. Součástí těchto podnětů musí být i upozorňování na zřejmé porušování pravidel a zákonů, jež ve svých důsledcích vede ke drancování veřejných zdrojů. Rozhodli jsme se proto využít svých občanských práv a začít plnit svoje občanské povinnosti.

• Dvě příčiny: Vytěsňování a faleš [13]

Je zvláštní, jak velice se liší pohled na přítomnost v závislosti na tom, odkud naši společnost mysl pozoruje, co vidí oči, nebo dokonce co oči vidět chtějí a co vyloženě nechtějí. Vytěsňování faktů o skutečném světě, o realitě, je vědomé i nevědomé, děje se automaticky.

• Stát a Evropa jsme my – umřel Jiří Dienstbier [14]

Poslední text pana Jiřího Dienstbiera: „Proti pravicově fundamentalistickému zpochybňování aktivních funkcí státu je třeba důrazně prosazovat pochopení, že hodnotu státu určuje míra vědomí, že stát jsme my. My občané stát potřebujeme pro zajištění veřejných služeb – školství, zdravotnictví, kultury, sociální spravedlnosti, zdravého životního prostředí. Ani bezpečnost, služby policie, hasičů, armády, zahraniční politiku, ani pravidla podnikání, která znevýhodní chamtivost a budou překážet propojení businessu s politikou, nám nezajistí žádná ruka trhu. To je role státu.“