„Vlad Kolesnikov. Naposledy viděn 25. prosince v 13:36.“
překlad: Ingrid Romancová
korekce: Jan Macháček
přeloženo pro Open Doors
Můj účet na Telegramu mlčí. Strašidelně, nesnesitelně mlčí.
Poslední zpráva od Vlada přišla 25. prosince, těsně po vánočním obědě, jakmile moje děti vyběhly ze dveří ven na odpolední procházku.
„Pokud se neozvu během příštích 2-6 dní, můžete psát (o mně). Znamená to, že jsem mrtvý,“ řekl. „Vzal jsem si smrtelnou dávku.“
„Omlouvám se,“ dodal, byl ohleduplný až do konce.
Neodpovídal na moje hovory. Ani jedna z mých vyděšených zpráv se k němu už nikdy nedostala. Jsou stále označeny jako nepřečtené. Kontaktovala jsem někoho v Rusku, o kom si myslím, že by mohl pomoci.
O několik hodin později policie potvrdila moje nejhorší obavy: Vlad zemřel na předávkování léky na předpis. Mladistvý, který byl po celé týdny mým každodenním on-line společníkem, nyní ležel mrtvý na chladné desce v nějaké vzdálené ruské márnici.
Jmenoval se Vladislav Pavlovič Kolesnikov. Bylo mu 18 let.
Jako novinářka jsem předtím psala o Vladových problémech. Ale když jsem ho kontaktovala znovu 2. prosince v návaznosti na ony události, jeho volání vypadalo jako volání o pomoc. Zdálo se, že je zoufalý, a chtěl se mnou mluvit o svém životě. Povídali jsme si na Telegramu, často několikrát za den. Většinu času jsem jen poslouchala.
Vlad mě požádal, abych převyprávěla jeho příběh, pokud se mu něco stane. Chtěl, aby se svět dozvěděl o pronásledování, násilí a zdrcující izolaci, které mohou postihnout kohokoliv v Rusku, když bude považován za odlišného.
To bylo jeho poslední přání.
Odvážný čin
Co může dohnat chytrého, vzdělaného, zdravého chlapce, aby si v osmnácti vzal život?
Bohužel v dnešním Rusku, toho nemusí být moc.
Incident, kvůli kterému se Vladův život zhroutil jako domeček z karet, je absurdně, téměř nehorázně bezvýznamný. Ale uprostřed nenávistné válečné propagandy, která se nyní rozlévá z ruských televizních obrazovek, dokonce i dětský žert může skončit smrtí.
Dne 3. června přišel Vlad do své školy na moskevském předměstí Podolsk v tričku s ukrajinskou vlajkou a nápisem „Vraťte Krym“ V současném ruském politickém kontextu to lze bezpečně nazvat odvážným činem.
Vlad nebyl Ukrajinec. Nebyl ani ochráncem lidských práv, ani politickým aktivistou.
Byl prostě mladý Rus, který rozhodně nesouhlasil s působením své země na Ukrajině. A na rozdíl od mnoha jiných on se to nebál říct nahlas. O několik týdnů dříve nechal na svém mobilním telefonu zahrát ukrajinskou státní hymnu během povinné návštěvy kanceláře vojenských odvodů.
Několik dní po incidentu s tričkem byl napaden spolužáky.
„Jen roztržený ret, několik modřin, několik boulí na hlavě a tři kapky krve,“ napsal na Facebook a snažil se nasadit statečnou tvář.
Ale ti kolem něho neměli v úmyslu nechat ho jít.
Policisté ho přišli vyslechnout. V odvodní kanceláři ho vojenští představitelé onálepkovali diagnózou „porucha osobnosti“.
Vyloučili ho ze školy. „Na vlastní žádost,“ jak byl informován.
Ještě horší je, že jeho vlastní dědeček, v jehož bytě Vlad v Podolsku žil, ho vyhnal z domu.
Vypakoval ho na vlak za otcem do malého městečka Žiguljovsk v Samarské oblasti a hrozil mu, že mu zakroutí krkem, pokud se někdy vrátí.
To stále ještě nestačilo.
Zostuzen
Dědeček pokračoval v zostouzení svého vnuka ve zničujícím rozhovoru pro bulvár Komsomolskaya pravda, označil ho za tlustého, vinil ho z namlouvání si přízně Západu a citoval úryvky z jeho deníku.
Komsomolskaya Pravda s velkou radostí vyhověla.
Tou dobou bylo Vladovi sedmnáct, byl skoro dítě.
„Ani v mé nejhorší noční můře jsem si nedokázal představit, že takový stroj může být uveden do pohybu kvůli kusu látky a malé vlajce,“ napsal mi později.
Život v Žiguljovsku mu přinesl malou útěchu.
Příliš mu neprospěly ani drby o jeho začínající homosexualitě. Řekl, že jeho spolužáci ho běžně mlátili, strkali do něj, plivali na něj a házeli mu bláto a sníh do tváře.
Nazývali ho „khokhol“ a „pidoras“, což jsou hrubé urážky ponižující Ukrajince a homosexuály.
„Ani si nepamatuji, kolikrát jsem byl zbit,“ napsal mi. „Nebo jsem prostě šel chodbou a někdo na mě zavolal „děvko“ a udeřil mě do ucha.“
Řekl mi, že místní člen skupiny občanské sebeobrany slíbil, že zajistí, „aby nikdy nedokončil školu“.
Vyprávěl, že ho otec nepodporoval a varoval ho, aby v Žiguljovsku nedělal problémy.
Policie mu zjevně vyhrožovala také.
„Ponižovali mě celou hodinu a řekli mi, jak nebezpečné to tady je,“ napsal. „Dali mi najevo, že nehnou ani prstem pokud se mi něco stane. Že by mi sami jednu vrazili, kdyby mohli.“
Vlad měl strach. Velký strach. A byl úplně sám.
Mnozí věděli o jeho tíživé situaci. Vlad měl více jak 2000 followerů na Facebooku. Ale z nějakého důvodu ho žádný soucitný učitel nezachránil, žádný starostlivý rodič spolužáka, žádný lidskoprávní aktivista.
S výjimkou svého přítele, spolužáka z Podolska, o němž říkal, že ho miluje, byl sám.
Aby jste mi rozuměli, já nejsem žádná protiruská fanatička. Strávila jsem v Rusku mnoho šťastných let a je tam toho hodně, co lze milovat.
Ale nemohu se zbavit myšlenek, co je to za společnost, která poštvává děti proti sobě, kde se rodiny obracejí zády ke svým vlastním dětem.
Nyní se vyšetřovatelé snaží vykreslit Vladovu sebevraždu jako náhodnou otravu z alkoholu a drog.
Nechtějí ho nechat zemřít důstojně.
Ale já věděla, že jde o léky.
Věděla jsem, že on a jeho přítel – který byl internován na psychiatrickém oddělení déle než jeden měsíc po Vladově proukrajinském vystoupení – uvažovali o sebevraždě.
„Řeknu to jen vám a nikomu dalšímu,“ napsal mi 14. prosince. „Oba máme smrtelnou dávku léků. Řeknu to upřímně, už bych si je dávno vzal, kdyby vás nebylo. Dáváte mi naději. Trochu, ale stejně.“
„Už tady pro nás nic není. Nebudu schopen dokončit studia, ani pracovat,“ pokračoval.
„Nic neberte!“ napsala jsem zpátky.
Dala jsem Vlada dohromady s mojí důvěryhodnou známou, advokátkou občanské společnosti. Měla vyrozumět právníky a zahraniční nevládní organizace, které provádí evakuační programy. Bylo třeba vyplnit formuláře. Poskytnout reference. Odeslat e-maily.
Vlad pomalu nechal tento střípek naděje proklouznout mezi prsty. Byl unaven. Cítil, jako by se jeho svět propadl a nebylo žádné cesty zpět.
„Věřím vám a důvěřuji vám,“ napsal mi několik dní předtím, než zemřel. „Ale nevěřím na zázraky.“
Udělala jsem všechno, co jsem pro záchranu Vlada mohla udělat, ale selhala jsem. My všichni jsme selhali.
Vlad byl roztomilý chlapec. Byl chytrý a odvážný a zvědavý. A navzdory svému trýznivému utrpení byl také laskavý.
V předvečer své smrti popřál mé rodině skvělé Vánoce.
„Přeji úspěch s dárky a ať se vše dokonale vydaří,“ napsal. A dokonce přidal smajlíka.
zdroj: Radio Free Europe | Radio Liberty www.rferl.org
