POSLEDNÍ ČLÁNKY



Petr Piťha ve své přednášce Velká iluze českého školství  podotkl, že nám vyrůstá nezaměstnatelná generace.  Učitelé, rodiče i odborníci se diví: Vždyť máme poznatky, výzkumy, metody, technologie, tak co je, ksakru, špatně?! Odpověď  na tuto otázku neleží v nějakých převratných rodinách, ale, světe, div se, v rodinných vztazích.

Děti jednají  a chovají se tak, jak to vidí doma. Děti jsou drzé a nevychované prostě proto, že jim to prochází.  To jsou dvě jednoduchá pravidla, na nichž funguje vztah rodiče a dítěte, respektive dětí. Jinými slovy řečeno, jsme to my rodiče, učitelé a vychovatelé, kdo jim musí jít příkladem a kdo musí sedět za volantem onoho pomyslného vozu.  V dnešní době mají rodiče tendenci míchat do vztahů s dětmi své pocity, mindráky a neuspokojené ambice, tedy zacházet s dětmi ne podle  toho, jak se věci skutečně mají, ale podle  stupně oblíbenosti toho kterého dítěte. Mnoho rodičů také nedokáže rozlišovat mezi krtinou a horou.  Má-li vaše dítě v uchu dvacet náušnic, tetování, ale ve škole dobře prospívá, doma pomáhá a zdraví i užalovanou semetriku ze sousedství, není důvod se znepokojovat a dělat scény. Problém nastane spíš ve chvíli, kdy dítě ukradne spolužákovi stokorunu nebo začne dávat zatraceně pocítit, kdože u onoho pomyslného volantu sedí.  Americký psycholog Kevin Leman rozlišuje tři typy rodičů:

a) příliš chápající typ – snaží se být za každou cenu oblíbený,
b) autoritářský typ – nedovolí potmkovi  vydechnout, ví vždy, co je pro něj nejlepší,
c) rozumný rodič – dítě pouze vede, stanovuje jasná pravidla a mantinely, ale dovolí dítěti naučit se plavat.

První dva typy rodičů můžeme směle nazvat vztahovými pohromami stejně jako ty rodiče, kteří ulétávají z extrému do extrému, tedy jedno dítě rozmazlují a druhému nedovolí dýchat.  Z takto vychovávaných dětí se často stávají buď psychiatričtí pacienti nebo mladiství delikventi. Jak si má dítě vážit a jak má respektovat rodiče, který potomkovi vše dovolí a zahrne ho opičí láskou, staví se do role neomylné autority a lepšího člověka či tyto dva způsoby kombinuje? Pravidla nikdy nebudou fungovat, nebudou-li postavena na vztazích.  Pokřivené a otrávené  rodinné vztahy se přenášejí z generace na generaci, proto je třeba tomuto tématu věnovat pozornost.

Dítě má schopnost manipulovat s druhým, vysávat ho, ale také potřebuje přijetí, ocenění a uznání schopností.  Příliš tolerantní rodič tyto schopnosti přecení, autoritářský rodič naopak podmiňuje svou lásku a přijetí dítěte respektováním jediných správných pravidel a  i kdyby se dítě snažilo sebevíc, nikdy nedojde ocenění a přijetí.  Rodič, který na dítě uplatňuje dvojí metr,  docílí jediného: jedno dítě se vzbouří, druhé  na něm zůstane závislé po celý jeho život. Rozumný rodič stanovuje pravidla, ale nechá také dítě rozhodnout se, poučit se z vlastních chyb  či pravidla stanovit samostatně.

Rodina večeří,  jsou špagety. Dítě však chce hamburger.  Různé typy rodičů reagují různě:

Příliš tolerantní rodič řekne: Miláčku, chceš hamburger? Hned ti ho udělám.

Autoritářský rodič: Pěkně ty špagety sněz a žádné zbytky nebo uvidíš.

Rozumný rodič:  Vím, že špagety nejsou tvé oblíbené jídlo, ale budeš se s nimi muset pro dnešek smířit. Můžeš si pak udělat hamburger, jestli chceš, ale bylo by od tebe hezké, kdyby ses jednou přemohl.

viz Kevin Leman: Do pátku bude vaše dítě jiné, Návrat domů Praha 2008


(pokračování příště)













Volba lidskosti