POSLEDNÍ ČLÁNKY



O chystaném střetu extrémistů v Kralupech nad Vltavou jsme se dozvěděli měsíc s předstihem. Na počátku všeho byla samolepka nalepená na skříni realitní kanceláře před Diecézní charitou v Českých Budějovicích, která pod hlavičkou webového portálu Revolta.info svolávala extrémisty na Svatováclavskou manifestaci. S kolegou jsme samolepku z prosklené skříně pracně seškrabávali švýcarským nožíkem, stejně jako stovky jiných podobných samolepek, které hyzdily ulice našeho města.

Pak už stačilo jen na Facebooku zanadávat na velmi aktivní polepovače z Revolta.info před ultralevicovou M. M. a rázem jsem se dozvěděla natolik zajímavé informace o chystané protiakci k Svatováclavské manifestaci, že jsem u toho nemohla chybět a můj kolega fotograf taktéž ne.

 

Nacionalisté během pochodu v Kralupech nad Vltavou, v pozadí kluci, kteří nás okradli. Fotky jsou záměrně nekvalitní, aby nebylo možné nikoho identifikovat.

 

Předsevzali jsme si, že se převlečeme za autonomní nacionalisty a zařadíme se do průvodu pravicových radikálů, čímž získáme informace z první ruky o české PEX scéně. Jenže k tomu, abychom mohli úspěšně „infiltrovat“ PEX scénu, bychom museli nakoupit oblečení značky Thor Steinar či Erik and Sons – a to se nám nepovedlo, byť víme, že kdesi na Rudolfovské ulici v Českých Budějovicích se tohle oblečení běžně prodává.

Do Kralup nad Vltavou jsme vyrazili přes Masarykovo nádraží v Praze. Jelikož jsme ještě předtím pořizovali zvukové a obrazové materiály na jiné demonstraci, jeli jsme jediným možným spojem, a to Eskem pražské příměstské dopravy, což je dvojposchoďový vlak City Elefant. Věděli jsme, že vlak je poslední před zahájením Svatováclavské manifestace a že vystoupíme na tamějším vlakovém nádraží právě ve chvíli, kdy tam budou mít nacionalisté sraz a každý anarchista by vám řekl, že tohle je zásadní bezpečnostní chyba, ale my neměli na výběr.

Masarykovo nádraží bylo už od letmého pohledu plné nacionalistů, ale vagon, do kterého jsme nastoupili, byl prázdný, a tak jsme také chtěli, aby to zůstalo. Měla nás čekat půlhodinová poklidná cesta Středočeským krajem, kterou jsme se rozhodli strávit přepisováním zvukových záznamů z předešlé demonstrace.

Ze záznamu na diktafonu jsem právě přepisovala projev advokáta JUDr. Karola Hrádely o církevních restitucích, když minutu před odjezdem se do našeho vagonu nahrnuli mladí nacionalisté v doprovodu policistů a obsadili všechny sedačky kolem nás. Měli dobrou náladu a dokonce se na nás usmívali, jevili se jako docela milí kluci, tedy až do chvíle, kdy si posedali a začali spolu mluvit.

„A nesmíte páchat žádné kriminální činy, musíte to tu chvilku vydržet,“ pokračovala diskuse, kterou zřejmě zahájili už na vlakové stanici.

„Já už jsem kriminální čin nespáchal několik dní, naposledy jsem zkopal levičáka, někdy minulý týden,“ ozvala se odpověď a všichni se ve vlaku začali válet smíchy a chlubit se, kdo koho kdy zbouchal a kolik u toho teklo krve.

„A kdyby kolem šel nějaký levičák, nezapomeňte mu ukrást mobil, je tam řada cenných informací.“

 

Policisté blokují most přes potok, který odděloval levicové a pravicové radikály.

 

Jelikož jsem stále v ruce držela diktafon, napadlo mě, že bych si ty jejich kecy mohla zaznamenat na věčné časy. Rozhodně by to stálo za to. Jenže to bych přemazala proslov JUDr. Hrádela, který jsem ještě neměla celý zpracovaný, a přehazovat mikrokazety by bylo velmi nápadné, hlavně když holé lebky seděly hned vedle mně.

Navíc jsem musela jednou rukou skrývat cedulku Evropského rozhledu, protože Rozhledáři nejsou zrovna na PEX scéně oblíbení. Zveřejnili jsme totiž řadu investigativních článků o neonacistech ze Slovenska, za což jsme si vysloužili označení „multikulturních marxisticko-leninistických novo-levičáků s napojením na ekoteroristy“.

A pak to začalo.

K trojici proti sedícím klukům přiběhla blondýnka v černém a pošeptala jim cosi do ucha. Hoši dali rázem holé hlavy dohromady, přesně tak jak to teď píšu, a kuli zcela evidentně pikle, protože jim oči neklidně tikaly směrem k nám. Pak se jeden zvedl a odběhl kamsi do zadní části vagonu, aby se po chvíli vrátil se starším nacionalistou, boxerským hromotlukem pro přímé násilnické akce vražedného řádění.

„Neviděl jsi Miladu? Za chvilku vystupujeme v Řeži a ona neví, kde to je. Měli bychom jí jít najít,“ řekla jsem co nejklidněji svému kolegovi, tak aby mu docvaklo, že je nejvyšší čas vypařit se po anglicku.

„Snad sedí někde poblíž,“ zněla odpověď.

V soupravě City Elefant se musí utíkat velice pomalu, protože když chcete přecházet z vagonu do vagonu, nemůžete jen splašeně rozrazit dveře a vystřelit jak střela vpřed, ale naopak musíte být vysoce koncentrovaní, abyste dokázali zmáčknout drobného červené tlačítko vedle dveří a vydržet „dost dlouho čekat“, než se dveře otevřou. Takových dveří naleznete mezi jednotlivými vagony hned několik.

City Elefant má kromě svých nevýhod i nějaké ty výhody, například, že je dvojposchoďový. Když skupina osmi nacionalistů za vámi běží vrchem, tak vy můžete v protisměru běžet dolem, a když jim dojde, že byste mohli utíkat dolem, stačí ve vhodnou chvíli běžet zase horem. Teda dokud nacionalisté zase nedají hlavy dohromady a nedomluví se, že půjdou všemi směry a všemi patry zároveň.

Ve třetím opuštěném vagonu seděli policisté a poklidně spolu tlachali, zatímco vlak plný extrémistů nechali bez dohledu. Dokonce si ani nevšimli, že kolem nich proběhly dvě vyděšené osoby v tričkách aktivistických skupin Sea Shepherd a Věda žije s osmi nacionalisty v patách. Prostě si tam jen tak tlachali, zatímco nám šlo o život.

Zaparkovali jsme to hned na sedačky vedle policistů, které se jevily v danou chvíli jako nejbezpečnější místo v celém vlaku. Ještě jsme si mohli zahrát na Bruce Willise ze Smrtonosné pasti a vylézt na střechu vlaku a přeskočit na protijedoucí vlak, ale to nás nenapadlo.

 

Aktivisté skupiny Kralupy proti neonacismu

 

Nacionalisté si posedali všude kolem nás. My koukali na ně, oni koukali na nás a kromě koukání jsme nic jiného nedělali, protože v blízkosti byli policisté, a tak se čekalo, než někam odejdou.

Vlak se pomalu blížil do stanice v Kralupech nad Vltavou, kde už čekala další stovka nacionalistů, včetně světoznámých ruských zabijáků, což pro nás nebyla zrovna nejlepší situace.

„Máte kluci nějaký problém?“ zeptala jsem se jich, protože už jsem to chtěla mít za sebou.

„My si myslíme, že sis nás nahrávala na diktafon, protože pracuješ pro policii,“ odpověděl nejmladší z nich a vůbec neměl pocit, že by mohl trpět paranoidními stavy a nedostatkem kritického uvažování.

Nicméně mi vyloženě spadl kámen ze srdce. O aktivitách Evropského rozhledu tihle trollové neměli evidentně ani páru.

Hodila jsem jim diktafon do ruky, ať si pásku přehrají. Chvíli na něm mačkali všechna možná tlačítka a za minutu mi diktafon přiletěl vzduchem zpátky – překvapivě bez mikrokazety, což se podle kolegy ale dalo očekávat. Nacionalisté se zvedli a odešli. Kolega se zmohl jen zařvat, ať kazetu vrátí, jinak krádež ohlásí policistům.

„My jsme nic neukradli, ona nám tu kazetu dala,“ odpověděli ještě mezi dveřmi a zmizeli.

Nasrali mě a za tři minuty už jsem stála ve vagonu plném holých lebek znovu. Cítila jsem se mezi nimi jak na zájezdu chovanců nápravného zařízení, kteří se zrovna ocitli bez dozoru. Původně jsem se domnívala, že sedělo jen pár nacionalistů v naší bezprostřední blízkosti, ale z tohohle úhlu pohledu to byl vagon přeplněný holými lebkami, samí ostří hoši, mohlo jich být čtyřicet až šedesát. Prostě jak ve špatném filmu. Ale už jsem tam stála, tak mi bylo blbý se otočit, aniž bych něco řekla.

„Vraťte mi tu kazetu,“ zařvala jsem na celý vagón a pár nacionalistů v zadní části vagonu se zvedlo ze sedaček a připravovali si pěsti k útoku.

„My ale nevíme, kdo má tu kazetu,“ odpověděli mi a nestydatě propadli v posměšný smích.

„Na kazetě je právní analýza k církevním restitucím,“ pokračovalo vyjednávání, byť zrovna ten záznam nebyl až tak důležitý, ale přece se nenechám jen tak okrádat.

„No a co,“ odsekli mi ještě drzeji než předtím.

„A na čem si tu kazetu chcete jako přehrát. Rekordéry pro tuhle pásku se už nevyrábí, pojďme si ten záznam radši tady a teď poslechnout, dokud máme tu možnost,“ a nad hlavami jsem jim mávala černým diktafonem z počátku devadesátých let, který jsem dostala ke svým pátým narozeninám od babičky.

„My si s tím dokážeme poradit. A pokud tam jsou právní analýzy k církevním restitucím, tak kazetu vrátíme,“ zazněl z jejich úst překvapivý návrh, na který jsem hned kývla, byť naděje, že se ještě někdy ozvou, je prakticky nulová.

Bylo totiž už na čase opustit vlak a nenápadně projít davem nacionalistů ke skupině Kralupy proti neonacismu.

Pokračování jedině na přání čtenářů.













Volba lidskosti