POSLEDNÍ ČLÁNKY



 

Americký velvysanec Joseph E. Davies napsal o svém působení v Moskvě knihu Poslání do Moskvy. Častokrát byl kvůli ní kompromitován.

Americký velvysanec Joseph E. Davies napsal o svém působení v Moskvě knihu Poslání do Moskvy. Častokrát byl kvůli ní kompromitován.


 

V roce 1941 byla publikována kniha Poslání do Moskvy amerického velvyslance v Moskvě Josepha E. Daviese, která byla přeložena do mnoha jazyků. Ačkoliv se tak stalo již před více jak 78 lety, kniha se plíživě dostává do popředí jako jakési svědectví amerického velvyslance o pozitivní roli komunistické vlády Sovětského svazu pro zachování evropského míru v předvečer druhé světové války. O knize se ale také říká, že americký velvyslanec v ní ospravedlňuje Stalinovy čistky a přespříliš vychvaluje Sověty. Kniha bývá veřejnosti předkládána jako velvyslancův jednostranný pohled na předválečnou politiku Sovětů, možná s politickým cílem naklonit si je na svou stranu v době, kdy byli napadeni Německem, do té doby svým spojencem. Ale je tomu opravdu tak?

 
Proč byla kniha napsána?

Proč byly diplomatické depeše, zápisky v diáři a osobní dopisy zveřejněny jen tři roky po skončení diplomatické mise v Moskvě vysvětluje velvyslanec v předmluvě a autorově poznámce na začátku knihy.

Knihu napsal, protože Rusko se nachází v nejprudších bojích, jejichž výsledek rozhodne, bude-li společnost národů na zemi spořádanou a mírumilovnou světovou společností, nebo řízena kriminálními živly. Nedávno bylo SSSR ve spojení s Hitlerem a měly uzavřenu smlouvu, že nenapadnou jeden druhého, ale Německo je přesto napadlo. SSSR proto nyní považují za spojence.

Zveřejněním diplomatických depeší si dále klade za cíl poskytnout přesnější představu o sovětské vládě, jejich vůdcích a lidu.

Z předmluv a vložených poznámek na konci knihy je patrné, že si velvyslanec plně uvědomuje, že v očích neodborné veřejnosti bude jeho pověst v ohrožení. Lze tak soudit, neboť velvyslanec uvádí, že rozhodně není komunista, ale kapitalista, přesněji individualista. Opakovaně vyznává obdiv k demokratickým principům, které zná ze Spojených států. Obdivuje osobní svobodu, právo svobody slova, mírumilovného shromažďování a myslet svobodně, uctívat Boha a skutečnost, že jejich svoboda, životy, majetek a práva jsou chráněna i proti vládě samotné.

V úvodu knihy také popisuje, jak moc je sblížen s prezidenty Wilsonem a Rooseveltem. Joseph E. Davies a jiní mladí muži oddaní pokrokové myšlence demokratické strany v blízkosti prezidenta Wilsona měli organizaci zvanou Common Counsel Club. Už jako dítě byl oblíbencem madame Rooseveltové mezi přáteli jejího syna.

V neposlední řadě je potřeba zdůraznit, že kniha nevznikla jen z popudu amerického velvyslance, ale stál za její publikací celý americký státní department, který mu dal souhlas, aby úřední depeše mohl použít pro veřejnost. Materiál ke zveřejnění mu pomáhal vybírat Jay Franklin Carter, který sám měl diplomatické zkušenosti. Při psaní knihy využil zkušeností Spencera Williamse.

Historik Andrzej Nowak krakovské Jagellonské univerzity během přednášky Zapomenutá válka? Evropa mezi Berlínem a Moskvou (Havlova knihovna, čtvrtek 22. srpna 2019) dostal otázku, proč americký velvyslanec Joseph E. Davies takovou knihu napsal a proč podle ní dokonce Hollywood natočil film, ve kterém má americký velvyslanec v úvodu svůj proslov.

Andrzej Nowak odpověděl, že Sovětský svaz se musel v té době stát jejich spojencem, aby porazili Hitlera. Z toho vyplývaly různé morální kompromisy. Americký diplomat byl mnohokrát kompromitován, ale byl tu společný cíl porazit Hitlera a to je jeho jisté ospravedlnění.

 
Jak se stal Joseph Davies americkým velvyslancem v Moskvě

Joseph E. Davies sám navrhl, že by chtěl být diplomatem v Rusku nebo Německu, neboť jde o dvě nejdynamičtější místa v Evropě. Roosevelt jej tedy poslal do Ruska s tím, že do roka bude přeřazen do Berlína. Roosevelt považoval Rusko za nezbytného činitele ve spojitosti s válkou nebo mírem v Evropě a požádal Josepha E. Daviese, aby učinil odhad spočívající na osobním pozorování síly nebo slabosti tamější situace. Cílem diplomatických misí v obou zemích bylo zabránit válce v Evropě, i když vše bylo v rukách Hitlera a jeho vůli. Dále měl Davies za úkol zkoumat evropskou situaci z hlediska možného odzbrojování.

Zkušenosti před odjezdem o sovětské situaci mu předal Summer Wells, který měl diplomatickou praxi – k Daviesově práci budou patřit jednání o obnovení sovětské smlouvy a bude muset srovnat nedorozumění kolem smlouvy o úpravě dluhu, neboť sovětský prezident a Litvinov jednání ukončili, jakmile USA uznaly SSSR. Přátelské vztahy se Sovětským svazem dostal za úkol obnovit kvůli čínsko-japonské situaci a hrozbě světové války.

Před odjezdem Joseph E. Davies povečeřel s prezidentem Rooseveltem v Bílém domě a dostal poslední instrukce. Dokud trvají diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi, má být jeho postoj ve věci smlouvy o úpravě dluhu důstojně přátelský, ale má vyjádřit jasné zklamání nad tím, že nedodrželi svou samozřejmou povinnost. Dalším jeho úkolem bude sledovat sílu režimu z vojenského a hospodářského hlediska a jakou by vedli politiku v případě evropské války.

 
První dny v úřadu

Mezi prvními navštívil japonského velvyslance Saita, starého přítele a golfového společníka z klubu „Burning Tree“. Japonsko bylo ale s Moskvou sotva v přátelském poměru. Moskva v té době inklinovala k vojenské podpoře Číny v nastalé čínsko-japonské válce, která vypukla ještě před druhou světovou válkou (někdy bývá též historicky vnímaná jako začátek druhé světové války) a častokrát komplikovala jednání ohledně evropského míru v předvečer války.

Davies měl za přítele rovněž Iwna D. Younga, předsedu General Electric Company. Jeho společnost udělala obchody za miliony dolarů s Amtorg, úřední agenturou Sovětské vlády v USA. V bankovních a obchodních kruzích v New Yorku mají Sověti vysoké úvěry, ale plní je svědomitě. Přehrada Dněprostroj je například vybavena pěti turbínami od General Electric.

USA byly jedny z posledních států, které uznaly SSSR a jejich spolupráce se SSSR probíhala čistě na hospodářské úrovni. Ostatně, jak zmíníme později, hospodářské přátelství mělo Rusko i s Německem ustanovené rapallskou dohodou.

V Moskvě vykonal Joseph E. Davies první diplomatickou návštěvu u britského velvyslance Chilstona a diskutovali situaci ohledně míru v Evropě, která byla značně nahnutá.

 
Radkův proces

Krátce po příjezdu do Moskvy se Joseph E. Davies stává svědkem Radkova procesu, kdy SSSR obžalovalo asi 17 starých bolševiků z velezrady. Na procesy dostávali diplomaté dokonce vstupenky. Radkův proces byl součástí Stalinových čistek, které v Sovětském svaze před vypuknutím války probíhaly a v očích západních států vyvolávaly dojem, že SSSR není vhodným partnerem ke spojenectví v případné válce s Německem. Před válkou zahraniční diplomaté na čistky pohlíželi také jako na spor mezi Stalinem a Trockým.

Radkův proces byl pokračováním procesu Kameněva a Zinoněva ze srpna 1936, mezi kterými bylo sedm vynikajících politických vůdců.

Davies k procesu napsal, dle soukromých tvrzení, že událost byla inscenována k účelům propagačním jako výstraha všem pletichářům a spiklencům uvnitř Sovětského svazu. Snaží se rovněž zdiskreditovat Trockého v zahraničí a upevnit lidově národní cítění na podporu vlády proti zahraničním nepřátelům z Německa a Japonska.

Ve veřejném jednání bylo důležité, aby se obžalovaní doznali. Davies zmiňuje, že jednomyslnost jejich přiznání a skutečnost, že byli dlouho vězněni a možnost nezákonného nátlaku a naléhání na ně samé nebo jejich rodiny, v něm vzbuzovalo těžké pochybnosti o spolehlivosti jejich doznání.

Avšak z hlediska procesního došel Davies k makavému závěru, že stát prokázal případ rozsahem důkazů o spiknutí proti sovětské vládě.

Upozorňuje dále, že psychologie těchto lidí se může lišit od psychologie jejich, ale nedokáže si představit, jak by jednání mohlo být vymyšleno. Na několika stránkách textu vysvětluje, co ho o tom přesvědčilo. V závěru ale obhajuje americkou konstituční ochranu osobní svobody, kdy obžalovaný má právo mít při procesu obhájce, má právo odmítnout vypovídat ve svůj neprospěch a platí zásada presumpce nevinny.

U Radkových procesů připomíná, že místo aby stát prokazoval vinu obžalovaného, musel obžalovaný prokázat svou nevinu. Všichni obžalovaní byli po dlouhé týdny a měsíce drženi v samovazbě, nicméně stále věří, že vláda ve sporu dokázala spiknutí proti nynější vládě.

V diskusi s panem Neymannem, přednostou třetího západního oddělení lidového komisariátu zahraničních věcí uvedl, že jej proces zaujal, protože býval advokátem ve Spojených státech a mohl porovnávat soudní postupy v USA a SSSR. Podle zákonů SSSR vláda jasně dokázala obžalobu, ale jsou zde určité psychologické a jiné složky, které nemůže posoudit, neboť jsou pro něj nové.

Při setkání s afghánským velvyslancem se dozvěděl, že trestní postup v Rusku, založený na Napoleonově kodexu, nezaručuje ochranu obžalovaného. Nic nepřispívá tak k ušlechtilosti lidské mysli a osobnosti člověka jako ochrana, kterou poskytuje zákon jeho svobodě před pronásledováním těch, kteří jsou u moci v té které zemi. Rozsah pokroku civilizace je dán měrou, do jaké je jednotlivec chráněn dokonce i proti samému státu, je-li obviněn ze zločinu.

 
Případ Vladimíra Romma

Davies v knize připomíná událost, kdy jej navštívil Walter Duranty z New York Times s kabelogramem od novinářů v USA kvůli obavám ze zatčení jejich kolegy Vladimíra Romma, přestože ho shledali věrným přítelem a obhájcem SSSR. Po poradě s Hendersonem se Davies rozhodl věc projednat s příslušnými úřady s tím, že jasně vysvětlí, že tak nečiní z úřední moci. Navštívil prezidenta Kalinina, předsedu vlády Molotova a zahraničního komisaře Litvinova. Mluvil o důležitém postavení amerických žurnalistů a jaký blahodárný vliv na veřejné mínění by to mělo ve Spojených státech, kdyby Sovětská vláda vzala v úvahu jejich mínění o Rommově věrnosti k vládě. Později se dozvídá od velvyslance Umanského, že akce amerických novinářů Romma zachránila.

 
Hrozba války v Evropě

Joseph E. Davies během své mise v Moskvě vedl s různými významnými osobnostmi politického života diskuse o možné válce v Evropě. Někteří ho upozorňovali, že ačkoliv se Sovětský svaz staví do role ochránce evropského míru, může dojít k pravému opaku.

Podle belgického vyslance De Telliera by bylo pro Hitlera možné spojit se se Stalinem, kdyby Stalin nerozvíjel propagandu v Německu. A zase Stalin by v minutě nechal rozpustit kominternu, kdyby si byl jist mírem a mohl udržet svou vládu u moci.

Litvinov byl zneklidněn možností schválení neutrálního zákona ve Spojených státech. V nastalé době nepovažoval uzákonění neutrality jednáním pro mír, protože například ve španělské situaci by uzákonění neutrality vyvolalo větší nebezpečí války. Davies ale s odvoláním na americkou společnost mu odporuje, že zákon neutrality si klade za cíl zachovat mír a uchránit USA před zavlečením do války.

Jiného dne se dovídá, že se Anglie, Francie, Německo a Itálie mohou spojit na základě nového „Západního Locarna“. Panuje podezření, že Hitlerovi bude dána volná ruka ve východní Evropě, aby byl uchován mír na západě.

Davies zmiňuje také zajímavý rozhovor s kapitánem von Rintelenem ze 17. května 1939. Popisuje ho jako německého agenta ve Spojených státech za první války, nyní však tvrdí, že je britský občan. Von Rintelen mu řekl, že bývalý československý generál Syrový se stal ministerským předsedou, přešel k nacistům a byl poslán do Moskvy, aby vstoupil ve styk s armádními důstojníky jako Hitlerův emisař. Hitler podle něj vyvíjí veškerou snahu, aby zabránil bristsko-sovětské alianci, a je zcela možné, že se Německo s Ruskem spojí pro vzájemný hospodářský zájem. Nacistický socialismus a ruský komunismus jsou ideologickými bratry a Hitler, Mussoliny a Stalin jsou ze stejného typu lidí.

K později podepsanému paktu o neútočení mezi Ruskem a Německem pak Davies uvádí, že jej nepřekvapuje. Poslední dva roky v Moskvě pozoroval, že pokud má být mír v Evropě, musí to být fašistický mír vytvořený diktátory, pokud nevytvoří Anglie a Francie protichůdnou východozápadní osu s přibráním Sovětů.

 
Informační izolace a sledování tajnou policií

Davies byl na své misi izolován od aktuálních informací. Nové zprávy získával z krátkovlnného přijímače a dělal si ze zpráv poznámky, aby měl přehled o evropském dění. Všechny zprávy, které dostával z anglického tisku, byly tři dny staré. Při běžných událostech musel spoléhat na krátkovlnné rozhlasové zprávy z Londýna. Americké noviny velvyslanectví dostávalo s desetidenními přestávkami, jinak byli závislí na ruském tisku a anglických Moscow Daily News, ve kterých byla ovšem propaganda.

Velvyslanec si také stěžuje na ustavičné sledování tajnou policií, což se ale neděje jen v Sovětském svazu, ale po celé Evropě. Jedinou jistotu, že není odposloucháván, má jen na širém prostranství nebo když ruší zvukové vlny klepáním tužky o dřevo. Jeho kolegové častokrát odstraňovali při návštěvách telefonní sluchátko, neboť je to nejobvyklejší úkryt diktafonu tajné policie.

 
Proces s Tuchačevským

Joseph E. Davies se během své mise setkal i s podmaršálem Tuchačevským, a to ještě v době, než se stal obětí stalinovských čistek. Seděl během večeře na počest Rudé armády vedle jeho dcery, která si s ním povídala o marxismu a svobodě Američanek ve srovnání s Ruskami. Devět měsíců po večeři bylo jedenáct důstojníků armády a námořnictva odsouzeno vojenským soudem a popraveno.

Nebyl mezi nimi jen Tuchačevskij, ale i čtyři jiní generálové, s kterými večeřel. Podle tehdejšího oficiálního vyjádření se chtěl Tuchačevskij chopit vlády, ale vyzradil to své milence, která to oznámila GPU. Davies dále zmiňuje, že podle jednoho vysoce postaveného ruského důstojníka ho zradila německá špionka. To mu později potvrzuje i francouzský velvyslanec M. Coulondre.

Navzdory tomu dobový tisk přináší zprávu, že v tajném procesu Vojenské kolegium odsoudilo na smrt maršála Tuchačevského, generály Putnu, Jakira, Juboreviče, Feldmana, Korka, Primakova a Eydemana za to, že vyzradili vojenské tajemství nepřátelské fašistické mocnosti. Jejich cílem bylo rozložit Sovětský svaz a obnovit kapitalismus. Všichni odsouzení generálové měli až do nedávna ve svých rukou všechna klíčová velitelství.

Davies potom Litvinovi otevřeně řekl, jaká je reakce v USA a v západní Evropě na čistky a popravy generálů Rudé armády. Podle Daviese si SSSR čistkami škodí a domnívá se, že čistky otřásly důvěrou Francie a Anglie v sílu SSSR vůči Hitlerovi. Litvinov ale čistky obhajuje, museli si zabezpečit, aby nebyla žádná zrada spolupracující s Berlínem či Tokiem. Čistkami se snaží ubránit před ohrožením ze strany Hitlera a světové nacistické nadvlády a svět jednou ocení, jak veliký muž byl Stalin.

Davies se k případu Tuchačevského neustále v knize vrací. Ačkoliv jeho zrada byla odhalena v souvislosti s Radkovým procesem, připomíná, že během Radkova procesu nepadla žádná zmínka o generálech Rudé armády. Dokonce při zmínce o Tuchačevském se ho státní prokurátor snažil výjimečně očistit od možné viny. První podrobná obvinění se objevila až v březnu 1938 v procesu s Bucharinem, a Davies uvádí, že depeše psal v době, kdy ještě plně nechápal význam těchto událostí, tedy zradu a spiknutí s Německem.

Davies jako velvyslanec v Moskvě v letech 1936-1938 čistky neobhajoval, děje se tak až v knize, kdy depeše doplňuje svými poznatky z roku 1941. V té době už měl politické zadání naklonit si SSSR na svou stranu poté, co na ně zaútočilo Německo, neboť USA vyhodnotily, že spojenectví se SSSR povede k evropskému míru. Čistky jsou proto ospravedlňovány tím, že Sovětský svaz ve svých řadách rozpoznal pátou kolonu a popravil všechny vlastizrádce ve prospěch Německa ještě před vypuknutím války.

 
Zvěsti kolem čistek

V přísně důvěrné zprávě z roku 1937 popisuje různé pověsti kolem případu o otevřeném spiknutí v Rudé armádě, aby byla svržena Stalinova vláda. Například mezi generály a německou Reichswehr došlo k dohodě a spolupráci při německém puči do Ukrajiny s cílem mezi Orientem a Evropou vybudovat nový stát, který by zachránil pravý komunismus. Stalin je naopak dle zvěstí nemocný muž trpící strachem o svou osobu, a tak nechal postřílet všechny, kteří nějak ohrožovali jeho postavení. Z jeho podlomeného zdraví těží členové tajné policie, kteří stále odhalují nová spiknutí a armáda je rozhořčena tím, že její důstojníci jsou neustále sledováni tajnou policií kvůli politickým procesům. V nebezpečí je prý i Vorošilov, komisař pro obranu. Celá hospodářská struktura prý byla čistkami demoralizována, po celém Sovětském svaze se masově střílejí lidé.

Davies některé pověsti ale vzápětí vyvrací. Stalin se mu nejeví nemocný, vypadá silně a zdravě. Jako většina lidí ve vládě měl nějaké srdeční potíže. Navíc v diplomatických kruzích se Stalinovi čistky nepřičítají. Davies ve spiknutí generálů s německou vládou nevěří, byť mu dva velvyslanci řekli, že v obžalobách něco pravdy je. Místní tisk přináší zprávy o soudních procesech proti stům obžalovaných, čistky probíhají ve všech oblastech, zasahují do průmyslu, do zemědělství, do vědy, do uměleckých kruhů, do divadla a dalších oblastí lidského života. Lidé náhle mizí beze stop.

 
A čistky pokračují

V Radkově procesu zaznělo jméno generála Tuchačevského a prokurátor Vyšinskij se snažil vyvrátit jeho zapletení do zločinu, přesto po procesu generál zmizel.

Po jeho sesazení nařídil ústřední výkonný výbor komunistické strany sovětskou kontrolu nad armádou. Každé vojenské oblasti velel jeden vojenský důstojník a dva civilní komisaři.

Vzápětí tisk označuje za nepřítele lidu i hlavního ředitele agentury TASSU M. Doleckého, Nevědělo se, jestli po zatčení spáchal sebevraždu. Kolaboroval údajně s Poláky. Pro zradu byl také zatčen Kamenickij, Rudžutak, Mežlauk, Karachan, Krestinskij, Rosengoltz, Osvický, Unschlicht a Stern. Davies silně pochybuje, že by to byli zrádci. Krestinskij je Litvinovův první asistent v zahraničním úřadě, Rosengoltz je komisař pro zahraniční obchod, Davies u něj nedávno večeřel. Mežlauka znají velmi dobře ve Spojených státech, byl předsedou Státní plánovací komise SSSR.

Zajímavá je zmínka o záhadném muži Steigerovi z Moskvy, který měl pozoruhodně přesné informace. Stál v čele kulturního centra, ale pohlíželo se na něj jako na spojku mezi Kremlem a diplomatickým sborem. Daviese zajímalo, jak se mu daří vzhledem k čistce a teroru a on naznačil, že lidi neočekávaně střílejí zezadu do hlavy. Později ho odvedli dva muži ze společenské události a již ho nikdo nikdy nespatřil.

V Charkově, Rostově na Donu, Sverdlovsku, Tiflisu a jinde se popravovali vedoucí, v Leningradě zastřelili 16 lidí, kteří se údajně spolčili, aby zavraždili členy vlády a zničili chemické závody. Označili je za špehy německé tajné policie.

K situaci, jaká vládla v Moskvě, se váže i anekdota, kterou Daviesovi vypravoval Demaree Bess z Christian Science Monitoru. Je o Rusovi, který na jeho žádost vymaloval paní Bessové pokoj a krátce na to ho zatkli a šest týdnů věznili. Když byl propuštěn, byl nadšený, kolik skvělých intelektuálů v žaláři poznal a jak postoupil na společenském žebříčku.

Velvyslanec Trojanovský Daviesovi vysvětloval, že země je zamořena vyzvědači nepřátelských zemí, kteří jsou jak v komunistické straně, tak dokonce ve vládě. Anglie a Francie je podle něj podobně zamořena.

Davies přes Litvinova zjišťoval, zda se vláda může spolehnout na loajálnost Rudé armády při současné čistce a po zastřelení generálů Rudé armády. Litvinov odpověděl, že armáda je loajální vůči vládě, ne vůči generálům.

V té době byly napjaté vztahy mezi Čínou a Japonskem a od Ruska se očekávala vojenská pomoc Číně. Ale Daviesův informátor nevěřil, že sovětská vláda vojensky pomůže, protože potřebuje korektní vztahy s Japonskem.

Popravování stále pokračuje, pro obvinění ze sabotáží a terorismu. Ztrácejí se významné osobnosti. Počet popravených vládních zaměstnanců a zaměstnanců strany se odhaduje na desetitisíce. Moskevský tisk mlčí, ale američtí novináři sledují místní noviny a překládají je. Velvyslanci Daviesovi pak podávají informace. Čistky probíhají napříč všemi odvětvími sovětského života.

Před vánoci 1937 pokračovaly popravy pro velezradu, terorismus a špionáž. Zabit byl i Steiger, který vedl kulturní úřad, ale jinak byl spojka mezi Kremlem a diplomatickým sborem. Byl zrovna s nimi v hotelu Metropol, když mu kdosi zaklepal na rameno, opustil stůl a již se nikdy nevrátil. Údajně byl zapleten do plánu k pomoci Němcům vpadnout na Ukrajinu, jak vypověděl bývalý sekretář pokladny Grinko v Bucharinově procesu. Steiger byl z německé ukrajinské rodiny.

 
Bucharinův proces

V Bucharinově procesu bylo souzeno pro vlastizradu dvacet jedna významných mužů, mezi nimi i Krestinský, kterého Davies osobně znal. Litvinova zatčení Krestinského překvapilo, nechápal, proč se lidé přiznávají ke zločinům, když je za ně trest smrti. Rykov s Bucharinem v konfrontaci se Sokolnikovem a Radkem propukli v pláč, ale pak učinili přiznání. Asi se přiznali, protože byli skutečně vinni, uvažoval Litvinov. Na druhou stranu byl rád, že vláda má dostatečně silné vedení k učinění nutných ochranných opatření,

Vězněni jsou i cizinci a je jim upírán kontakt s diplomatickými zástupci své země.

Na proces s Bucharinem-Rykovem každý diplomatický úřad obdržel jednu vstupenku, proto Davies musel jít sám bez tlumočníka. Ale sedl si před oddělení amerického tisku a jejich překladatel mu pomáhal porozumět. Také mu pomáhal estonský vyslanec, který uměl rusky i anglicky. Pro Daviese byl proces těžký, protože na lavici obžalovaných byli lidé, které dobře znal, včetně doktora Plentova, který ho léčil. Doufal, že viděli v jeho očích smutek.

Reynaud v Paříži řekl, že ruské procesy jsou rušivým činitelem při zachování míru v Evropě.

Ale Davies pozorně naslouchá výpovědím a spojuje si je s bezpečnostními opatřeními kolem Kremlu, o kterých tehdy věděl. Vše zapadalo do mozaiky a uvěřil, že v čele s Tuchačevským chtěli provést coup d‘êtat.

Procesy probíhaly po nocích a v pět hodin ráno byly vyneseny rozsudky. Žaláře a tresty zastřelením. Davies sice uvádí, že právní systém neposkytuje obžalovaným žádnou ochranu, ale z výpovědí je patrné, že se chovali vlastizrádně.

Pak do knihy přikládá další poznámku z roku 1941 o páté koloně v Rusku. Tehdy si uvědomil, že po vpádu Německa v SSSR, tak jako v jiných zemích, nebyla německá pátá kolona. V Praze byla aktivní vojenská podpora Henleinových organizací, na Slovensku Tisovci, v Belgii De Grellové, v Norsku Quislingové, ale v Rusku nikdo. V roce 1937 nemysleli v rozměrech páté kolony. Když si znovu pročítal zprávy, zjistil, že v Rusku své Quislingy odhalili již před válkou. „Čistka vyčistila zemi a zbavila ji zrady,“ napsal Davies.

Zatýkali se i sovětští zaměstnanci amerických dopisovatelů.

Obyvatelstvo žilo v neustálém strachu z čistek, tajná policie nejčastěji mezi první a třetí hodinou ranní zatýkala a pokud někoho odvedla, dlouhé měsíce o něm nikdo neměl zprávy, mnozí zmizeli navždy. Vědělo se, že čistky postihují mnoho nevinných, ale muselo se tak činit, aby zachránili svou věc, která je nadevše.

Zavírali se cizí konzuláty a cizinci se hromadně vypovídali a po celé hranici vláda vytvářela země nikoho.

Vlastizrádné procesy a popravy měly mít původ v zavraždění Krirova v roce 1934.

Životní úroveň proletariátu se sice zvýšila, ale to nemůže nikdy nahradit odepření svobody, volnosti a práv jednotlivcových, třeba i proti králi. Davies systému odhaduje dva scénáře – buď se režim zničí sám svou snahou jednat proti lidské přirozenosti, nebo se vláda stočí více doprava a bude demokratičtější, náznaky druhého scénáře Davies již pozoroval.

Například pozoruje, že Sovětská vláda vypisuje nové půjčky na obranu státu. Na obranu vydává 2x tolik, co Anglie a Francie dohromady a zároveň se odchyluje od základních komunistických myšlenek, že náhrada se má platit jen za lidskou práci, a ne zamrzlou prací (kapitálem). Úročených čtyř procent je platem za použití kapitálu, které platí sám stát, což je v rozporu s marxistickou filosofií.

 
Československo

Davies se objevil 1. září 1937 v Praze, ale neuvádí, co tam dělal. Státní sekretář zřejmě vyhodnotil, že depeše k Československu není vhodné v knize publikovat.

17. listopadu 1937 Daviese v Moskvě navštívil český vyslanec, ale opět chybí záznam, co bylo řešeno.

V březnu 1938 se opět setkává s československým velvyslancem Fierlingerem, poté, co se dal Hitler na pochod. Československý velvyslanec tvrdil, že sami nic nezmůžou, že jsou plně odkázáni na podporu zvenčí od Anglie a Francie.

SSSR upozorňoval Polsko a možná i Rumunsko, že v případě nutnosti poruší územní hranice, aby šli na pomoc Československu. Situaci komplikovalo i polské ultimátum Litvě a československý vyslanec měl strach, že to znamená nový sarajevský incident.

 
Setkání se Stalinem

Davies se sešel neplánovaně i se Stalinem, což byla v diplomatickém sboru nebývala rarita. Hovořili spolu o sovětském průmyslu, ale také o vyhlídkách na mír v Evropě, i o otázkách dluhu. Davies ho popisuje jako člověka chráněného před veřejností, který má laskavé a něžné hnědé oči, že i „děcko by mu rádo sedělo na klíně a pes by se k němu přitočil“. Je bystrý a chytrý.

Stalin se jednou v rozhlase ostře opřel do Anglie a Francie. Tvrdil, že jejich aktivity vypadají hodně jako podporování útočníků. Stále ustupovaly a ustupují a dělají diktátorům jeden ústupek za druhým, odvrhly politiku kolektivní bezpečnosti a plán sjednocené fronty na ochranu. Ve svém vlastním zájmu podněcují Německo k útoku na SSSR, aby po vyčerpání válčících stran intervenovaly. Vydaly Rakousko Německu, porušily své závazky k Československu a šířily v tisku nepravdy o slabosti ruské armády a nepořádku v Sovětském svazu.

 
Rapallská dohoda

Ve svých shrnutích, co učinil nynější režim od roku 1917, kdy se bolševici chopili moci, zmínil i rapallskou dohodu. Důsledkem občanské války a snaze uplatnit komunistické zásady v zemědělství, spolu s nedostatkem distribučních zařízení, vznikl v zemi hlad a vyhladověla i celá města. Lenin musel povolit soukromý obchod a snažil se přimět kapitalistické země, aby opatřily peníze pro rozvinutí ruských zdrojů. V tomto období vzniklo přátelství mezi Ruskem a Německem, podepsané rapallskou dohodou.

 
Jak požehnaný je americký lid!

V závěru knihy Joseph E. Davies znovu vyzdvihuje americké svobody. Mají svobodu, svobodu slova, právo mírumilovného shromažďování, právo myslit svobodně, právo uctívat Boha a toto vše je chráněno i proti vládě samotné. Co by za to daly mnohé evropské země!













Volba lidskosti