POSLEDNÍ ČLÁNKY



Je současná krize jenom o lékařích a jejich platech?

Ve stupňujícím se napětí vyvolaném krizí českého zdravotnictví si dovolím malé ohlédnutí. Akci Děkujeme, odcházíme, která ve 13 bodech shrnuje kroky potřebné k reformě českého zdravotnictví, se podařilo politikům a z větší části bohužel i médiím během krátké doby zredukovat a zdiskreditovat na bod jediný, a tím jsou platy lékařů.

Lékaři jsou veřejnosti prezentováni jako nenasytní a arogantní jedinci, kteří „prostě nemají nárok na to, aby svůj boj vyhráli“. Lze ještě pochopit, že v české společnosti po desetiletí ovlivňované idejemi rovnostářství může někomu vadit, že za 175 pracovních hodin plus 100–150 hodin přesčasové práce měsíčně lze v lékařské profesi dosáhnout na dvojnásobek průměrné mzdy.

/Poznámka ER: V Německu vydělává primář 179 procent průměrné mzdy zmíněného dělníka, odborný lékař 156 procent a stejně je finančně ohodnocován i středoškolský profesor (156 %). Mzda vrchní sestry činí 103 procenta průměrné mzdy kvalifikovaného dělníka, všeobecné sestry 95 %. Více ZDE./Lze také pochopit, proč někteří politici hovoří záměrně o nestoudných platových požadavcích lékařů: zahrát na závistivou strunu je v českých podmínkách vždy jednoduché a se zaručeným efektem.

Lze se ale obtížně ztotožnit s tím, že ti samí politici dále zametají pod koberec ty podstatně palčivější problémy českého zdravotnictví, na které výzva „Děkujeme, odcházíme“ poukazuje: chronickou podfinancovanost celého systému, flagrantní nedodržování a obcházení zákoníku práce, předražené ceny léků či zdravotnické techniky a v neposlední řadě korupci.

Z tohoto pohledu je pochopitelné, proč lékaři zatím své výpovědi nestahují. Jinou možnost jak upozornit na léta záměrně popírané problémy celého resortu, už prostě nemají. Je až úsměvné, jak se najednou někteří ředitelé nemocnic „plácli přes kapsu“ a nabídli lékařům více peněz než sám pan ministr.

Toto „globální“ a „systémové“ opatření ale lékaři s díkem odmítli (budou tedy nadále pranýřování pro nenasytnost a neústupnost). Pokud by totiž lékaři jedné nemocnice skutečně přistoupili na takovou nabídku, přistoupili by tím fakticky i na redukci původních 13 bodů celé výzvy na bod jediný a tím by popřeli celé proreformní a protikorupční hnutí, nejsilnější za posledních dvacet let.

Pokud se naše veřejnost chce spokojit s tím, že přístroje za 100 milionů budeme i nadále kupovat za 200 milionů (ostravský CyberKnife) nebo že prostě odepíšeme navždy 11 miliard korun kvůli neschopnosti vybrat zdravotní pojištění (tolik činí nevybrané pojistné od pojištěnců VZP za r. 2007–08), je situace zcela jiná.

V takovém případě bude nejlepší, když se konání lékařů nadále bude řídit principy „životního poslání“, zatímco vše ostatní ve zdravotnictví bude založeno výhradně na principech tržních (v pozadí s neviditelnou rukou trhu, která si v Česku říká korupce).

Pan ministr Heger tvrdí, že navýšení platů o více než dvě miliardy by vedlo k destabilizaci celého systému. V tom případě ale nechápu, jak si tentýž systém hravě a bez destabilizace poradil se ztrátou 11 miliard, které jsme za pouhé dva roky navždy odepsali, např. na nevybraném pojistném. Přitom celá medicína stojí a padá s lidmi, kteří ji dělají.

Odborný potenciál zdravotníků je nejcennější devizou, kterou zdravotní systém má. Naše zdravotnictví vynakládá na platy těch, kteří složitý systém udržují v chodu 24 hodin denně a 365 dní v roce, celkem 27 % z celého rozpočtu. Ve vyspělých evropských zemích je to až dvojnásobek… To, že pro navýšení platů zdravotníků není nutné čerpat peníze ze státního rozpočtu ani z navýšení plateb zdravotního pojištění, jsem dokumentoval již dříve, např. v textu Kde leží dostatek peněz na platy zdravotníků, aniž by bylo třeba jakkoliv navyšovat položky státního rozpočtu.

Tolik na vysvětlenou k oněm donekonečna probíraným a „vyděračským“ platovým požadavkům lékařů.

V prudce eskalující krizi kolem hrozícího odchodu lékařů se ale poněkud vytratil ještě jeden veledůležitý aspekt. A tím je systém práce ve zdravotnictví, který je založen prakticky výhradně na principech týmové spolupráce. Komplex problémů celého resortu, uměle a záměrně redukovaný pouze na platy lékařů, se ve skutečnosti bytostně týká VŠECH zdravotníků. Práce zdravotních sester, laborantek, asistentů a dalších specialistů je v mnoha ohledech velmi náročná a já si jí osobně vážím stejně jako práce kolegů lékařů. Průměrný tarifní plat zdravotní sestry ve výši 16 400 Kč hrubého pak považuji za ostudu nejen systému, ale celé naší společnosti.

Nedávné „vítězné“ prohlášení Mgr. Juráskové znamenalo ve skutečnosti pouze dvě věci: nerealizovaných tři sta korun hrubého do platu sester a zároveň výrazné snížení nadějí na dosažení dohody v celém sporu. Není už konečně čas opravdu se zamyslet nad tím, proč jsou materiálové náklady českého zdravotnictví tak neúměrně vysoké v poměru k platům zdravotníků?

Je nepochybné, že současná vypjatá situace staví naše dlouholeté spolupracovníky – sestry, instrumentářky, laboranty, asistenty a další zdravotnický personál do ještě svízelnější situace, která může ohrozit i jejich existenční jistoty. Za sebe nad tím vyjadřuji velmi hluboké politování. Proč věci musí dojít až tak blízko katastrofě, aby se vůbec začaly vážně řešit?

Zkušenosti z minulých let nás bohužel jednoznačně učí, že všechny mírnější a méně konfliktní snahy o změnu tohoto pokřiveného systému se vždy minuly účinkem. Nepřestávám proto věřit, že stanoviska lékařů naše kolegyně a kolegové nelékaři alespoň částečně pochopí. Sami totiž nejlépe ví, co všechno naše chřadnoucí zdravotnictví postrádá. A snad si to začínají plně uvědomovat už i zodpovědní politici. Do 1. března zbývají méně než tři týdny.

Prof. MUDr. Jan Žižka, Ph.D., Radiologická klinika FN a LF UK Hradec Králové

(Poznámka: Text vyšel ve Zdravotnických novinách dne 10. 2. 2011.)













Volba lidskosti