Na víkendových návštěvách u rodičů pročítám často komentářové stránky Práva. Poslední dobou se tam setkávám zejména s nekonečným seriálem Jana Kellera o tom, že kdo se nenarodil v Evropě, je podčlověk, a my, evropané, nesmíme podlehnout falešné lidskosti a přiznat lidská práva podlidem, jinak ztratíme ta svoje. Od začátku mi Kellerova argumentace připadala poněkud podezřelá, nicméně epizoda ze čtvrtka 22. října 2015 jménem „Migranti rozkládají levici‟ mi otevřela oči.
Jan Keller trefně upozorňuje, že kapitalismus prochází svou největší krizí přinejmenším od třicátých let 20. století, ale levice je roztříštěnější, a tedy bezmocnější než kdykoliv dřív.
Jako kdyby rozštěpení na komunisty a sociální demokraty nestačilo, zformovala se levice nová. Vyznačuje se tím, že nad otázku sociální staví obranu zájmů skupin, které jí připadají slabší a utlačovanější než starý dobrý Marxův proletariát.
Obrana práv obzvláště utlačovaných skupin populace, jako jsou černoši, Romové, homosexuálové, přistěhovalci, židé nebo ženy, je samozřejmě v pořádku. Nová levice ovšem předpokládá, že svých cílů může dosáhnout v rámci systému, který je postaven na příkré nerovnosti mezi těmi, již ovládají velké peníze, a všemi ostatními.
Práva marginálních skupin vyzdvihuje takovým způsobem, že tím zcela zakrývá prohlubující se sociální, ekonomickou a politickou nesouměřitelnost.
Módní vlna ekologie jen ještě více zviditelnila stupeň rozkladu levice. Zvířata, stromy, ohrožené druhy a vůbec životní prostředí přímo ideálně naplňují kritérium politického vyloučení, čímž se stávají pro novou levici nesmírně zajímavými, žhavými kandidáty na její vysněnou „část bez účasti‟. Jejich bezmocnost vůči drancování kapitalistickým hospodářstvím nahrává sklonu novolevičáků připisovat všemu kolem nás samá práva, a pomlčet o potřebách společnosti.
To, že slepice ve velkochovech nebo lesy nad ložisky hnědého uhlí nemají žádné politické zastoupení, z nich pochopitelně ještě netvoří žádnou revoluční sílu. Byly by to podivné revoluční masy, jejichž touhou je v lepším případě podílet se na všeobecném shonu a hrabat, v případech horších jen pasivně stát jako vrostlé do země a lákat k pěším procházkám ve dnech pracovního volna, s jejichž pomocí je pacifikována radikálnost nemajetných.
Módní vlna ekologie přichází jako na zavolanou. Problémy stagnujících příjmů nižších a středních vrstev budou přehlušeny neshodami mezi ochránci ceněných společenstev a stoupenci bezzásahovosti. Rostoucí počet lidí, kteří si nemohou dovolit jíst denně maso, bude umlčen veganskými kuchařkami. Osekávání sociálních jistot bude zatlačeno do pozadí problémy s výstavbou dálnic. Obavy horníků o pracovní místa budou zastíněny obavami biologů a historiků architektury o krajinu nad ložisky uhlí.
Zaměstnanci a všichni pracující, kterým se vzniklá situace nebude líbit, budou prohlášeni za barbary, pokud ne přímo za ničitele životního prostředí, vrahy zvířat a pachatele genocidy vzácných druhů, čímž se jim zavřou ústa.
Kritika poměrů bude prohlášena za popírání globálních problémů či přímo za propagandu velkokapitálu.
Někteří údajně moderní levičáci už tuto terminologii používají ve snaze vytvořit si jakýsi patent a monopol na levicovost. To, že tím pouze nahrávají systému, který tak jaksi z povinnosti kritizují, je zcela zřejmé.
Zbývá jen ozřejmit, proč Jan Keller podepsal provolání nové levice proti prolamování limitů těžby hnědého uhlí, proč se na rozkládání levice tak aktivně podílí.
