POSLEDNÍ ČLÁNKY



„Sleva na nájemném může nízkopříjmové seniory a invalidy poškodit,‟ píše čtenář, jehož totožnost je redakci známa. „Dle § 673 – 675 Občanského zákoníku mi bylo ředitelstvím správce činžovního domu nabídnuto odpuštění nájemného za 3 měsíce. Tento institut, který má nahradit nájemníkovi škody, je ale pro nízkopříjmového občana, který pobírá příspěvek na bydlení, nefunkční. Vidím to jako díru v zákoně. Snížením, či odpuštěním nájemného se vám sníží, respektive úplně vynuluje nárok na příspěvek na bydlení, což znamená, že k žádné kompenzaci škod nedojde, ba naopak, ještě příjdete o příspěvek. Institut snížení, či odpuštění nájemného tedy funguje u lidí, kteří mají vyšší příjmy. U lidí, kteří mají příjmy malé, například podprůměrné starobní, či invalidní důchody, zákon selhal. Myslím si, že by se tímto měli zabýva legislativci.‟

„Ještě k příspěvku na bydlení. Pan prezident Zeman 26. 12. 2015 ve svém Vánočním poselství špatně informoval o tom, že státní příspěvek na bydlení je zbytečný, ve smyslu, že by ho nejraději zrušil, protože se údajně zneužívá, hlavně majiteli ubytoven. K tomu bych rád poznamenal, že příspěvek na bydlení není dávka hmotné nouze a příspěvek na bydlení využívají hlavně nízkopříjmoví senioři a invalidé, kteří bydlí trvale v nájemních bytech. To, co měl mít pan prezident Zeman na mysli, měla být dávka hnotné nouze s názvem doplatek na bydlení, který se právě týká hlavně ubytoven, kde lidé trvale nebydlí. Ohledně příspěvku na bydlení, ne doplatku na bydlení, jak mělo správně od pana prezidenta zaznít, si můžete přečíst stanovisko a připomínky k normativním nákladům na bydlení pro rok 2016 od spolku Rady seniorů ČR zde: http://www.rscr.cz/2015/11/rada-senioru-cr-bojuje-za-vyssi-prispevek-na-bydleni-2016/
Prachy500

Příspěvek na bydlení je poskytován na základě §§ 24–28 zákona 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře, zatímco doplatek na bydlení zavádějí a upravují §§ 33–35a zákona 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi. Příspěvek na bydlení je určen lidem s nízkými příjmy, jejichž náklady na bydlení přesahují 30 % příjmu; v Praze je tato hranice vyšší, 35 %. Aby příspěvek na bydlení nezneužívali miliardáři k financování svých luxusních sídel, je zastropován normativními náklady, stanovenými vládním nařízením. Pro zajímavost: za první Československé republiky nesměly náklady na bydlení přesáhnout 20 % příjmu domácnosti a pronajímatelům bytů bránila ve zneužívání státního příspěvku na bydlení pro nízkopříjmové nájemníky regulace nájemného, dnes považovaná ideologicky za nepřípustnou.

Doplatek na bydlení je určen pro ty domácnosti, kterým by ani s příspěvkem na bydlení a s příspěvkem na živobytí (dle §§ 21–32 zákona 111/2006 Sb.) nezůstalo po zaplacení nákladů na bydlení ani životní minimum (vypočtené podle zákona 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu). Náklady na bydlení uznatelné pro výpočet doplatku jsou omezeny stejným způsobem jako v případě příspěvku na bydlení. Kromě toho, že je každá dávka definována v jiném zákoně, liší se doplatek na bydlení od příspěvku na bydlení především tím, že je určen pro ještě chudší domácnosti, tak chudé, že příspěvek na bydlení pobírají, ale i s ním by bez dalších sociálních dávek musely volit mezi bezdomovectvím a hladem.

Zásadní chybou ve vánočním poselství prezidenta Zemana byl výpad ve stylu Petra Nečase a Miroslava Kalouska proti lidem, kteří odmítnou práci: prezident Zeman přehlédl, že lidé, kteří nepracují a bez zákonem uznávaných důvodů, jako jsou zdravotní problémy, nabízenou práci odmítnou, jsou vyřazováni z evidence Úřadu práce, a tím na sociální dávky podle zákona 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi ztrácejí nárok. Zdá se, že zákon 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře podmínku pracovat nebo se ucházet o práci výslovně neobsahuje, i když vyplácení příslušných dávek je rovněž svěřeno Úřadu práce. Jestliže tedy provozovatelé ubytoven těží převážně z doplatku na bydlení, je to především důkaz, že lidí odmítajících jen tak z rozmaru nabízenou práci opravdu není mnoho.

Hlavním důvodem, proč je pro ubytovny významnější doplatek na bydlení než příspěvek na bydlení, bude pravděpodobně sociální status příjemců těchto dávek. Příjemci doplatku na bydlení jsou chudší než lidé, kteří potřebují příspěvek na bydlení, ale ještě nejsou odkázáni na dávky v hmotné nouzi. Ocitají se proto na nižším stupni společenského žebříčku, jsou společností silněji vytlačováni na okraj. Zatímco lidé pobírající pouze dávky podle zákona o státní sociální podpoře ještě mají naději na místo v normálním bytě, lidé nucení využívat i dávek zavedených zákonem o pomoci v hmotné nouzi jsou v nájemních bytech odmítáni, a tak zaháněni do ubytoven, kde jsou nuceni platit za horší ubytování více peněz.

Domácnostem, jejichž uznané náklady na bydlení převyšují zákonem 117/1995 Sb. stanovený zlomek příjmu, tedy 30, případně 35 %, stát na bydlení přispívá částkou ve výši příslušného rozdílu. Například důchodce bydlící v Praze by tak měl za bydlení platit 35 % svého důchodu. Pokud mu majitel bytu poskytne slevu na nájemném, ale jeho celkové náklady na bydlení budou i po slevě vyšší než 35 % důchodu, měl by platit stále stejně; nárok na příspěvek na bydlení ztratí ve chvíli, kdy jeho náklady na bydlení klesnou pod 35 % jeho důchodu, a pak sice nedostane žádný státní příspěvek, ale zaplatí méně. Při správném výpočtu by nemělo dojít k tomu, že snížení nebo odpuštění nájmu způsobí nájemníkovi s nízkým příjmem přímo ztrátu, nicméně užitek mu nepřinese: on sám nezíská nic nebo jen velmi málo, hlavním, kdo ušetří, je stát.

Dojem, že člověk pobírající příspěvek na bydlení je slevou na nájemném přímo poškozen, může vzniknout z toho, že pro výpočet příspěvku na bydlení slouží vždy příjmy a náklady z předchozího čtvrtletí. Nájemník, který dostane slevu na čtvrt roku, tak nejdříve po dobu tří měsíců pobírá příspěvek na bydlení vypočtený z nákladů zahrnujícíh plné nájemné a po zaplacení všech nákladů na bydlení mu zbývá více než obvykle, načež mu příspěvek na bydlení klesne zároveň s návratem nájemného do původní výše. Problém tkví v tom, že lidé pobírající příspěvek na bydlení mají příliš malé příjmy, než aby z nich mohli něco ušetřit, a toho, že se jim na čtvrt roku snížily náklady při zachování státního příspěvku, si nejspíš ani nevšimnou. Peníze, které by si teoreticky měli šetřit na následující čtvrtletí, vždycky za něco utratí, a nepřinese jim to žádný luxus, prožijí pouze čtvrt roku v o něco menší finanční tísni než obvykle, v o něco menší nouzi; rozdíl možná ani nepoznají. Co poznají citelně, budou chybějící peníze v následujícím čtvrtletí.

Především však snížení nebo odpuštění nájemného obvykle majitelé bytů používají k odškodnění nájemníků za újmu, kterou by jim obtížně vynahrazovali jinak, například když dojde k havárii a majitel sice zajistí opravu, ale oprava nějakou dobu trvá a nájemník musí po tuto dobu snášet výrazné nepohodlí. Ukazuje se, že skutečně odškodněni mohou být tímto způsobem pouze lidé bohatí. Kdo dostatečně nevydělává, ten z pohledu zákona o státní sociální podpoře i v takové situaci stále bydlí, a víc nepotřebuje: sleva na nájemném, poskytnutá majitelem, se stane úsporou státu, zatímco nájemníkovi škoda nahrazena nebude.

Lidé s nízkými příjmy tak sice mohou díky státní sociální podpoře udržet na uzdě své výdaje za bydlení, doplácejí však na přijetí této podpory omezením práv ve srovnání s lidmi vydělávajícími víc. Narážejí na problémy, jaké si zákonodárci se svými vysokými příjmy vůbec nedokážou představit, zakoušejí na vlastní kůži, že cukr je jenom pro bohaté, na chudé má naše společnost bič.













Volba lidskosti