V Libyi nastal významný posun týkající se západního vměšování do tamního civilního konfliktu. Ve čtvrtek 22. dubna americký ministr obrany Spojených států Robert Gates oznámil, že prezident Obama schválil vzdušnou kampaň bezpilotních letounů v Libyi, a dodal, že nálety drounů na Libyi byly schváleny z „humanitárních důvodů – Pakistanizing the Libyan War .
Shodou okolností den předtím, kdy Washington schválil nasazení dronů v Libyi, americké bezpilotní letouny v Pákistánu usmrtily 25 lidí včetně pěti dětí a čtyř žen – U.S. Drone Strike Kills 25 in Pakistan (Demokracy NOW!) . Navíc nedávno pákistánský výbor pro lidská práva zveřejnil zprávu, podle níž nálety dronů za uplynulý rok zabily téměř tisíc pákistánských civilistů http://uruknet.info/?p=m76850&fb=1. Za autorizaci těchto útoků nese svrchovanou zodpovědnost americký prezident. Obamova administrativa oproti Bushově vzdušnou kampaň na dálku řízených strojů prohloubila a rozšířila nejen v Pákistánu, ale i v Afghánistánu, Somálsku, Jemenu a Súdánu, kde podle profesora práv zabývajícího se terorismem Jeffreyho Addicotta také dochází k usmrcování civilistů http://tribune.com.pk/story/19725/cia-officers-against-drone-strikes/.
Drony mají podle Pentagonu větší schopnost „chirurgických zásahů“ než obyčejné bombardéry, při nichž de facto mohou „sedět“ ve vzduchu, pozorovat potenciální cíle a v případě nutnosti udeřit, aniž by přišli o život civilisté. To je všechno pěkné, ale kupříkladu expert na protiteroristické aktivity David Kilcullen v listu New York Times před dvěma lety na základě pákistánských údajů uvedl http://www.nytimes.com/2009/05/17/opinion/17exum.html?pagewanted=1, že v průběhu tří let útoků bezpilotních letadel v Pákistánu připadlo na jednoho usmrceného „militanta“ 50 civilistů; hovoříme tedy o 2% „úspěšnosti“ protiteroristické kampaně, což jednoznačně vyvrací argumentaci zastánců tohoto způsobu války. Minulý rok dokonce na protest proti bezpilotní válce v Pákistánu odstoupilo několik operativců ze CIA, kteří se na kampani podíleli, s odůvodněním, že tyto útoky „dělají více škody než užitku“ http://tribune.com.pk/story/19725/cia-officers-against-drone-strikes/ a jsou „efektivně využívány předáky Al-Kajdy a Talibanu k rekrutu dalších militantů.“
Ale zpět k Libyi. Rezoluce 1973 Rady bezpečnosti, která posvětila západní účast v občanském konfliktu v Libyi je již dávno bezcenným glejtem, neboť útočící státy dávno mandát, který jim RB OSN propůjčila, překročily. Nyní posílá Velká Británie do Libye „vojenský personál“ a Francie „vojenské poradce“, viz British troops go to Libya amid ‚Vietnam‘ warnings (The Telegraph), a právě tento krok může představovat osudový předvoj pozemní invaze západních zemí. Zároveň však z britských politických kruhů zaznívají pesimistické prognózy. Bývalý předák liberálních demokratů sir Menzies Campbell varoval, že by britské dobrodružství v Libyi mohlo skončit vietnamským debaklem. Norský sociolog Johan Galtung, který třeba předpověděl pád Sovětského svazu, na univerzitě ve Virginii prohlásil, že válka v Libyi může trvat 20 let, i kdyby se NATO podařilo Kaddáfího zabít http://davidswanson.org/content/prediction-20-years-war-libya.
Všechny externí faktory, jež formují a usměrňují konflikt v Libyi, mohou v konečném důsledku tuto vyspělou africkou zemi poslat ve vývoji o několik desetiletí zpět; mohou způsobit rozvrat zdejší kmenové společnosti a výrazně prohloubit utrpení civilní populace. Historie je plná podobných hororových scénářů, kdy západní invaze způsobila masivní destrukci a bezuzdné strádání. Nezapomínejme na Irák a Afghánistán.
