Evropa


POSLEDNÍ ČLÁNKY



 

Ano, mnozí z nás nepochybují o tom, že útok NATO proti libyjskému vůdci Muammaru Kaddáfímu a jeho represivnímu režimu není hnán vyšším morálním principem, nýbrž cynickým kalkulem a zájmy západních ropných společností se styky na politickou elitu západních zemí. Nicméně je lepší toto tvrzení nějakým způsobem obhájit, neboť stoupenci útoku NATO na Libyi, žijící naivně v burleskním světě wilsonovského idealismu, se mohou vytasit s argumentacemi, že zásah NATO zabránil genocidě, ačkoliv nebylo úplně jisté, že by se k ní schylovalo (Guardian: There’s nothing moral about Nato’s intervention in Libya), a že arabskému jaru tento zásah vytrhne trn z paty.


Ne, Kaddáfí opravdu není beránek

Tragikomicky na druhou stranu působí i různí „levicoví“ aktivisté a komentátoři, kteří se věrně semkli kolem libyjského plukovníka a na základě jakési „bipolární extrapolace“ v něm vidí pevné dubisko, jež se houževnatě brání krvežíznivým hordám ze západu, přestože není pochyb, že na jeho rukou lpí krev mnoha nevinných lidí. Možná by se měli seznámit s procesním řízením s bývalým prezidentem Libérie Charlesem Taylorem, jenž čelí žalobě ze spáchání válečných zločinů v Sierra Leone.

Zajímavé ovšem je, že Rada bezpečnosti OSN má důkazy (The comment factory: Gaddafi vs. Sierra Leone) o tom, že plukovník Kaddáfí se v této zemi na páchání válečných zločinů podílel. Libyjský lídr je podle žaloby přímo zodpovědný za „zohavení, zmrzačení a vraždu 1,2 milionu lidí.“ Ovšem po důrazné intervenci Velké Británie byl ze žaloby „vyňat“ z celkem pochopitelných důvodů; tenkrát byl důležitým a poslušným dodavatelem ropy na západ.

Přestože má Kaddáfí mezi Libyjci řadu stoupenců, téměř se mu podařilo exhumovat ducha africké jednoty a zaostalou Libyi přeměnil v afrických poměrech na bohatou a prosperující zemi, nelze přehlížet jeho represálie vůči vlastnímu obyvatelstvu a dalším jen kvůli tomu, že momentálně bojuje s kapitalistickými predátory.

 

Civilisté jsou vystaveni útokům NATO

Jak jsem psal již v předchozím článku o dění v Libyi, trpí zde především civilní populace, která je vystavena vzdušné agresi leteckých sil NATO (BBC News: Libya: Nato ‘killed 15 civilians’ in Sorman air strike), zločinům Kaddáfího vojsk a rebelů podporovaných NATO. O tom, že pohnutky západních zemí obávajících se o demokracii v Libyi jsou mimo realitu, se napsalo dost, ačkoliv řada sdělovacích prostředků včetně Al-Džazíry a Guardianu toto stanovisko příliš nadšeně nesdílí.

Britský novinář píšící pro list Independent Johann Hari v souvislosti s válkou NATO proti Libyi v dubnu napsal (The Independent: Johann Hari: We’re not being told the truth on Libya), že bývalý americký velvyslanec při OSN Bill Richardson měl pravděpodobně pravdu, když tvrdil, že v případě Libye jde Spojeným státům o energetické zdroje. „Libye patří mezi 10 předních ropných producentů na světě. Dá se téměř s jistotou říct, že ceny paliva ve Spojených státech stoupají pravděpodobně kvůli zablokování produkce libyjské ropy. Takže nejde o nedůležitou zemi a já se domnívám, že naše zapojení do vojenských akcí je oprávněné,“ cituje Hari Richardsona.

Ačkoliv WikiLeaks poskytly západním médiím tuny materiálu, tyto je obezřetně a s cenzorským pedantstvím selektovaly. Julian Assange dokonce s listem Guardian vede válku (Gilad Atzmon: Assange vs. The Guardian) poté, co tento list obvinil z manipulace a cenzury dodaných dokumentů.

 

Kaddáfí požadoval na ropných společnostech bonusy

Letos v červnu vyšel na stránkách listu Washington Post článek (Washington Post: Conflict in Libya: U.S. oil companies sit on sidelines as Gaddafi maintains hold) z pera Stevena Mufsona, který vychází z kabelogramů WikiLeaks týkajících se například tvrzení amerického ministerstva zahraničí z roku 2007, kde se píše o „rostoucím důkazu ohledně libyjského národního bohatství.“

V roce 2006 plukovník Kaddáfí prohlásil, že milionové zisky zahraničních ropných společností by měly patřit Libyjcům.

V únoru roku 2008 kabelogram amerického ministerstva zahraničí líčí, jak Kaddáfí dramaticky redukuje produkci libyjské ropy a vytlačuje americké společnosti těžící zde ropu.

V témže roce varoval libyjský ministr pro ropu Šukrí Ghaním představitele společnosti Exxon Mobil, že by Libye mohla signifikantně omezit ropnou produkci, aby byly Spojené státy penalizovány. Text uzavírá konstatování, že ještě dříve, než v letošním roce ozbrojený konflikt vytlačil americké koncerny z Libye, jejich vztahy s Kaddáfím byly na bodě mrazu. Libyjský vůdce po těchto společnostech požadoval tvrdé smluvní podmínky. Dále požadoval, aby jeho země napřed získala tučné bonusy z těžby ropy. Navíc kvůli tomu, že americká vláda plukovníka nedostatečně respektovala a neuznávala za jeho dřívější ústupky, vyvinul na tyto koncerny tlak, aby tak ovlivnil americkou politiku.

 

Bude v Libyi těžit i GAZPROM?

Minulý měsíc zpovídal Paul Jay z nezávislého média Real News Network (The Real News:  WikiLeaks Reveals US Wanted to Keep Russia out of Libyan Oil) národního ekonomického dopisovatele pro McClatchy Newspapers Kevina G. Halla, který v rozhovoru uvedl, že italské ropné společnosti ve spolupráci s Gazpromem umožní Rusku, aby získalo velký podíl na libyjské ropné produkci. Francouzský ropný koncern Total měl ve dnech před vypuknutím konfliktu v Libyi jen malý podíl na zdejším černém zlatě s tím, že měl přirozeně zálusk na větší kus koláče. Následoval americko-francouzský tlak mající za cíl svržení Kaddáfího (o což se tyto země neustále pokouší), aby byl Gazprom z Libye vypuzen. Hall dochází k jednoznačnému závěru, že Francii ani USA nejde o lidská práva, ale o ropu. A to není nic nového pod sluncem.

 

Tajná depeše: Účinný zásah USA by mohl libyjské vládě demonstrovat nevýhody…

Britská mediálně-analytická organizace Media Lens (Media Lens:  „Noble“ War In Libya – Part 1) letos v březnu upozornila na další kabelogram amerického velvyslanectví v Tripolisu z listopadu roku 2007, kde stojí, že libyjští předáci, kteří dominují politické a ekonomické sféře, na rozdíl od „reformních elementů“ a „malého, ale rostoucího soukromého sektoru,“ v rostoucí míře provádějí nacionalistickou politiku v energetické oblasti, která by mohla ohrozit efektivní exploataci ropného bohatství s tím, že „účinný zásah Spojených států v této sféře by libyjské vládě mohl demonstrovat nevýhody, pokud by nadále v této politice pokračovala.“

Není třeba dodávat, že 19. března k této „demonstraci“ došlo v podobě bombardování této africké země, jehož konec je stále v nedohlednu.

V pátek dostaly vojenské plány Obamovy vlády ránu poté, co republikány ovládaná Sněmovna reprezentantů zamítla autorizaci, která by prezidentovi umožnila účastnit se konfliktu v Libyi (sic!) (Democracy Now!: House Votes Down Authorization of Libya War, Continues Funding), nicméně při dalším hlasování Sněmovna neschválila, aby byly zastaveny dotace na vojenské operace tamtéž.

 

___________

Poznámka Evropského rozhledu: Připomeňme si, že RB po Kaddáfím požadovala pouze ukončit vojenské akce a „skoncovat s akty násilí“.