POSLEDNÍ ČLÁNKY



Přestože se nedávní nositelé Nobelovy ceny za ekonomii chlubí, že vlastně neumí říci, co se pod pojmem peníze dnes myslí, viz Krugmann, existuje velmi propracovaný systém teorií, studijních programů a praxí moderní doby zaštítěný mocnými institucemi, které samy sebe hodnotí jako odborné, chápejme ve významu apolitické a nestranné. Do této kategorie patří instituce jako jsou statistické uřady, banky a centrální banky.

.

Nikým nevolení veřejně kritizují a koordinují volené zástupce
Jak ukazují nedávné a stále pokračující události ve světě, jde při „řešení finanční krize jejím trvalým krmením“ samozřejmě o výsostně politická rozhodování, která však činí lidé nikým nevolení. Aby veřejnost neměla zbytečné a hloupé dotazy, tak se používá krycí mlha odborné terminologie, která se ovšem rychle opouští, kdykoliv se objeví cokoliv, co by snad mohlo zpochybnit vědeckost přístupů. Potom se už používají pojmy jako bublina, neklid, očekávání, jistota, nejistota, svoboda a sentiment. A to má být „exaktní“ práce s čísly…

Na vrcholu této nespravedlivé hry (hry s nenulovým součtem) je společenství centrálních bank. Přestože všechny dělají ten samý typ operací, jsou nejvíce vidět ty největší. Tj. FED (USA), ECB (EU), BOJ (Japonsko), BOE (Velká Británie) a další. Kdyby tyto banky prováděly pouze to, co mají, tedy seriózní a vědecky vypočitatelnou bankovní politiku, nemohly by tyto banky být předmětem naší kritiky. Nemohli bychom je nikdy kritizovat za něco, co by bylo mimo jejich vliv, mimo jejich možnosti (což je logické a přirozené), tedy za ty věci, které nemají plně pod kontrolou. Tak tomu ovšem není.

Kdyby tyto centrální banky prováděly špatnou politiku vůči svým zemím, tak by kritika měla přijít ze svrchovaných parlamentů, kritiku zvenčí bychom pak považovali za téměř nemístnou. Jenomže povaha současného finančnictví je taková, že jsou to paradoxně přesně naopak právě tyto nikým nevolené nadnárodní instituce, které kritizují instituce volené a národní. Přitom si osobují právo koordinovat bankovní politiky centrálních bank přímo mezi bankéři.

Jak by jinak bylo možné dosáhnout např. harmonizace úrokových sazeb třeba na 10 letém dluhopisu?

Tuto úvahu ukončím obvyklým tvrzením, že bankovní podnikání je jako každé jiné. Ano, ale např. dohoda producentů LCD na množství či ceně výrobků je tvrdě sankcionována, protože jde o kartel a tedy protisoutěžní jednání. Tak jakápak koordinace v případě bank. Že jde o něco jiného? V tržní ekonomice jde o peníze až v první řadě a u bank je to řada nejen první, ale též poslední.

Finn Engle

.

Na otázky Finna Engle pro ER odpovídá Arsen Lazarevič, publikuje na finančních webech penize.cz nebo finmag.cz. Též můžete navštívit jeho blog: http://lazarevic.blog.idnes.cz/.

1) Proč používají bankéři zásadně slova jako POMOC, když nejde o dar, ale o půjčku s dobou splatnosti a úrokovou mírou?
Fiskální balíčky na záchranu bank jsou vážným zásahem do volného trhu a nemají s kapitalismem nic společného. Dochází k privatizaci zisků a socializaci veškerých ztrát – zisky si banky vyplatí formou dividend a obrovských bonusů, zatímco ztráty hradí daňoví poplatníci. Malému živnostníkovi, který investoval neuváženě, nikdo nepomůže a ještě na něj vyběhnou úřady sociálního a zdravotního zabezpečení, že neplatí odvody. To je dnešní realita.

.

2) Proč pojmenovávají různé programy jako Primary dealer facility, Discount window, neomezený SWAP G7, když jde pouze o přidání peněz (likvidity), které lze utratit za cokoliv na trhu, výměnou za cosi, co tuto vlastnost nemá (třeba Mortage backed security)?
Znovu bych se vrátil k první otázce. Toxické produkty, které vznikly neuváženým chováním bank jsou odkupovány ze strany centrálních bank a státu. Co to znamená? Místo, aby došlo k reálnému ocenění těchto produktů a za těchto podmínek došlo k jejich absorbanci na trhu, tak se celá agónie neúměrně prodlužuje. Hlavním problémem je však nejistota. Nikdo neví jakou mají toxické produkty hodnotu. Ohodnocení těchto produktů je dle starých nereálných cen. Takové nereálné ceny dostaly právě kvůli skvělému ratingu od společností, které jsou často pod vlivem velkých bank.

.

3) Proč se tato procedura ještě pojmenovává jako QE, QE II, když jde o beztrestnou výrobu peněz a její směnu za na trhu neprodejné dluhopisy?
Americké dluhopisy představují tu nejhorší možnou investici. V podstatě se jedná o dar rozmařilému synovi, který všechny půjčené peníze utratí za lehké děvy a pití. Tak nějak se na „investici““ do dluhopisů Spojených států dívají Čínané a své investice přesunují především do reálných aktiv: především těžebních společnosti a komodit.

.

4) Proč manipulují úrokovou mírou, kdykoliv se to hodí jejich kartelu? V současnosti nesmyslně dolů? Jak je to s tzv. záchrannými balíčky vlád? Není to náhodou tak, že vlády ve skutečnosti žádné peníze nemají a už rozhodně nikoliv v objemu postačujícímu k záchraně velkých bank? Tedy ta „záchrana“ je vždy té povahy, že když kdosi v nějaké bance nechá zmizet třeba 100 mld. USD, tak pak vláda státu, který tak velké peníze nemá, přijme tento dluh na sebe, což v praxi znamená, že dluh bude naúčtován státu včetně úroků tím samým bankovním kartelem, který dluh vytvořil. Tedy stát těmto bankám má platit dluh i s úroky, přitom jde o peníze, které tyto banky v lepším případě pouze špatně proinvestovaly, v horším případě přímo rozkradly.
K tomu není třeba co dodávat.

.

5) Proč velké investice zásadně finacuje sdružení bank (pool) a ne nejlepší nabídka?
Pokud se jedná o velkou investici v řádech miliard či desítek miliard, tak je to příliš velké riziko a banky nabídnou úvěrový produkt v konsorciu (sdružení). Je to jednoduché: Pokud se investice nepodaří, banky sice utrpí citelný šrám, ale nezkrachují.

.

Dodatek:
Nobelovy ceny jsem přestal sledovat v době, kdy tu za mír dostal prezident Spojených států. Nejspíše za to, že vyslal desítky tisíc vojáků do Afghanistánu. O Paulu Krugmanovi bylo toho napsáno taky dost. Bohužel i ekonomie je zpolitizovaný obor a zdá se, že Paul Krugman hraje housle těch lidí, kteří mu adekvátně zaplatí.

Arsen Lazarevič

 













Volba lidskosti