Izrael přivírá oči nad zabíráním palestinských vodních zdrojů svými osadníky, které je financováno z izraelského státního rozpočtu. Alespoň to tak vyplývá ze zprávy Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA).

V rozporu s mezinárodním právem zakládá Izrael osady na okupovaném území. Osady často nemají své vlastní vodní zdroje, a tak místní regionální rada s pomocí armády zabírá ty palestinské. Tato rada je přímo financována ministerstvem vnitra.

Obyvatelé Palestiny si pak svou vlastní vodu kupují od izraelských osadníků. Podle zprávy OSN už došlo k zabrání 56 palestinských vodních zdrojů. Čtyři z vodních pramenů se nacházejí v zóně B, ve které podle dohody z Osla je palestinská civilní samospráva pod izraelskou vojenskou kontrolou. Ostatní prameny se nacházejí v zóně C, která je výhradně pod izraelskou civilní a vojenskou samosprávou.

Voda se používá k zavlažování izraelských polí, k plnění bazénů a k jiným účelům. Palestinská pole se nacházejí za ochranou zdí a Palestinci potřebují mít povolení, aby na ně mohli vůbec vstoupit. Zavlažování polí je nepřímo řízené spotřebou izraelských osadníků a zemědělců. Pokud jsou velká sucha, jsou izraelské potřeby upřednostňovány před těmi palestinskými. Často se stává, že jim vypnou vodu.

Izrael kontroluje všechny palestinské zdroje vody na Západním břehu a v pásmu Gazy. Na Západním břehu používá až 80 % vody z Horské zvodně, která je jediným zdrojem podzemní vody v oblasti. Zpráva Amnesty International z roku 2009 uvadí, že na okupovaných územích žije 450 tisíc izraelských osadníků, kteří pro sebe čerpají mnohem více vody, než která je dávána Palestincům.

Podle odhadů na Palestince připadá v průměru 73 litrů vody na den, zatímco izraelský osadník dostává 211-242 litrů. Existují ale i oblasti, kde Palestinci dostanou sotva dvacet litrů. Světová zdravotnická organizace přitom doporučuje minimálně 100 litrů.

Organizace pro lidská práva Be-celem dokonce uvádí, že 191 238 Palestinců ze 134 obcí nemá přístup k vodě. Dalších 190 tisíc Palestinců má omezený přístup k vodě. V zimě a na podzim shromažďují do zásob vodu z deště, na jaře a v létě si vodu naopak kupují, často od soukromých vlastníků. Voda dodávaná centrálním vodovodem stojí zhruba dolar za metr krychlový, soukromí vlastníci jí prodávají až šestkrát dráž.

Necelá polovina Palestinců přitom žije pod hranicí chudoby, a zhruba pětina Palestinců je bez práce. Nakupování vody proto představuje velkou zátěž pro rodinné rozpočty. Přitom kvalita vody je mnohdy velmi špatná. Proto si Palestinci kupují vodu od místních firem provozovaných většinou izraelskými osadníky.

Nedostatek vody je způsobován také špatnou infrastrukturou. Organizace Be-celem ve své zprávě uvádí, že téměř 33 % vody se ztratí v důsledku nekvalitních trubek vodovodní sítě. Navíc izraelská vodárenská společnost Mekorot v letních měsících snižuje Palestincům žijících na Západním břehu dodávku vody o 15 – 25 %.

Izrael se navíc podílí na ničení studní a dalších vodních rezervoárů, které postavili Palestinci. Od roku 1967 se na území Palestiny nevydává povolení ke stavbě, a tak jsou veškeré rekonstrukce vodních cest a děl považovány za nelegální.

Nedávno izraelská okupační vojska zničila celou palestinskou vesnici spolu s rekonstruovanou studní, na které se podílela polská charita Ministerstva zahraničí stejného státu. O tom píše například polský zpravodajský server TheNews.pl.

Izraelská politika zásobování vodou, stejně jako bourání vodních děl postavených Palestinci, je protizákonná.