POSLEDNÍ ČLÁNKY



Temná obloha na nebesích se pozvolna rozjasňovala, a třebaže všichni lidé ještě spali, ona a ptáci venku za oknem už dávno ne. Svítání a zpěv ptáků jí dávaly naději lepšího dne. Věřila, že spolu se svítáním se rozjasní celý svět.

Realita byla ale krutá. Slunce již dávno nesvítilo pro ni a ona to moc dobře věděla. Osud ji totiž okořenil život špetkou neštěstí. To neštěstí by se dalo shrnout do mnoha vysvětlujících vět, ale pouhá čtyři slova z nich jsou nejvýstižnější: Byla zadlužencem bez dluhů.

První myšlenka toho rána byla spíš otázkou ve hvězdách. Přijdou dnes exekutoři? Ležela v domě, o kterém už bylo rozhodnuto, že nebude jejím domovem. Banky působící na území České republiky tak rozhodly. Neměla jiný domov a nebylo v jejích silách zajistit si nové bydlení. Odborným termínem bychom ji nazvali potenciálním bezdomovcem. Neměla nikdy žádné dluhy a dokonce i přes svůj školní věk chodila řádně do zaměstnání a vydělávala tolik, že by si mohla pronajmout celý byt jenom pro sebe. Ale nemohla. Její rodiče se zadlužili a spadli do dluhové pasti. Jistě, dluhy rodičů se nevztahují na děti, ale…

Z postele vstala opatrně, protože jí bylo neskutečně zle od žaludku a v hlavě měla tupou bolest. Musela vstávat pomalu, aby se jí nezamotala hlava. Šla do kuchyně. Chtěla tam najít něco k jídlu, ale lednice v kuchyni byla jako obvykle prázdná. Na stole zbyla jen trocha hladké mouky. V žilách ji proudila hladová krev. Kdo nepoznal, nepochopí.

Někdo zazvonil. Potichu po špičkách odběhla do svého pokoje a malou škvírou mezi závěsy zhodnotila situaci. Před domovními dveřmi stál neznámý sotva pětadvacetiletý muž. Otevřela okno a z bezpečné vzdálenosti se zeptala, co potřebuje. Hledal předchozí nájemníky, cizince z Maďarska. Než stihla odpovědět, její matka už stála ve dveřích a začala cizího pána vyhánět. Byl sice mladý a krásný, ale byl exekutor. Tentokrát si spletl adresu a přišel si pro majetek těch, kteří tu už tři roky nebydlí. Nenechal se jen tak vyhodit, chtěl vidět výpisy z katastrálního úřadu. Žena ale výpisy nemohla najít a tak na pána křičela, ať vypadne. A mladý muž na oplátku křičel na ni: „Všechno si ověřím, a jestli lžete, tak zase přijdu a seberu vám úplně všechno, na co narazím, včetně tohodle baráku!“

Zapamatovala si tvář toho pána, stejně tak jako si pamatovala tváře všech exekutorů, se kterými se kdy setkala. Nevědomky v ruce svírala batoh, který ještě před chvíli ležel na koberci. Byl to batoh, se kterým uteče, až práh domu překročí první exekutor. Měla v něm schovaný notebook a fotoaparát. Sice není dlužník, ale to nikoho nezajímá. Když dluží její rodiče, je to zbytečný, automaticky se předpokládá, že věci jí koupili oni. A příběhy na internetu jasně vyprávějí, jak exekutory nezastavily ani platné listiny dosvědčující skutečného vlastníka. Prostě vám všechno seberou a dokazujte si to zpětně… Zabavené věci se k majiteli vrátí nejdříve za dva roky soudních průtahů, pokud se vůbec vrátí. Nikdy neměla dluhy, a proto vnímala postupy exekutorů jako promyšlené krádeže v rámci zákona, které ruku v ruce přinášely zisk bankám, registrům dlužníků a exekucí a v neposlední řadě také právníkům.

Vzpomněla si, jak si šla jednou vybavit internet do prodejny O2. Mladý muž, na první pohled velmi sympatický, jí znenadání na veřejnosti prohlásil za dlužníka, protože si to přečetl na počítači v nějakém Soluse. A protože se prý nachází v Soluse, je pro firmu O2 rizikovým klientem a bude muset za zřízení internetu zaplatit dvojnásobnou zálohu. Lekla se. Bylo jí devatenáct let a nikdy si nevzala žádnou půjčku. Její rodiče byli sice zadlužení a u otce bylo skutečně reálné riziko, že by se už v registru dlužníků mohl nacházet, ale za co by tam byla ona? Snad ne za svého otce! Rozhodla se, že dvojnásobnou zálohu nezaplatí a o internet ztratila zájem. Ještě když opouštěla prodejnu, tak se jí ten prodavač smál a nadával jí do zadlužené lůzy, která neví, co by všechno chtěla bez peněz. „A tvůj fotr je taky v Soluse, jste jedna velká zadlužená rodina a já to tu v registru dlužníků všechno vidím. Vy byste neměli mít ani elektřinu, natož internet!“

Doma pak pátrala po tom, co za firmu Solus je a proč jí zapsali do své databáze. Na webových stránkách Solusu se dočetla:

„SOLUS je zájmové sdružení právnických osob, jehož cílem je v rámci tzv. odpovědného úvěrování přispívat k prevenci předlužování klientů, k prevenci růstu počtu dlužníků v prodlení, přispívat ke zvyšování vymahatelnosti stávajících dluhů po splatnosti a snižovat potenciální finanční ztráty věřitelů. Sdružení SOLUS bylo zaregistrováno a fakticky zahájilo činnost v červnu 1999.“

K nemilému překvapení zjistila, že dokud Solusu nezaplatí peníze, nikdo ji nezodpoví otázku, jestli je skutečně vedená v jejich registru a za co. Nechápala, jak si nějaká soukromá firma může účtovat peníze za poskytnutí informací o její vlastní osobě a už vůbec nechápala, jakým právem firmy poskytují její osobní údaje zcela neznámé třetí firmě, se kterou nikdy neuzavřela žádnou smlouvu. Teď už ví, že je to běžná praxe, jak se obohatit na neštěstí druhých. Cenu za výpisy si účtují i jiné registry dlužníků a dokonce i Centrální evidence exekucí, jejíž vlastníci byli dokonce v zahraničí vyšetřováni policií za nějaké finanční machinace.

Nakonec se pravdy dopátrala bezplatně, ale chtělo to špetku vynalézavosti. Sepsala stížnost na ředitelství O2, jak byla neprávem označena jejich zaměstnancem za dlužníka v Soluse a požádala je o vyjasnění situace. Po týdnu jí skutečně přijela odpověď. Zaměstnanec prodejny pravděpodobně zadal chybné údaje do databáze, protože ona v Soluse uvedená není.

Ale vraťme se zas zpátky do našeho příběhu. Po odchodu exekutora byla situace v rodině napjatá. Maminka stále hledala výpis z katastru nemovitostí, protože měla oprávněné obavy z návratu exekutora. Ve skutečnosti hledala výpis zbytečně, protože exekutor může do jejího domu vtrhnout i přes to, že je vlastníkem ona. Stačí, když svědkové dosvědčí, že Maďary v okolí domu viděli. A oni se kolem domu pohybovali často. Ve vedlejším baráku totiž pracují jako zedníci a tak své auto jako za starých časů parkují na veřejné cestě před jejich domem. Navíc spousta sousedů se stále domnívá, že u nich Maďaři bydlí. Dokažte, že nebydlí, když je tu všichni vidí a všichni si to myslí…

A aby toho nebylo málo, objevily se složenky s nedoplatky za vodu a elektřinu. Přinesla je usměvavá pošťačka, která ani netušila, jak tragické zprávy do rodiny přináší. Neúnosně napjatá situace vyústila v agresivní hádku. Jak třískly jedny dveře, třískly po nich hned další a další. Rodiče se hádali den co den a svalovali vinu jeden na druhého. Jejich láska už byla roky ztracená. Nenáviděli se. Kvůli penězům. Neustále se obviňovali, kdo rodinu zadlužil. A nemohli se ani rozvézt… Neměli totiž ani na rozvod.

Ucpala si uši špunty a zamkla dveře od pokoje. Někdy se musela učit do školy a vhodná chvíle na to nebyla nikdy, tak se učila ve chvílích absolutně nevhodných. Věnovala se biotechnologiím a pracovala na fotoindukovaných přepínačích založených na excitovaných stavech fluorescenčních barviv. Kdyby se jí podařilo udržet trvale excitovaný stav, a dokázala ho libovolně přepínat do základního stavu a naopak, mohla by vzniknout nová generace počítačů, kde logickou jedničku by představoval excitovaný stav barviva a logickou nulu stav základní. Školitel jí prohlásil za snílka, ale nevyloučil, že nemá pravdu. Pouze v tom viděl několik technických překážek, které současná věda neuměla překonat. Měla svojí školu ráda, ale bohužel neměla jistotu, že jí dluhy dovolí dostudovat.

Ještě než si stihla naházet školní sešity do aktovky a vyrazit do školy na přednášku z Neuronových sítí a umělé inteligence, na dveře jí zaklepala maminka. Stála ve dveřích se dvěma růžovými složenkami a vypadala jak udřená žena hodinu před smrtí: „Jsi naše poslední naděje, jenom ty nás můžeš zachránit. Já už takhle dál nemůžu, jsem stará, nevydržím to. Nenech nás umřít v bídě, prosím tě jako matka dceru, udělej něco…“ A pak už jen plakala a plakala, ani ty dvě složenky v ruce neudržela a tak se po vánku z pootevřeného okna snesly houpavými pohyby na koberec. „Jestli něco neuděláš, tak všichni umřeme, jsi naše poslední naděje, my už nemůžeme takhle dál žít, my už nemáme sílu bojovat…“

Osud si hezky zaházel kostkami, ale hrál proti nim a začal vyhrávat. Do práce chodila od svých osmnácti let. Někdy dělala i čtyři brigády najednou. Všechny peníze si poctivě spořila, nešla ani s kamarády do hospody na kofolu. Šetřila si na dům. Pracovala jako recepční na hotelech a na penzionech, přivydělávala si na vrátnicích různých nadnárodních korporací, účastnila se placených průzkumů pro reklamní společnosti, psala pro několik různých internetových deníků, prováděla návštěvníky na hradech a zámcích, přivydělávala si jako pomocná síla v oblasti vědy, na zakázky vytvářela webové stránky a dokonce napsala i nějaké programy hojně využívané při teoretických chemických analýzách. Přes prsty se jí přetočilo přes půl milionu korun a opravdu tu byla velká naděje, že až dokončí školu, tak si bude moc koupit vlastní dům, aniž by si musela vzít hypotéku.

Jenže její rodina spadla do dluhové pasti krátce po té, co rodiče odešli do důchodu. Bála se, že by si její maminka pod tlakem dluhů fyzicky ublížila. Byla totiž velmi labilní a častokrát říkala, že si sáhne na život, až první exekutor překročí práh domu. Nechtěla zažít žádnou podobnou rodinou tragédii. Každý měsíc jim platila přes třicet tisíc za různé úvěry, hypotéky, buřinky, nedoplatky a pokuty. Její úspory postupně mizely. Jediné, co nezmizelo, byly neustálé pokuty z prodlení, díky nimž se celkové splátky úvěrů navýšily i o 400%.

Rodina by měla držet pohromadě i ve zlých časech. Chtěla jim vlastně jenom poskytnout důstojný důchod za všechno to, co pro ni kdy v dětství udělali. Nechtěla se na ně vykašlat, jenom proto, že by to bylo v dané situaci nejlepší řešení. Odchod od rodiny jí navrhovali všichni, prý má prásknout dveřmi, změnit si telefonní číslo a navždy zapomenout, že někdy měla rodinu… Ona by ale spíš odpráskla všechny bankéře, kteří museli moc dobře vědět, že v důchodu se rodiče nedoplatí a o všechno přijdou. Skrze lásku ke svým bližním se odsoudila k bezdomovectví, aniž by někdy dostala možnost osamostatnit se a založit vlastní rodinu.

Sebrala školní aktovku a odešla konečně do školy. Šla pěšky deset kilometrů, neměla ani na autobus. Svítilo slunce a stromy kvetly do krásy, cítila jemnou vůni jabloní a mladého obilí. Kde jsou ty časy, kdy příroda patřila všem a kdy lidi mohli klidně žít pod její ochranou? Zadlužený člověk už ani necítí sluneční paprsky dopadající na tvář, ani slunce ho už nemůže pohladit po smutné duši. Ale ona vlastně nebyla zadlužená…

Na Umělou inteligenci přišel supl, o dva roky starší kluk. Chlubil se, že dnes má svou první opravdickou hodinu a na počest této významné události vyhlásil znalostní soutěž. Kdo vyhraje, dostane čokoládu. Soutěžní otázka byla záměrně položená tak, aby jí nikdo nezvládl. Tedy aby on vypadal jako dobrodinec, který chtěl dát chudým studentům čokoládu, a zároveň aby měl jistotu, že ji nikdo nedostane. Měli „jenom“ vymyslet způsob, jak mluvené slovo převézt na kepstrální koeficienty. A protože nikdo neznal odpověď, snědl tu čokoládu sám a s nikým se ani nepodělil. Jeho lotrovina byla možná úsměvná, ale ne pro člověka, který už třetí den nic nejedl.

Po vyučování zamířila jako obvykle do školní knihovny. Trávila tam dny čtením knížek o hackingu. Chtěla být jedním z těch záškodníků, kteří vykradou data například z registrů exekucí a dlužníků. Chtěla je bezplatně zpřístupnit celému světu. Přišlo jí to tak správné. Už teď mohla registry sestřelit DDoS útoky a držet parazitující firmy na cizím neštěstí pod trvalou palbou, ale neudělala to. DDoS útoky jsou mezi hackery považovány spíš za ostudné chování malého dítěte, které nic neumí a tak jen kope do všech stran.

Dnes ale navštívila knihovnu z jiných důvodů. Jako v jedné z mála knihoven zde měli studenti povoleno používat vlastní notebooky a používat školní vysokorychlostní internet. Na Facebooku se dočetla, že sympatizanti extrémistických skupin plánují zneužít demonstrací odborů pro svoje zájmy. Plánují skrze ně vyvolat masivní nepokoje, tak jako je vyvolaly v Tunisku, Alžírsku, Egyptě, Sýrii, Libyi a ve Španělsku. Byla jen otázka času, kdy lidé pochopí, že demonstrace jsou k ničemu a uchýlí se k agresivnějším formám nátlaků. Podle Listiny základních práv a svobod na to mají právo, ale ruku na duši… Kdy za posledních deset let byla Listina základních práv a svobod použita ve prospěch obyčejných lidí? Vzpomeňme jen na větičku o bezplatné lékařské péči.

Po škole zamířila do práce. Pracovala na vrátnici v energetické společnosti EON, každý den tam měla služby od dvou do desíti večer a musela si odpracovat měsíční fond hodin plus nějaké ty běžné přesčasy. Tamější uklizečka zrovna vytírala podlahu. Pocházela z Ukrajiny a byla to fajn žena, duší možná lepší než někteří Češi, kteří by jí nejraději nahradili. Ani jí nenechala odložit si školní tašku na zem a zhurta spustila: „Tvoje maminka má štěstí, že tě má. Co by s tvojí maminkou bylo, kdyby si rodině nevydělávala. Zbláznila by se bez tvojí pomoci, úplně by zešílela… Ty si jejich poklad, mají ohromné štěstí, že tě mají. Snad vám to všechno dobře dopadne.“ Ano, snad jim to všechno dobře dopadne. Snad v budoucnosti ještě někdy na svém jazyku ucítí chuť hranolek s kečupem, nejenom chuť kopřivového špenátu a plodin, které jim zdarma dával les.

A když šla sama nocí deset kilometrů domů, na cestě zahlédla ležet bílé kvítí. Leželo tam noc co noc, pokaždé čerstvě natrhané. Častokrát přemýšlela, kdo ho tam dává a proč a jestli to nějak nesouvisí s ní. Možná tam na tom místě někdo tragicky zahynul a protože u cest už nesmí stát pomníčky, chodí tam pozůstalí každou noc klást aspoň bílé kvítky. Uvědomila si, že kdyby náhodou umřela, rodiče nebudou mít ani peníze na její pohřeb.

Když byla před domovními dveřmi, nechtělo se jí dovnitř. V té rodině už dávno nebyla láska. Lásku nahradila bezmoc z nedostatku peněz a neustálé obviňování, kdo bude co platit. Ještě ani neotevřela dveře a slyšela, jak se rodiče zase hádají. Třískaly dveře a pak už bylo slyšet jen vzlykot matky a do toho vzlykotu: „Zabiji se, tohle už není normální život. Celý život jsem pro vás obětovala a takhle jste se mi odvděčili. Dluhy!“ A když překročila práh domů, otočila se ta nenávist i proti ní: „Tak tys ty peníze za vodu a elektřinu ještě neposlala! Jsi stejná jako tvůj otec. Vypadni!“ A zase třískla dveřmi a vzlykala na gauči.

Poslala jim z našetřených peněz dalších čtyřicet tisíc a uvědomila si, že jim všem zbývá poslední měsíc, kdy ekonomickou situaci rodiny ještě utáhne. Pokud se do měsíce nestane nějaký zázrak… Ale zázraky se dějí jen v pohádkách.

Šla spát, zatímco rodiče pokračovali v hádkách. Všude kolem ní byla tma, měla hlad a její srdce bilo jako o závod. A ve snu se jí smál její vlastní obraz v zrcadle, její vlastní mrtvé já: „Zapomeň, že ještě někdy uvidíš svítání a uslyšíš ptačí zpěv. Cítíš přeci to bušení srdce, to je jen začátek. Tvoje vlastní srdce tě zradí. Dnes je tvá poslední noc.“ A pak ten obraz na ni natahoval zkrvavené ruce, aby si ji odvedl na druhý břeh. Musela se probudit a rozsvítit, jinak by se z toho snu dočista zbláznila. Ale z reality se probudit nemohla.













Volba lidskosti