Evropa


POSLEDNÍ ČLÁNKY



Velitel operací NATO v Libyi: Všechny cíle NATO jsou svou podstatou vojenské.

Nestává se příliš často, že by političtí a vojenští předáci zcela na rovinu řekli, co si skutečně myslí. V případě útoku NATO na Libyi, jenž měl na základě rezoluce RB OSN původně pouze ochraňovat libyjské civilisty před Kaddáfího vzdušnými silami, jde samozřejmě o něco zcela jiného.

Nyní se velitel operací NATO generál Charles Bouchard vyjádřil docela explicitně, o čem tato operace alespoň z vojenského hlediska vlastně je, když prohlásil, že všechny cíle NATO jsou svou podstatou vojenské.

Přeloženo do srozumitelného jazyka: Aliance NATO si v Libyi vyhrazuje právo na bombardování prakticky čehokoliv, včetně civilních cílů, jež má přitom chránit před Kaddáfího falangami.

Bouchard dále uvedl, že se síly NATO „nezaměřují na jednotlivce“. Toto prohlášení je však velmi problematické, uvědomíme-li si, že při sobotním útoku NATO přišel o život nevlastní Kaddáfího syn a tři plukovníkova vnoučata.

Stalo se vlastně už jakousi tradicí připravovat o život nebo alespoň přizabít jednotlivé členy Kaddáfího rozsáhlé rodiny.

V roce 1986 Reaganův teroristický nálet na Tripolis a Benghází usmrtil sto Libyjců, včetně patnáctiměsíční holčičky, kterou plukovník po její smrti adoptoval, v odvetě za atentát na berlínské diskotéce, aniž by americká vláda měla v rukou validní důkazy, že za ním skutečně stojí Kaddáfího režim. Při tomto útoku byli také zraněni jeho dva synové ve věku tří a čtyř a půl let.

Toto je sprosté barbarství, vždyť děti za své rodiče a prarodiče nemůžou.

Můžeme také s úspěchem pochybovat o čistotě prvotní motivace, která vedla NATO až k neslavně proslulému „humanitárnímu“ bombardování. O průběhu bombardování Srbska vzdušnými silami Aliance v roce 1999 zevrubně psal náčelník štábu při Mezinárodní krizové skupině John Norris v publikaci Collision Course: NATO, Russian and Kosovo.

John Norris v knize konstatuje, že za „válkou rozpoutanou NATO byl odpor Jugoslávie podřídit se širším trendům politické a ekonomické reformy, nikoliv osud kosovských Albánců.“ Jinými slovy – rozpoutali jsme agresivní vojenské dobrodružství proti zemi, která se nehodlala podrobit našemu diktátu.

Osud perzekuované populace byl jen záminkou pro hloupý dav, navíc i kosovským Albáncům padaly na hlavy bomby NATO.

Domnívám se, že v případě západní ofenzivy proti Libyi zažíváme nechutné déjà vu.