POSLEDNÍ ČLÁNKY



19. března 2012 vyrostl uprostřed Würzburgu protestní tábor. Postupně se přidávají další města: Aub, Řezno, Bamberg, Düsseldorf, Norimberk, Pasov… Takovou občanskou okupaci známe z Madridu, New Yorku i Prahy, ale Německo neokupují jeho občané. Proti nelidským podmínkám v uprchlických táborech vyšli do ulic německých měst protestovat žadatelé o azyl. Protesty zahájili veřejnou hladovkou uprchlíci z Íránu rozhořčení cynickou reakcí úřadů na sebevraždu Mohammada Rashepara.

Pořadatelé Deštníkového pochodu předali ve Strakově akademii petici za zlepšení podmínek uprchlíků v České republice (například zákaz pracovat během prvního roku nás platí stejně jako v Německu, odstěhovat se z uprchlického tábora žadatelé o azyl smí, ale ztrácejí tím nárok na státní finanční podporu).

Protesty uprchlíků se rozšířily do celého Německa a získaly i podporu německé veřejnosti. Pokrytecký a přezíravý přístup k žadatelům o azyl není německou zvláštností, uprchlíci, často zoufale hledající záchranu holého života, na něj narážejí i jinde v Evropě, Česko nevyjímaje.

Ve středu 15. srpna proběhne v Praze před velvyslanectvím Spolkové republiky Německo ve Vlašské ulici 19 od 16.00 solidární happening na podporu německých protestů. Na velvyslanectví bude při něm předán otevřený dopis pro spolkového prezidenta Joachima Gaucka. Před touto akcí, v pondělí 13. srpna večer, seznámila v autonomním infocafé Salé v Orebitské ulici 14 na pražském Žižkově účastnice tábora v Řezně zájemce s pozadím a průběhem uprchlických protestů.

Německá vstřícná azylová politika shořela v pogromech na počátku devadesátých let. V letech 1991 až 1992 došlo pod vedením neonacistů k asi 1 900 násilných útokům, 453 lidí při nich bylo těžce zraněno a 17 zavražděno. Politici se rozhodli nacistům ustoupit a přijali takzvaný „azylový kompromis‟, který prakticky odstranil právo na azyl.

Kdo přijde do Německa z „bezpečné třetí země‟, což jsou všichni sousedé Německa, je povinen požádat o azyl tam, ne v Německu. Uprchlíci ze zemí označených německými úřady za „bezpečné domovské země‟ jsou automaticky odmítáni a deportováni. Na letištích byla zřízena detenční centra, kde jsou uprchlíci internováni, než imigrační úředníci rozhodnou, zpravidla bez podrobnějšího zkoumání konkrétních případů, zda jim vůbec umožní vstoupit jako žadatelé o azyl do země. „Zákon o sociální pomoci žadatelům o azyl‟ podporu uprchlíků výrazně omezil, zavedl poskytování nepeněžních náhrad a ubytování ve státem určených zařízeních. „Zákon o azylovém řádu‟ zakázal žadatelům o azyl hledat si ubytování mimo uprchlické ubytovny.

V roce 1992 žádalo o azyl v Německu přes čtyři sta tisíc uprchlíků, do roku 2000 klesl počet žadatelů o azyl v Německu pod padesát tisíc.

Odstrašujícím příkladem zacházení s uprchlíky je Bavorsko se svou oficiální doktrínou: „Podmínky poskytované žadatelům o azyl je musí motivovat ke snaze vrátit se do vlasti.‟ Přes deset tisíc lidí je tam ubytováno ve 131 zařízeních. Ubytovny pro uprchlíky jsou umístěny na okrajích nebo úplně stranou měst a jde o chatrné boudy, kontejnerové bloky nebo stará kasárna. V bývalých Kasárnách Adolfa Hitlera u Würzburgu je v místnosti o ploše 14 m2 čtverečních ubytováno devět lidí; na jednoho uprchlíka tak připadá menší plocha, než je zákonem stanovené minimum pro vězně (u nás 2,5 m2).

Uprchlíci čekají na vyřízení žádosti o azyl jeden až osmnáct let. První rok mají zakázáno pracovat, po roce čekání se mohou ucházet o práci, pokud zaměstnavatel prokáže, že na volné místo nemůže sehnat občana Německa ani jiné země EU. Neomezené pracovní povolení mohou dostat až po čtyřech letech.

Děti uprchlíků mají, v souladu s úmluvou OSN o právech dítěte, právo navštěvovat normální školy, ale není jim poskytována žádná zvláštní péče, stát nenabízí uprchlíkům, dospělým ani dětem, žádné jazykové kursy.

Podpora státu uprchlíkům se skládá z ubytování, z balíčků potravin, rozdávaných dvakrát týdně, obvykle nepříliš kvalitních, ba někdy i zkažených, z poukázek na oděvy a sanitární potřeby, které platí jen v některých obchodech, a z kapesného, jehož výše byla roku 1993 stanovena na 80 marek na měsíc a až do letošních protestů zůstávala na 40 eurech. Všechno dohromady to odpovídá asi 60 % německých dávek v hmotné nouzi.

Pod tlakem letošních protestů rozhodl Ústavní soud 18. července, že první článek německé ústavy zaručuje nedotknutelnost lidské důstojnosti, a ta nesmí být z politických důvodů omezována ani přistěhovalcům; v praxi tento vznešený výrok znamená, že žadatelům o azyl bylo zvýšeno kapesné tak, aby se celková podpora, kterou dostávají, dávkám v hmotné nouzi vyrovnala.

Jde tedy jen o částečné finanční zlepšení, většina problémů přetrvává. Lékaři kritizují podmínky v uprchlických ubytovnách jako příznivé pro šíření chorob, sami uprchlíci si stěžují především na nejistotu; stálé čekání vyvolává deprese, zoufalství a myšlenky na sebevraždu.

29. ledna 2012 se ve würzburské ubytovně oběsil Mohammad Rashepar, bývalý íránský policista, který odmítl splnit rozkaz při potlačování Zelené revoluce v roce 2009, byl za to uvězněn a mučen. Uprchl do Německa, kde žije jeho sestra, v Íránu nechal manželku se třemi dětmi. V bývalých Kasárnách Adolfa Hitlera opakovaně žádal o povolení přestěhovat se k sestře do Kolína nad Rýnem, ale všechny jeho žádosti byly zamítnuty, přestože lékaři varovali, že trpí depresemi, doporučovali přestěhování, upozorňovali na riziko sebevraždy.

Bavorský tiskový mluvčí prohlásil, že sebevražda nijak nesouvisí s podmínkami v uprchlických táborech. Íránští uprchlíci ve Würzburgu na protest odmítli potravinové balíčky. Bavorské úřady reagovaly tvrzením, že nejde o žádný protest, nýbrž o muslimský smuteční rituál. Jejich cynický komentář je o to absurdnější, že většina Peršanů uprchla z Íránu před náboženským útlakem, protože jsou atheisté nebo stoupenci jiných náboženství než islámu. 19. března uprchlíci opustili ubytovnu, postavili tábor v centru Würzburgu, a tam zahájili hladovku: „Jestliže německý stát považuje za přijatelné držet nás v tak nelidských podmínkách, volíme raději vydat se na cestu ke smrti na veřejnosti.‟

Protestující požadují:

Okamžitě zavřít nevyhovující ubytovny.
Zastavit deportace.
Zrušit povinnost uprchlíků bydlet v přidělené ubytovně.
Uznat jejich status politických uprchlíků.

Nejde jen o zoufalou sebeobranu, ale o politický boj proti německé a evropské azylové politice.

Postupně vznikly podobné tábory v dalších městech. Původně se chtěli uprchlíci z dalších ubytoven připojit k táboru ve Würzburgu, ale úřady jim to zakázaly s odvoláním na povinnost neopustit bydliště v přidělené ubytovně. V Řezně založilo tábor pět íránských uprchlíků z ubytovny v Chamu, nedaleko českých hranic.

Uprchlíky podporují mladí odboráři, socialistická mládež, antifašistické a antirasistické organizace, anarchisté, sociálně demokratičtí studenti i řada neorganizovaných jednotlivců. Táborníci poskytují informace o životě uprchlíků v Německu i o Íránu. Pořádají přednášky, shromáždění, demonstrace nebo třeba pouliční divadlo. Ve Würzburgu proběhla řada právních sporů, ostatní města se v postoji k táborům zpravidla řídí výroky würzburského soudu.

4. června si dva uprchlíci zašili ústa: „Není už co říct, vše už bylo řečeno.‟ Další následují jejich příkladu.

Zatím protestující dosáhli výroku Ústavního soudu z 18. července, na jehož základě jim stát zvýšil finanční podporu, tím však jejich boj nekončí.

28. července proběhla současná demonstrace v protestujících městech, v Řezně se jí zúčastnilo 250 lidí.

Mohammed Kalali přispěl k propagaci protestů cestou po táborech v Bambergu, Aubu, Würzburgu a Düsseldorfu. Novináři, kteří ho doprovázeli, nazvali svou reportáž „Pan Kalali jede vlakem‟. Proniknout do médií je důležité, zatím sdělovací prostředky vytvářejí ve veřejnosti klamné představy o pomoci demokratických států uprchlíkům z utlačovatelských zemí nebo o počtu žadatelů o azyl. Většina Němců žije v domnění, že uprchlíků je v Německu mnohem více, než odpovídá skutečnosti. Podobně britská média líčí jako velký problém záplavu žadatelů o azyl, přestože většina Britů žádného azylanta v životě nepotkala. Podobně dezinformována je i česká veřejnost a například loňský protest skupiny Kurdů proti podmínkám v našich azylových zařízeních naprosto zapadl.

Na 8. září chystají protestující pod názvem „Prolomit izolaci‟ velkou pouť z Würzburgu do Berlína, jejichž vzdálenost je asi 600 km. Plánují dvě trasy, kratší, po které půjdou pěšky, a delší, na které automobily a autobusy objedou další ubytovny pro uprchlíky, kde chtějí mobilizovat další žadatele o azyl.

Zároveň se snaží získat mezinárodní podporu. Žadatelé o azyl, pokud nejde zrovna o prominenty jako Oleksej Tymošenko, jsou šikanováni ve velké části Evropy. První česká solidární akce se koná ve středu 15. srpna od 16.00 před německou ambasádou v Praze ve Vlašské ulici 19.













Volba lidskosti