POSLEDNÍ ČLÁNKY



 
Pietní shromáždění k uctění památky 27 popravených představitelů stavovského odboje
 

Pod záštitou primátora hlavního města Prahy Zdeňka Hřiba, starosty Městské části Praha 1 Pavla Čižinského a starosty Města Mnichovo Hradiště Ondřeje Lochmana se v pátek 21. června 2019 konalo v Chrámu svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí a u pamětní desky se jmény popravených mučedníků pietní shromáždění k uctění památky 27 popravených představitelů stavovského odboje. Piety se kromě europoslance Jana Zahradila zúčastnili také potomci těchto mučedníků.

V každodenním shonu si málokdo povšimne, že na boční stěně Staroměstské radnice visí pamětní deska se jmény 27 mučedníků, kteří v pondělí 21. června 1621 od páté hodiny do deváté ranní obětovali svůj život za svobodu českého království. K připomínce jejich oběti je v dlažbě 27 bílých křížů.

Před 398 lety na popraviště vystupovali jeden po druhém všichni odsouzení. Po modlitbě každý z nich poklekl, položil hlavu na špalek a kat Jan Mydlář sťal jejich hlavu. Nechtěli se poddat útlaku a omezování náboženské svobody od habsburského císaře Ferdinanda.

„Nezapomeňme, že za tyto hodnoty mnoho lidí muselo trpět. Nejen po Bílé hoře, ale třeba i po roce 1948. Mnozí se svobody a tolerance nedožili,“ zaznělo během úvodního projevu. „K tomu mi zaznívá slovo Kristovo: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“

 
Jan Zahradil: Dějiny jsou křehké

Europoslanec Jan Zahradil na události nahlíží ze dvou rovin. První pohled je pohled historický. Vidíme v něm zápas o zřízení nového státního útvaru na území českých zemí, který ale neustál a byl krutě potlačen. Absolutistická moc nebyla schopná přijmout pluralitu názorů, toleranci a smír tehdy symbolizované především tradičním soužitím různých náboženských vyznání. Vidíme naopak moc připravenou různost násilně a krvavě potlačit. Druhý pohled je pohled symbolický, který vzniká v dlouhém časovém odstupu a zasadí událost do dějinného procesu. V tomto případě do procesu vytváření české státní ideje, české národní identity a české státnosti. Linie vyvrcholila někdy v roce 1918, kdy došlo k znovuobnovení naší samostatné státnosti, kterou jsme v loni oslavili stoletým výročím.

Před sto lety se vznikem Československa se odehrával i příběh odstranění Mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí. Není důležité, zda byl sloup považován za symbol padlého monarchistického režimu právem či neprávem. Snaha ho obnovovat po sto letech je podle jeho názoru pošetilá, protože jde o snahu o vyjmutí a vymazání jednoho konkrétního příběhu z celé mozaiky, která patří ke vzniku samostatného Československa. Jde vlastně přepisování vlastní historie. A to povede jen ke konfliktu a sváru. Je škoda, že to druhá strana nechápe.

Často slyšíme, že bychom se měli s našimi dějinami vyrovnávat, napravovat je nebo je dokonce dovysvětlovat. Nesouhlasí s tím. Dějiny máme především respektovat, máme si jich vážit a nemáme se jich necitlivě dotýkat, protože dějiny jsou křehké.

 
Pamětní deska

 
Jan Bistranin: Na potomky exulantů si téměř nikdo nevzpomene

Jan Bistranin ze Spolku EXULANT, který sdružuje potomky pobělohorských exulantů pro víru, ve svém projevu uvedl následující:

„Byla to svoboda svědomí, byla to snaha po lidské důstojnosti a byla to věrnost evangeliu Kristovu, které po Bílé hoře vyhnaly řadu lidí z vlasti do ciziny. Je smutnou skutečností, že exulanti pro víru měli být z českého historického vědomí vymazáni, a že se to i téměř podařilo. Lecko si i vzpomene na Komenského, ale po statisících těch, kteří pro svobodu svědomí opustili svou vlast a na další sta tisíce jejich potomků si téměř nevzpomene nikdo a obecně se o nich nic neví. Byla to teprve samostatná Československá republika, která se znovu začala o tyto lidi zajímat. 21. 6. 1921 to bylo poprvé, kdy potomci pobělohorských exulantů přijeli, aby společně s obyvateli nově vzniklé republiky si připomněli tuto chvíli. A teprve poté nastala doba, kdy se opatrně mohli potomci exulantů do vlasti otců vracet. Vážíme si proto velice základů, na nichž byla Československá republika založena. A stojíme velice o to, aby i náš současný stát stál a pokračoval v odkazu jejího prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.“

 
Vzniká spolek, který si klade za cíl „zakonzervovat“ Staroměstské náměstí

Závěrem byl představen Spolek pro ochranu odkazu Staroměstského náměstí, zatím právně nezaložený, který si klade za cíl, aby Staroměstské náměstí neslo důstojně odkaz našich předků a nebylo poškozeno a zkresleno jakýmkoliv jiným symbolem než který k důstojnému vyznění náměstí patří. Socha mistra Jana Husa, kříže v dlažbě po 27 představitelích protestantismu z českých zemích jsou dostatečné a není potřeba, aby zde stály jakékoliv jiné symboly a sochy, myslí si zakladatelka této nové iniciativy. Proto budou navrhovat zákon pro zakonzervování Staroměstského náměstí jako národní kulturní památky i jako památky UNESCO.

K tomu účelu upozornila na petici u stánku uprostřed náměstí, kde se o chvíli později konalo jiné setkání organizované Nezávislými médii, Iniciativou NE Základnám, Alternativou zdola a ČSNS 2005 (o té budeme psát později).

Na závěr se přítomní pomodlili modlitbou Páně a zazpívali hymnu České republiky, kterou hrál soubor české armády.













Volba lidskosti