POSLEDNÍ ČLÁNKY



Do našich kin právě vstupuje nový britský film Železná lady s čerstvou držitelkou Oscara Meryl Streepovou v titulní roli. Jak už název napovídá, snímek má být vůbec prvním portrétem britské premiérky Margaret Thatcherové na stříbrném plátně. Nenechme se však mýlit v očekávání – film není ani její ostrou kritikou, ani čistou propagandou, ale především dosti nudnou a chaoticky zrežírovanou podívanou, ve které nejvíce prostoru dostává hodně nezajímavá sonda do stařecké mysli ústřední hrdinky.

O jejím samotném vládnutí a jeho vlivu na občany zde dostáváme jen dosti kusé povrchní informace, takže kromě bezesporu bravurního herectví Meryl Streepové film nepřináší nic zajímavého. Pojďme si proto sami detailněji připomenout, co Železná lady přinesla světu, a to jiným pohledem, než jaký nám předkládají pravicová média, adorující Thatcherovou coby kult osobnosti „svobody a demokracie“.

Baronka Thatcherová, od dětství obdivující svého otce, vlastníka malého hokynářství, se k moci dostala po vyhraných volbách v květnu 1979. Šlo o epochální událost, neboť tímto datem skončila poválečná éra sociálně-tržního hospodářství, a to jak ve Velké Británii, tak fakticky v celé Evropě, jež krátce na to začala thatcheristické recepty následovat. Co bylo jejich obsahem? Stručně řečeno slovy našeho ministra Chalupy, do Evropy se „začal vracet kapitalismus“. A myšlen je nekompromisní kapitalismus bez přívlastků, který na rozdíl od keynesiánsko-erhardovských cest nebere prakticky žádný ohled na sociální smír a především jasně odmítá silnou úlohu státu v ekonomice.

Ač se nás o tom pravicoví ekonomové dnes snaží přesvědčit, britský beveridgovský model, uvedený prvně do praxe labouristou Atlleem, rozhodně z Anglie nečinil kdovíjaký velkorysý sociální stát skandinávského typu. Stát reguloval ekonomiku prostřednictvím vysokých daňových sazeb, udržoval řadu strategických podniků ve svých rukách (Atllee v prvních letech své vlády poměrně dost znárodňoval) a poskytoval občanům univerzální sociální systém v oblasti zdravotnictví, školství či bydlení. Sociální dávky i služby však byly garantovány jen na té nejminimálnější úrovni, rozhodně nezajišťovaly slušnou životní úroveň, nýbrž pouze ochranu před tou nejhorší chudobou ve stylu dickensovského kapitalismu.

Attleeovský model, udržováný konsezuálně konzervativci i labouristy, procházel v letech 1945-70 výraznou konjunkturou. Avšak po ropné krizi v 70. letech se Británie stejně jako další silné ekonomiky ocitla ve vážné situaci, která poválečnou prosperitu definitivně pohřbila. Země se začala potýkat s masovými stávkami a nezaměstnaností. Po Heathově konzervativní vládě, v níž zasedala i Thatcherová coby ministryně školství (mj. se silácky zasazovala o zrušení bezplatných dodávek mléka dětem do 11 let) a jež výbušnou sociální situaci v zemi nedokázala zvládnout, se na 5 let chopili vlády labouristé. Navzdory slibům zahájili politiku škrtů, čímž konflikty s odbory ještě víc vyostřili.

Pro ostřílené demagogy typu Thatcherové to byla ideální situace. Byla zvolena vůdkyní toryovců. Porazila tak Heathovo křídlo, které jí připadalo až příliš umírněné. Bez ohledu na skutečné příčiny tehdejší krize svalovala veškerou vinu na protestující odbory, které podle ní byly hlavní brzdou ke „kapitalistickému rozmachu“. Neváhala v této souvislosti často argumentovat i vyloženě xenofobními výroky. Ve volbách 1979 se jí podařilo se sliby o zkrocení dvojciferné inflace a omezení úlohy státu přesvědčit téměř 44 % voličů.

Ihned po zvolení se pustila do tvých pravicových „reforem“. V souladu s neoliberální ideologií se zahájila demontáž progresivního daňového systému „trestajícího úspěšné“, zatímco případné výpadky ve státní kasy měla vykompenzovat „daň pro neúspěšné“, tj. DPH. A tak už její první rozpočet zahrnoval snížení horní sazby daně z příjmu fyzických osob z 83 % na 60 %, při čemž její redukce pokračovala až na 40 % v roce 1988. Zato DPH bylo ihned téměř zdvojnásobeno, z 8 % na 15 %, což způsobilo bleskový nárůst inflace na více než 16 %. Do toho všeho se Thatcherová pustila i do ambiciozního snižování veřejných výdajů až o 3 miliardy liber ročně. V důsledku těchto opatření prudce narostla nezaměstnanost, z 1 milionu postupně vzrostla během její první vlády až na 3,6 milionu, neoficiální čísla hovořila dokonce o 5 milionech. Mezitím ještě výrazně klesala průmyslová produkce, celkové HDP se počátkem 80. let propadlo o 1-2 %.

V průběhu prvního volebního období se tak Thatcherová kymácela od jednoho neúspěchu k dalšímu. Její podpora ve společnosti klesla až na 25 % (žádný další britský premiér nedosáhl v průzkumech veřejného mínění horšího čísla) a preference toryovců se pohybovaly kolem 18 %. Thatcherová byla kritizována dokonce i svým předchůdcem v čele Konzervativní strany i britské vlády Heathem. Vypadalo to, že Železná lady po 4 letech Downing street s ostudou opustí. Jenže tu se objevila příležitost, jak získat zpět ztracenou popularitu – válka o Falklandy. Toto souostroví dočasně okupované argentinským vojenským režimem nemělo pro Británii zvláštní geopolitický význam. Thatcherová si do té doby navíc i stěžovala, jak údajně zatěžovalo britskou pokladnu, a tak mu neustále omezovala dotace a chystala se i na stažení podstatné části anglického námořnictva z jeho území. To mohlo na Argentince vyloženě působit jako pozvánka na soustroví.

Thatcherová však ve světle bídných výsledků jejího vládnutí tušila, že nacionalistické militaristické běsnění jí může pouze nahrát politické body. A tak Británie vstoupila do války. Byť bez mandátu OSN, byť za cenu 255 britských a 655 argentinských obětí, z doposud nenáviděné Thatcherové se stal rázem miláček lidu. Její popularita se vyšvihla na 59 %. Důvěra se vrátila také její Konzervativní straně, která následující volby 1983 opět vyhrála se ziskem 42,4 % (do karet jí kromě Falklandů hral i fakt, že opoziční Labouristé, získajivší pouhých 27 %, byli v těchto volbách výrazně oslabeni konkureční Sociálně demokratickou stranou, kandidující společně s Liberály).

Pro Thatcherovou to byl triumf, který jí tak naplno umožnil realizovat sen o radikální konzervativní revoluci. Rozšířil se soubor sociálních škrtů započatých za předchozí vlády – snižovaly se platy pracovníků ve veřejném sektoru, nadále se osekávala podpora v nezaměstnanosti, zrušila se minimální mzda, redukovaly se dětské přídavky. To není zdaleka vše – Thatcherová se pustila v do bezprecedentních experimentů, když řadu sociálních dávek nahradila lichvářským systémem půjček. V systému sociálního zabezpečení se začaly výrazně prosazovat soukromé agentury.

K poklesu objemu sociálních výdajů k HDP však nedošlo, změnila se pouze jeho struktura (jakoby ušetřená část výdajů byla posléze nahrazena novými nutnými výdaji z důvodu velké nezaměstnanosti apod.). Thatcherová se nezastavila ani před tak strategicky důležitou oblastí, jakou je věda a výzkum, jejichž státní podpora byla citelně osekána. Bývalá ministryně školství si došlápla i na veřejné univerzity. Prostřednictvím masivní redukce univerzitních fondů je donutila, aby se více zapojily do tržního prostředí, což bylo pro mnohé z nich likvidační.

Rázně se pustila do privatizace státních podniků, ať už šlo o British Telecom nebo British Steel. Hokynářova dcera koncipovala svou privatizační metodu tak, že se podle ní měl stát akcionářem kdejaký obyčejný britský občan, „malý kapitalista“. Ve skutečnosti však nezanedbatelnou část akcií zprivatizovaného průmyslu nakonec získali velcí investoři. Je třeba ještě dodat, že mnohé privatizace dopadly navzdory slibům o „ozdravení britského hospodářství“ více než tragicky.

Privatizace či propouštěcí„ozdravování“ jistě neefektivně zainvestovaných státních podniků (což nebyla chyba pracujících) mělo samozřejmě i své velké odpůrce. A mezi ně v prvé řadě patřily odborové organizace. Thatcherová mohla konečně definitivně zatočit se svým nejvytrvalejším protivníkem. Rozdrcením hornické stávky z let 1984-5 se jí to povedlo, a to rozhodně ne košér prostředky. V období své první vlády ještě v dopise svému guru F. A. Hayekovi uvedla, že v britských poměrech by nebylo přijatelné provést ekonomickou transformaci tak, jak byla provedena za fašistické diktatury v Chile.

Sama ale v boji proti odborům používala postupy, za které by se její přítel Pinochet nemusel stydět. Sama z vlastní iniciativy tlačila tajné služby k tomu, aby odbory sledovaly ještě důkladněji než dřív. Následně tak byly odbory infiltrovány velkým počtem špiclů a na denním pořádku byly nejen odposlechy telefonů odborových centrál, ale i soukromých telefonů řadových odborářů a bistro, navštěvované odborovým vedením. Zvláštní brutalitou se pak vyznačovaly zátahy policejních ozbrojenců, napadajících stávkující horníky. Počet zraněných stávkujících se během stávky vyšplhal na několik tisíc, zatímco počet policejních sil na každý den stávky činil 3 000 policistů. (Kuriózní bylo, že Thatcherové v té době pomohl Sovětský svaz a „socialistické“ Polsko, když zrovna v době stávky zpětinásobily dovoz uhlí do Velké Británie). Horníci vedení radikálem Arturem Scargillem nakonec museli z důvodu možného vyhladovění po necelém roce stávku ukončit a Thatcherová tak mohla slavit své vítězství. Horníkům se náležitě „odměnila“ – jejich počet byl snížen o téměř 1 000 zaměstnanců. Odbory jako takové obdržely ještě bonbónek v podobě novelizace odborového zákona, která dosavadní politický vliv odborových organizací výrazně podlomila.

V roce 1987 vyhráli toryovci potřetí za sebou parlamentní volby. Není divu, Thatcherová si dokázala kromě svých odpůrců vychovat i své nové příznivce, např. pomocí reformy bytového fondu. Nájemníci státních bytů dosud patřili převážně mezi odpůrce toryovců. Thatcherová je ale vybídla k tomu, aby za výhodnou cenu své byty odkoupili. Mnozí z nich tak skutečně uskutečnili, plně se tak následně ztotožnili s thatcheristickým „společenstvím vlastníků“ a celá polovina z nich se stala voličskou základnou Konzervativní strany. Ti, co na odkoupení svých bytů neměli, museli záhy platit dvakrát vyšší nájem, což velkou část z nich udělalo bezdomovce, občany bez možnosti volit.

Thatcherové se ale v té dobře dařilo a navenek to vypadalo, že se daří i samotné Británii. Inflace poklesla a mnoho let se držela na minimální úrovni, HDP rostlo velice, mírně klesala i nezaměstnanost. Šlo pochopitelně o manipulativní indikátory, které zakrývaly skutečnou situaci nižších a středních vrstev. A ta byla naprosto strašlivá. Obrovsky narostla propast mezi nízkými a vysokými mzdami. Mzdy nejhůře placených obyvatel za vlády Thatcherové prakticky nerostly a do roku 1992 zůstávaly reálně nižší než v roce 1982.

Středně vysoké mzdy vzrostly o 35 %, zato vysoké mzdy o celých 50 %. Thatcherová se mohla ohánět údajně slušným tempem růstu HDP během své druhé a třetí vlády, avšak nejchudších 20-30 % obyvatelstva z něho nemělo vůbec žádný prospěch. Zkrátka museli vyklidit prostor majetným vrstvám, kterým se za vlády Thatcherové jednoznačně dařilo. Příjmy u horních 10 % stouply o 60 %, kdežto u spodních 10 % klesly o 17 %. Pokud jde o podíl na národním důchodu VB, u jedné pětiny nejchudších klesl z 10 % v roce 1979 na 6 % v letech 1990-1.

Výčet „úspěchů“ Železné lady by mohl pokračovat donekonečna: počet registrovaných domácností bez přístřeží vzrostl z 55 750 v roce 1979 na 126 680 v roce 1990, počet lidí v čekacím pořadníku na operaci v britských nemocnicích vzrostl z 850 000 v roce 1979 na 970 000 v roce 1990, počet rodin, které si nemohly přes půl roku platit splátky za dům a jimž hrozila exeukce, se za 10 let toyrovské vlády zdesateronásobila na 76 280; zaměstnanost se „zvýšila“ jen díky nárůstu tzv. neplnohodnotných forem práce či „pracující chudoby“.

I přes velkorysé daňové úlevy bohatým se Thatcherové nepodařilo snížit celkové daňové zatížení jako takové. Průměrné zdanění jednotlivce včetně pojištění vzrostlo z 34 % v roce 1979 na 37 % v roce 1990, míra zdanění „průměrné“ rodiny vzrostlo z 16,1 % v roce 1979 na 19,5 % v roce 1994. Díry ve státním rozpočtu se Thatcherové dařilo netransparentně látat výnosy z privatizovaného majetku a 90 % zdaněním bohatých příjmů z ropných ložisek v Severním moři. Bez těchto mimořádných zdrojů by bilance jejího hospodaření vypadala velmi špatně. I tak byl státní dluh na konci vlády Toryovců na zhruba stejné úrovni jako v době, kdy se uchopili moci…

V zahraniční politice prosazovala Thatcherová úzkou spolupráci s USA. Prezident Reagan se stal jejím politickým dvojčetem, se kterým plně sdílela neoliberální ekonomické názory a cit pro jestřábí imperialistickou politiku (neshodli se pouze ve věci americké invaze na Grenadu, kterou Thatcherová odmítla). Vedle zmíněného Pinocheta podporovala Thatcherová další krvavé diktátory, ať už pravicové (Suharto), tak tzv. levicové (Pol Pot, Ceaucescu), navzdory OSN podporovala také rasistický režim v Jižní Africe.

Thatcherové se sice podařilo 3x za sebou zvítězit v celostátních britských volbách (byť příčiny nebyly dány masovou oblibou jejího vládnutí, jak už bylo rozebráno výše), současně se však za dobu své vlády setkávala s nenávistí, jakou nezažil žádný britský ministerský předseda v moderních dějinách. Vedle odborářů a intelektuální sféry (taková oxfordská univerzita v reakci na vládní škrty ve vzdělání odmítla Thatcherové coby její absolventce udělit čestný doktorát) to byli především mladí lidé, jejichž nezaměstnanost za konzervativních vlád dosahovala alarmující výše.

Svůj hněv dávali hlasitě najevo prostřednictvím punkových a jiných subkultur. Pankáčský protithatcheristický odpor se výrazně promítl i v oblasti rockové hudby. Na album Pigs od legendárních Pink Floyd byla Thatcherová ještě coby vůdkyně opozice označena za starou čarodějnici, kterou by bylo nejlepší zastřelit. Po nástupu Thatcherové do vlády začali rockeři skládat jeden protitatherustický song za druhým a jejich odpor k ní má svou razantní podobu ještě dnes. Jak prohlásil Billy Idol, Thatcherová pro ně představovala přímo fašistickou moc. Paradoxně se takový punk zčásti začal stávat i výhodným komerčním byznysem. Přesto byl nárůst protisystémového rebelanství v rockové hudbě nezpochybnitelný. Byl to jeden z mála pozitivních efektů, který se Thatcherové (byť samozřejmě nechtěně) podařilo za její vlády vyvolat.

Konec vlády Margaret Thatcherové se odehrával ve znamení jak politické, tak ekonomické krize. Inflace opět začala šplhat směrem nahoru a roku 1990 dosáhla 10 %, tedy stejné úrovně, jaká činila před nástupem Thatcherové do úřadu. Nezaměstnanost vzrostla až na více než 1,5 milionu v roce 1990 (roku 1979 byla o půl milionu nižší). Tempo růstu HDP se výrazně zpomalilo a Británie pomalu směřovala do nové recese. Roku 1989 prohrála Thatcherová své vůbec první volby – do Evropského parlamentu, a následně o rok později skončily pro její stranu debaklem i volby komunální.

Přesto se pustila do nesmírně riskantního projektu tzv. daně z hlavy, jež měla představovat stejnou absolutní zdaňovací částku pro všechny společenské vrstvy bez rozdílu. Toto dovršení snah Thatcherové o naprosté překopání ekonomického systému ve prospěch majetných a v neprospěch chudých, se setkal s bouřlivým nesouhlasem. Thatcherová v té době nenacházela podporu ani ve své straně, tudíž se nakonec rozhodla rezignovat.

Thatcherová po 11 letech skončila, rozhodně však neskončil thatcherismus jako takový. Ačkoliv se její nástupce John Major snažil o určité úpravy jejího ekonomicko-sociálního kurzu (mj. zrušením extrémně nepopulární daně z hlavy), škody po vládnutí Železné lady byly až příliš vysoké. Thatcheristická ideologie sobectví získala své stoupence i v dosud razantně opoziční Labour Party. Její vůdce Tony Blair v postu premiéra sice provedl pár sociálně citlivých změn (například znovu zavedl minimální mzdu a rozšířil některá Thatcherovou omezené pracovní práva), celkově však pouze navázal na vše, co započala Thatcherová. A tak masivně privatizoval, zvyšoval školné na univerzitách, nadšeně spolupracoval s USA na jejich válečném tažení…

Thatcherismus získal své fanatické příznivce na celém světě, našeho Václava Klause nevýjimaje. Politika úlev bohatým a škrtání chudým se stala mainstreamem, který způsobil současnou globální ekonomickou krizi. Thatcherovou proto není možné relativizovat coby „kontroverzní, ale silnou osobnost“, jak se o to částečně snaží i její filmový portrét. Je třeba jasně pojmenovávat její zločiny a za každou cenu proti nim bojovat. Dost bylo thatcherismu!













Volba lidskosti