POSLEDNÍ ČLÁNKY



noFenix

Podle věkovitého scénáře zapustily zákony, které byly vydávány za nouzová opatření, kořeny hluboko do praxe a myšlení našich vlád. Od ekologického aktivismu po sociologický výzkum se těžko najde něco, co by se nedalo zahrnout pod zákony proti terorismu. Používání protiteroristických zákonů je hluboce svévolné, závisí na politických předsudcích ministrů, státních zástupců a policie, kteří čím dál častěji jednají v součinnosti a obcházejí obvyklé zákonné pojistky, především presumpci neviny. Když scházejí hmatatelné důkazy, postačí životní styl a přesvědčení. Ztrácíme politickou gramotnost a schopnost zákona rozlišovat mezi sabotáží a terorismem, vandalismem a masovým vražděním, zatímco jakákoliv alternativa v opozici vůči statu quo je pohlcována pod nálepkou terorismu.

Tyto věty nebyly napsány jako komentář k české policejní operaci Fénix. Pocházejí z článku Alberta Toscana „Kriminalizace disentu‟ publikovaného už 28. ledna 2009 v Guardianu. Ten se týkal aféry Tarnacké devítky, skupiny anarchistů zatčených francouzskou policií v monstrózní celostátní operaci ráno 11. listopadu 2008 a obviněných z terorismu. Podnětem pro policejní zásah se stala sabotáž TGV v noci ze 7. na 8. listopad. Hlavnímu obviněnému, Julienu Coupatovi, kladla policie navíc za „vinu‟ členství v Neviditelném výboru, anonymním kolektivu autorů spisu „Povstání, které přichází‟, česky vydaného nejprve jako „Povstání přichází‟ a později, v trochu větším nákladu, jako „Vzpoura přichází‟. Ani pro toto „závažné‟ obvinění nedokázala francouzská policie předložit jediný přesvědčivý důkaz.

Když Alberto Toscano psal svůj komentář, byla čerstvě, od 16. ledna, propuštěna na svobodu Yildune Lévy, přítelkyně Juliena Coupata, ale sám Coupat se dostal z vězení až 28. května, po více než půl roce věznění. Ostatní obvinění strávili za mřížemi od týdne do měsíce, všem bylo po propuštění nařízeno hlásit se pravidelně na policii a zakázáno nejen odcestovat za hranice, ale i stýkat se mezi sebou. Vzniklo několik webů na podporu Tarnacké devítky, na anglickém lze najít jejich seznam. Český už dnes není dostupný, ale stále je v provozu hlavní francouzský i například ruský. Kupodivu na žádném z nich není snadné najít, jak to všechno dopadlo; snad proto Pavel Matějka, když v A2 12/2015 upozorňuje na podobnost operace Fénix s Tarnackou aférou, píše, že případ dosud nebyl uzavřen.

Francouzský web zve na soudní přelíčení s kovářem z Roncherolles zatčeným 23. září 2012 jako desátý obviněný z Tarnacu. Na anglickém je poslední aktualita dokonce jen z 3. prosince 2009, prohlášení obviněných, že nadále odmítají dodržovat omezení, která na ně byla uvalena soudem. Od začátku do konce mapuje Tarnackou aféru Laurent Borredon v padesáti epizodách blogu na webu Le Monde. Dozvíme se například, že Julien Coupat a jeho přátelé byli podezřelí především tím, že opustili město, založili si v Tarnacu hospodářství a nepoužívali mobilní telefony. Toto chování bylo vyhodnoceno jako silně konspirativní, zjevná známka anarchistické buňky, která připravuje velký teroristický útok, a dostatečný důvod pro sledování všech podezřelých, jakož i odposlechy telefonů jejich příbuzných a sousedů. Sledováni byli tarnačtí „teroristé‟ od 16. dubna 2008, přesto fracouzská policie předstírala víru, že jí pod nosem, bez jejího vědomí, a aniž jim v tom mohla zabránit, dokázali narušit provoz vysokorychlostní železnice.

To, co začalo 11. listopadu 2008 velkými policejními manévry a bombastickými prohlášeními v tisku, rozhlasu a televizi, skončilo 14. dubna 2014 v tichosti tím, že stíhání tarnackých „teroristů‟ bylo zastaveno. Po pěti a půl letech, bez toho, že by někdo někomu něco dokázal, ale také bez toho, že by se někdo někomu omluvil, natož aby se někdo z toho humbuku a vyplýtvaných nákladů, o omezování svobody a práv skupinky anarchistů nemluvě, zodpovídal.

Zatímco francouzská policie sledovala „nebezpečné‟ anarchisty a připravovala se k jejich tetrálnímu zatčení, padla banka Lehman Brothers (15. září 2008). Na Evropu dopadla nejprve bankovní krize, pak krize fiskální a vzápětí politika škrtů. V říjnu 2010 přišel Stéphane Hessel, žádný anarchista, nýbrž uznávaný veterán francouzského hnutí odporu ze Druhé světové války a spoluautor Všeobecné deklarace lidských práv, s „podvratným‟ spisem „Rozhořčete se!‟ a inspiroval zejména španělské Indignados. Po Arabském jaru a hnutí Rozhořčených vydal Neviditelný výbor (na podzim 2014) nový text „Našim přátelům‟. „Povstání přišlo,‟ píše Neviditelný výbor, ale: „Přišlo povstání, ne revoluce.‟

Protože České kotlině i Moravským úvalům se většina bouří tradičně vyhýbá, týká se nás zejména to, že nedošlo k žádné revoluci, vše zůstává při starém. A policie, jak se zdá, se nudí. Kde je to povstání? Proč nepřichází? A dá se s tou nudou něco dělat, když se tu zřejmě nenajde žádný český Stéphane Hessel? Když nedokážou zahraniční vzory napodobit ani anarchisté ani uznávaní intelektuálové, zůstává dohánění Evropy na policii. 28. dubna 2015 zadržela ne devět ani deset, ale rovnou jedenáct podezřelých anarchistů, veganů a ochránců přírody. Sledovala je, ba dokonce infiltrovala jejich řady, od podzimu 2014. Zdá se, že věnovala značné úsilí, aby odhalila v pacifistech teroristy. Podobně jako jejich francouzští kolegové obviňují i čeští policisté anarchisty z útoku na vlak, jenom ten útok jim schází, stíhají údajné teroristy jen za jeho přípravu; navíc zrovna na trati, která v době údajně plánovaného útoku prochází rekonstrukcí a je mimo provoz.

Jak dlouho potrvá malý český velký proces se strůjci toho povstání, které ne a ne přijít?













Volba lidskosti