POSLEDNÍ ČLÁNKY



 
2019_08_21_Okupace_CRo_02
 

Dny, které se navždy zapsaly do historie naší země, 51. výročí okupace Československa cizími vojsky, si před Českým rozhlasem během vzpomínkové ceremonie připomněli ústavní činitelé, představitelé politického i kulturního života, účastníci i pamětníci událostí včetně tehdejších pracovníků Československého rozhlasu. Jak řekl generální ředitel René Zavoral, byl to příběh zrady spáchané na Češích a Slovácích domnělými bratry, ale také vlastními slabošskými vůdci, kteří neunesli tíhu své odpovědnosti za osud národa.

Ceremonie byla zahájena nesením věnců příslušníky Armády ČR, mezi kterými nechyběly ani ženy. Mezi nimi na střídačku šly významné osobnosti. Mezi prvními šel senátor Jiří Drahoš, následovaný slovenským velvyslancem Peterem Weissem a primátorem Hlavního města Prahy Zdeňkem Hřibem. Nechyběl zástupce Českého svazu bojovníků za svobodu Emil Kulfánek. Český rozhlas, jak již bylo zmíněno, reprezentoval generální ředitel René Zavoral.


   Projevy

 
Generální ředitel René Zavoral

Prvním řečníkem byl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

„Někdo může říct, proč drásat nezhojené rány, vždyť cizí okupace a následná normalizace zůstávají dodnes pro náš národ mimořádně traumatizujícím historickým zážitkem. Ano, byl to příběh zrady spáchané na Češích a Slovácích domnělými bratry, ale také vlastními slabošskými vůdci, kteří neunesli tíhu své odpovědnosti zas osud národa,“ uvedl.

Z tragických událostí lze ale vytěžit i mnohem povzbudivější ponaučení. Národ z té doby temna nevychází jako poražený. Ta noc, jak by řekl Karel Kryl, rozhodně nebyla krátká, ale také nebyla věčná. Okupační vojska nakonec opustila naše území a kde je konec jejich rudým koutkům a propagačním nástěnkám?

Brežněvova doktrína údajně opravňující kremelské mocipány zasahovat všude, kde je ohrožen socialismus, nehledě hranic, skončila v propadlišti dějin spolu se svými vůdci, jejichž jména si dnes vybaví snad jen odborník. Stát, který tehdy pošlapal naši svrchovanost, nakonec pozbyl tu vlastní. Zhoubná ideologie, kterou Sovětský svaz zaštiťoval svou rozpínavost, se stal okrajový i ve své vlasti.

Naše bezpečnost ještě nikdy nebyla tak zajištěna, jako je tomu nyní v novém uspořádání.

Ale tehdy zde stály tanky, stejně jako v květnu 1945 tu Češi bránili demokracii. Československý rozhlas byl hlavním zdrojem informací. Tehdejší „rozhlasáci“ vysílali, přestože k nim doléhala střelba z vedlejších ulic.

Tzvetan Todorov, soudobý francouzsko-bulharský filozof, napsal: „Život sice prohrává se smrtí, leč v zápase s nebytím vítězí paměť.“

A my nezapomeneme.

 
Předseda Senátu Parlamentu České republiky Jaroslav Kubera

Často se uvádí, že k nám vtrhla vojska Varšavské smlouvy, ale jak zaznívá v projevu Jaroslava Kubery, vtrhla k nám i vojska sovětské armády.

Je přesvědčen, že 21. srpen 1968 patří k nejvýznamnějším a nejsmutnějším výročím našich novodobých dějin. Po roce 89 jsme pevně zakotvili ve strukturách NATO a zprvu se zdálo, že naše bezpečnost je navždy vyřešena. Ukazuje se ale, že tomu tak není. Východní hranice kontinentu opět čelí rozpínavosti Ruska, jih kontinentu čelí přívalu uprchlíků a západ čelí oslavování jednoty evropských států. K moci se dostávají politici, kteří vyznávají silová řešení, demokracie a respekt pro ně není nejdůležitější hodnotou v politice. Pro uvědomění si následků tohoto procesu stojíme na symbolickém místě před budovou rozhlasu, který sehrál důležitou roli v prvních dnech okupace.

Dnes mediální scéně dominuje televize a internet, sociální sítě, ale rozhlas zůstává. Současným pracovníkům Českého rozhlasu popřál, aby nikdy nemuseli prožívat v těchto ulicích a v této zemi takové události, k jakým došlo v letech 1938, 48 a 68.

 
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radek Vondráček

Československý rozhlas byl v roce 1968 jedním z důležitých pilířů demokratického vývoje. Vysílal necenzurované informace, nejen pro naše občany, ale i v cizích jazycích do celého světa, informoval o pražském jaru, také o invazi států vojsk Varšavské smlouvy a vyzval ke klidu a tichému odporu vůči okupantům.

Tehdejší režim nebyl dokonalý, stále v něm vládla jedna strana, neexistovaly svobodné volby, ani svoboda pohybu, podnikání, ale existovala svoboda v hlavách lidí, v jejich srdcích. Proč bylo ono hnutí za svobodu tak silné, že vyděsilo i politbyro v Kremlu, ačkoliv u moci byla stále bratrská KSČ? Bylo to díky svobodě slova.

Svobodné myšlení je základem svobody jako takové, lidé si mohou sdělovat informace i názory a tím brání snadnému ovládání lidí. Na počátku vždy bylo slovo. Zrušení cenzury bylo největším počinem Dubčekova vedení, ale z hlediska Moskvy a domácích zrádců tou největší chybou. Komunistická strana už přestala mít vlastní vývoj ve svých rukou.

Veřejnoprávní média se v roce 1968 stala klíčovými obrannými liniemi tehdejší svobody a naděje. Jako maják vysílala domů i do světa poselství svobodné vůle i zprávy o hrdinském odporu vůči cizím okupantům. Svobodné vysílání v roce 1968 se stalo symbolem a výrazem národního sebevědomí v boji s okupanty.

V tom krátkém období svobody se mohlo diskutovat třeba o nezávislosti justice, byť názory byly různé. Okupace tomu učinila konec. A ukázalo se, že svobodou slova končí svoboda jako taková.

Třicet let po revoluci zde stále máme svobodu, nikdy nebude ideální, protože i to je v demokracii zakódováno, ale funguje. Pokud jsme s něčím nespokojeni, stále máme možnost to zlepšit. O všem špatném můžeme svobodně mluvit.

Svoboda a vlastenectví, dvě hodnoty, o které jsme v roce 1968 usilovali, tehdy marně, ale energie vložena do toho se neztratila. Svoboda nám dává právo mít různé názory, vlastenectví nás spojuje. Nenechme si nikdy vnutit jen jeden názor, jako ten jediný správný, jediný možný.

 
Slovenský velvyslanec Peter Weiss (doslovný překlad)

Peter Weiss v úvodu poděkoval generálnímu řediteli René Zavoralovi za to, že ho na dnešní pietní vzpomínku pozval, neboť 21. srpen je společnou vzpomínkou obou národů.

Před 51 lety 500 tisíc vojáků Varšavské smlouvy, především však ze Sovětského svazu, násilně zastavilo proces obrody v Československu, který se těšil obrovské podpoře obyvatel. Nebyla to pouze odpověď na zrůdnost stalinismu a na touhu lidí po svobodě a demokracii. Byl to i pokus odpovědět na nové světové civilizační výzvy v zemi, která byla v tehdejším sovětském bloku hospodářsky, kulturně i civilizačně nejvyspělejší a jako jediná měla silné demokratické tradice.

Už v roce 1966 vyšla pozoruhodná reflexe problémů nové doby v knize Civilizace na rozcestí, v které se projevila nakumulovaná energie velké skupiny české a slovenské inteligence toužící po změnách. Stala se jedním z intelektuálních základů pokusu reformy v Československu.

Proto nebyla náhoda, že v Československu propukl proces obrody právě tehdy, když po celé západní Evropě i v USA působila silná protestní hnutí, často doprovázená násilnostmi. Protestovalo se kvůli neřešeným problémům, které dozrály a přetrvávaly i ve většině západní společnosti.

Jak napsal jeden historik, po celém světě se tehdy šířil duch rebelie, touhy po změnách, po odstranění odcizení společnosti a projevoval se hluboký odpor k autoritářství v jakékoliv formě. Československý reformní proces se tak stal organickou součástí ojedinělého a historicky neopakovatelného roku 1968.

V tomto kontextu stojí za to připomenout Kunderova slova, i když se dnes už nenosí, že Češi a Slováci se tehdy ocitli uprostřed světových dějin a adresovali světu i svoji výzvu, ukázat, jak nesmírné demokratické možnosti leží ladem v socialistickém společenském projektu, ukázat, že tyto možností je možné rozvinout jen tehdy, když se plně uvolní politická svébytnost jednotlivého národa.

21. srpen, den brutálního zlikvidování pražského jara okupačními vojsky, se stal historickým milníkem. Pro nás, kteří jsme žili v Československu, začátkem dvacet let trvajícího období, který nám ukrojil z našich životních možností. Ale 21. srpen způsobil v konečném důsledku celosvětovou diskreditaci socialismu sovětského typu a konec iluzí o jeho reformovatelnosti. Nastartoval zásadní rozkol a následný rozklad v komunistickém hnutí, i postupný odklon reformy komunistů k sociálnědemokratickému politickému myšlení. Spustil další politické procesy, které o dvacet let později vyústily do pádu Berlínské zdi a zásadních změn geopolitické konstelace po skončení platnosti Brežněvovy doktríny. A plody těchto změn si už 30 let úžíváme včetně započtení integrace do Evropské unie a Severoatlantické aliance.

21. srpen se taktéž stal začátkem vnitropolitického vývoje, který naplnil slova toho stejného Kundery, že není nikde zaručeno, že rok 1968 nebude zmařen.

Dnešní den je proto příležitostí i povinností vzdát čest památce těch, kteří zde před 50-ti lety, před budovou Československého rozhlasu v Praze, v Bratislavě před univerzitou Komenského a na jiných místech naší tehdejší společné československé vlasti položili životy v boji proti okupaci, za právo našich národů svobodně si určit cestu svého vývoje a žít ve svobodné společnosti.

A dovolte mi připojit se i k poděkování za statečnou práci tehdejších pracovníků Československého rozhlasu, kteří drželi morálku národa v tom hrozném čase. Děkuji, že jste si mě vyslechli.

 
Primátor Hlavního města Prahy Zdeněk Hřib

Dvacet tři let od květnového osvobození Prahy si hlavní město i celé Československo prošlo další těžkou zkouškou. V ulicích byly opět tanky, tekla krev, tehdejší osvoboditelé byli nyní okupanti. Tehdy vítáni, nyní proklínáni. Nebyla to žádná mírumilovná operace ani prevence před invazí NATO, jak dříve tvrdila sovětská propaganda a nyní se nám to snaží nakukat propaganda ruská, byla to invaze a okupace se vším všudy, včetně mnoha mrtvých a raněných, následována mohutnou emigrační vlnou, velkou deziluzí, jedno z nejtemnější období novodobé české státnosti, tak zvanou normalizací. Kvůli neustálému strašení domnělými hrozbami zapomene na srpnovou invazi, mrtvé, raněné a normalizaci poměrů. I nyní procházíme zkouškou, zda si necháme ukrást a zdeformovat naši vlastní historii, zda přijmeme relativizaci tehdejších událostí a s ní i relativizaci dneška. Ale to nesmíme připustit.

Závěrem zazněla státní hymna.

 
Zajímavosti

Za budovou Českého rozhlasu byly připraveny policejní vozy určené k převozu většího množství zadržených osob, letos ale pieta před budovou Českého rozhlasu aktivistickou scénu nepřilákala. Neúčastnil se jí ani premiér Andrej Babiš.













Volba lidskosti