POSLEDNÍ ČLÁNKY



Svobodná chůze po krajině mimo cesty, neboli bloumání, je výsadou, o kterou bychom se neměli nechat připravit. Její význam je mnohem větší, než pouhá rekreace po pracovním procesu.

Nejprve stručné vysvětlení pojmů: Činnosti bývají někdy děleny na kolektivní a individuální, přičemž individuálními bývají myšleny ty, k jejichž vykonávání není kolektivu bezpodmínečně třeba. Mnohé individuální činnosti či sporty mohou ale být zhusta provozovány kolektivně – horolezci, polárníci či třeba lukostřelci nebo vrhači oštěpů se poměrně často sdruží, buď aby snáze dosáhli cíle, či si navzájem poměřili své dovednosti. Může ale existovat i činnost, kde kolektiv je naprosto vyloučen? Takovou činností nebo ještě přesněji dějem, je to, co nejlépe vystihuje české slovo „bloumání“. Toto slovo budu používat, neboť je přeci jen zažité, ač možná přesnější by byl termín „svobodná chůze“.

Jako bloumání bývá nejčastěji popisována nahodilá chůze, městem či přírodou. Není přitom jasně zřetelný cíl – spíše bloumání je cílem samotným. Bloumání je třeba odlišit od bezcílné chůze – ta je totiž jakýmsi prozatímním řešením toho, že cíle se nedostává. Neboť ve chvíli, kdy je, třebas náhodně, cíl nalezen, bezcílná chůze ustává. Naproti tomu bloumání neustává nalezením cíle, ale nachýlením času – nadejde čas spočinout, povečeřet či jednoduše přestat bloumat a jít domů.

Bylo řečeno, že bloumání je činnost zcela individuální – bloumání ve vícero osobách ovšem možné je, bývá ale jen otázkou času, kdy se zvrhne ve společnou vycházku či dokonce „výlet“. Neboť k bloumání je třeba dvojího: naprosté volnosti pohybu a naprosté volnosti toku myšlenek. Shoda obojího je cílem, je bloumáním samým. Ona vzácná shoda je ovšem křehká – jakákoli vnější překážka či vnější myšlenka ji může narušit. A že by ona shoda nastala u více jednotlivců ve stejném okamžiku a navíc ještě mezi nimi navzájem, je málo pravděpodobné. Proto je už bloumání ve dvou něčím zcela ojedinělým, ač o to samozřejmě cennějším.

Ještě k rozdílům v bloumání městem a krajinou – ve městě je rušivých vlivů nepoměrně více, plynulost pohybu i myšlení spolehlivě naruší červený panáček na semaforu, troubící cholerik za volantem, obtížný spoluchodec, o psím lejně již vůbec nemluvě. Je proto záhodno omezit bloumání jen na některé vhodné lokality či se mu věnovat v noci, kdy zmíněných rušitelů, vyjma posledního, podstatně ubývá. Bloumání ve své nejčistší podobě, to jest chůze libovolným směrem dle okamžité nálady, je ale, přeci jen, možné pouze v jistém druhu volné krajiny. Teprve zde můžeme chodit bez omezení pravými úhly ulic a volit si svou cestu zcela podle vnitřního ustrojení.

Na krajinu je bloumání poměrně náročné – vyžaduje pokud možno posekané louky a  vzrostlé lesy, nejlépe smíšené. I strniště bývá poměrně vhodné. Zato však smrkové mlází, zarostlé paseky, oranice a pole s obilím jsou překonatelné jen s velkým nepohodlím. Ploty všeho druhu pak znamenají obvykle konec či dlouhé obcházení, jen v případě pastviny s dobytkem je občas možné přelézt a pak doufat, že jsme si nespletli jalovici s býkem.

V krajině se ovšem vyskytují cesty a stezky a občas i někam vedou, bylo by však škoda omezit bloumání jen na ně. Neboť být odkázán na cestu, znamená vždy jisté omezení na svobodě a především na jedinečnosti bloumání. Platí, že čím širší cesta či dokonce silnice, tím více se krajina stává krajem, okrajem, tedy tím, co cestu jen lemuje. A bloumání je přitom tím více bloumáním, jestliže chodíme po krajině či v krajině, nikoli skrz krajinu. Chůzí po cestě krajinu poznáváme jen do jisté míry, více přitom poznáváme cestu samu. Ta si v krajině vybírá místa pro ni vhodná (roviny, vrstevnice, nejkratší vzdálenost mezi vesnicemi) zatímco jiným se vyhýbá (prudké svahy, rokle, mokřady). A každá, i sebemenší cesta, své bezprostřední okolí ovlivňuje – od otrhaných malin a vysbíraných hub, přes poházené odpadky, kopřivy, značky a lavičky, až po elektrické vedení, hospodářské stavby a domy. Je dobře známo, že cizí krajinu či zemi sotva poznáme z dálnice – asfalt, nadjezdy, benzínové pumpy, jsou v podstatě všude stejné. V míře nesrovnatelně menší, ale přesto, platí něco podobného i pro polní cestu – i rostlinstvo podél cest bývá všude podobné.

Teprve když z cesty sejdeme a vydáme se krajinou napříč, můžeme odlišit, co je opravdu pro krajinu typické a co nám jen podsouvala cesta. Cesta je pro krajinu samozřejmě její nedílnou součástí, ale jaké místo v ní zaujímá, poznáme nejlépe tehdy, když ji několika kroky překročíme a pokračujeme dále. Můžeme si pak třeba lépe uvědomit, jak malou část krajiny stále ještě zabírají lidské stavby včetně cest, v protikladu k tomu, kolik místa naopak zaujímají v našem uvažování.

Při chůzi napříč cestami dostáváme navíc jedno privilegium – neopakovatelnost. Zatímco po cestě můžeme jít vždy znovu, stejně jako zástupy lidí před námi, bloumání napříč cestami je pokaždé jiné.  Vycházek po cestách je v jednom úseku krajiny vždy konečný počet, ale při svobodné chůzi, kdy se necháváme vést jen svými okamžitými náladami, nevíme nikdy přesně, kudy a kam dojdeme – nikdy nepůjdeme stejně. A proto i v krajině, kudy jsme mnohokrát chodili, narážíme pokaždé na nové pohledy, zdánlivě známá místa nám z jiného úhlu ukážou tvář, o které jsme vůbec nevěděli. A co teprv nastane-li onen mrazivý, ale úžasný okamžik, kdy po bloumání, ponořeni ve vlastních myšlenkách, náhle ztratíme orientaci. V tu chvíli celý širý svět i se svými důležitými problémy zmizí a naším světem se pro tu chvíli stává těch několik stromů okolo a kousek modré oblohy, který nad námi prosvítá.

Zajímavé je, že tato nahodilá chůze bez cíle a účelu je jevem velice podceňovaným. Přece však přitažlivým, avšak maskovaným důvody zdravotními, rekreačními či zištnými, jako je hledání hub. Je to asi tím, že dělat něco bez účelu je považováno téměř za hřích či přinejmenším zahálku. A bloumání krajinou skutečně žádný cíl ani účel nemá. Případné pozitivní důsledky zdravotní a rekreační, ba i tvůrčí, jsou zde věcí zcela vedlejší a nepodstatnou. Bloumání má cíl a smysl samo v sobě. Jeden další smysl však přece jen má a to metaforický – je uskutečněním naprosté svobody pohybu, jež nás přivádí k úvahám o svobodě našich myšlenek. Také v širém světě možností lidského myšlení zaujímají cesty jen malou část plochy, o to více však bývají vyšlapány a vyježděny, někdy až do úvozů tak hlubokých, že z nich není vidět do okolí.

Zde je možno vzpomenout slavného teoretika i praktika chůze H. D. Thoreaua – jeho originalita v myšlení i v postojích (občanská neposlušnost, hájení práv Indiánů) je možná s jeho dlouhými a zcela svobodnými vycházkami po krajině ve velmi úzké souvislosti. Také je zde těžko nepřipomenout podobenství z Nového zákona o úzké, téměř zarostlé stezičce vedoucí ke spáse a krásné, široké cestě, po níž jdou mnozí – do pekla. A ani na tu stezičku bychom se možná, v návaznosti na výše zmíněné, nemuseli úplně vázat.

Svobodná chůze krajinou je privilegium, jehož se u nás zatím stále dostává v dostatečné míře. Že to však není věc samozřejmá, je vidět při pohledu do jiných oblastí a zemí, kde toto z důvodů přírodních či historických možné není (mají zase privilegia jiná, hádám, že něco podobného pro někoho může znamenat třeba plavba po moři). Možnost o tuto výsadu přijít tu nyní je, neboť vynalézavost nepřátel svobody a krajiny je neomezená. A jak vyplývá ze dvou sousedních příspěvků, ani vyšlapané turistické stezky a polní cesty nemají budoucnost jistou. Kam by pak mířila společnost, kde je možné jezdit a chodit jen po silnicích, snad není potřeba dodávat.


„Autor je bývalý novinář, etnolog a austroanarchista, má pocit, že žije ve fašistickým státě, ale nic proti tomu neni schopnej dělat.“

Poznámka ER: Text vyšel v Literárních novinách













Volba lidskosti