POSLEDNÍ ČLÁNKY



Procházím se se psem okolo sportovního stadionu. Je sychravé, jakoby beznadějné počasí. Za mnou se tyčí šedá betonová džungle panelového sídliště, která atmosféře moc nepřidává. Z tribun se ke mně donáší pomalá, líná melodie a mně se vše jakoby ztrácí. Už není jednadvacáté století, nikoliv. Stojím uprostřed válečných let, rok 1941 či 1942, tím jsem si celkem jist. Socialistická tribuna stadionu mizí, nicméně hudba hraje dál. ale i ta se změnila. Již to není ona líná melodie hodna pohnutí lidského ducha, nýbrž je to píseň bojovná a ačkoliv německy moc nerozumím, je mi, jako bych slyšel v dunění slav z děl oslavný text dedikovaný německému wehrmachtu.

 

 

Otáčím se, udiven tou změnou, a hledím nazpět. Můj dům i s celým sídlištěm najednou zmizel. Tam kde byly chodníky, dětská hřiště a paneláky, je nyní jen tráva a býlí. Rozhlížím se dál. I stadion je jiný. Kam se poděl udržovaný trávník sportovního hřiště, na němž hráli chlapci z našeho města fotbal? Nyní jsou zde vysoké porosty trávy, zákopy a dokonce i vodní příkop. Nacisté si z chlouby našeho města udělali střelnici a cvičiště, kde z lidí vycvičují další bezcitné stroje na zabíjení pro vyšší myšlenku. Pro myšlenku Říše.

Dále je mi hledět znemožněno. Ze strážní věže, narychlo postavené a připomínající spíše posed, na mě křičí německý voják slova, kterým nerozumím. Do tváře mu nevidím. Je schován za samopalem, jehož hlaveň mi míří přesně na prsa. Už se nerozhlížím, vyděšen utíkám a psa na vodítku táhnu za sebou. Zastavuji se až za rohem.

Vidím kdysi slavnou budovu našeho obecního národovectví, budovu Sokola, na které nyní visí rudé hitlerovské praporce, jako talár na nenávistném soudci, který odsuzuje lid za jeho největší hřích – za jeho existenci. Pod praporci s hákovým křížem pochodují příslušníci oné vyšší rasy, synové národa německého v zelenavých uniformách se samopalem. Na nástěnce, kde dřív bylo informováno o vítězstvích našich sokolských borců, nyní visí vyhlášky psané nejprve německy, a poté zkomolenou češtinou: „S roskazu naseho fůdce…“
Jdu radši dál. Procházím šedivými ulicemi a dýchám ovzduší plné nenávisti a strachu. Na žádného Čecha jsem dosud nenarazil. Okolí je ztichlé, naplněné beznadějí. Procházím kolem školy, z níž za pokřiku pár německých dětí odchází s modřinou na ruce chlapec.

Ta tvář. Vždyť já ji odněkud znám. Žádný z mých vrstevníků to není, vždyť jsem se pravděpodobně vrátil v čase, ale přesto ty oči, ten nos, tu bradu poznávám. Rodinné fotografie. Ano, už to mám. Jsem vzrušen a zděšen zároveň. Ten sotva dvanáctiletý klučina pár kroků ode mě je můj dědeček. Vidím ho, jak jde strachy pofňukávajíc směrem k domu, kde dodnes bydlí moje babička. Pobízím psa a volám na onoho hocha, ať na mě počká. Rozbíhám se k němu. Chlapec to vida, také přidává do kroku. Bojí se, utíká. Nicméně doběhl jsem ho. Chlapec na mě kouká svýma ustrašenýma očima, které mají podobnou barvu jako ty mé. Téměř bez dechu mu říkám, že jsem jeho vnuk, že válka za pár let skončí prohrou Německa a on bude mít dvě děti, syna a dceru, a že já jsem syn toho jeho syna. Chlapec na mě kouká vyděšen a najednou začíná křičet a utíkat. Asi už bych ho nedohonil.

Jdu tedy, ještě omámen z tohoto setkání dál, cestou ke kostelu, když v tom ze zatáčky projede nákladní zelené, tedy vojenské, vozidlo. Měl jsem již našlápnuto do cesty, když v tom projelo další. Málem mě srazil. Padl jsem tím vším vyděšen a vysílen ke stromu. Bouchl jsem se hlavou o kořen. Vše mizí.

Cítím na tváří vlhkost. Teplý dech. Rychle otevírám oči a skrze paprsky světla vidím u sebe známou nazrzlou hlavu mého psa. Rozhlížím se kolem. Nebe se už téměř vyjasnilo, jen pár posledních mráčků kalí oblohu. Po silnici jede autobus. Červený, linkový autobus, žádný tank, žádné vojenské vozidlo. Áčko. Sláva. Jsem zase zpátky ve své době.

Snad to byl jen přelud. Snad se mi udělalo po cestě špatně až jsem došel sem a tady padl do mdlob. Každopádně výlet do dětství mého dědy, dal mi poznat jak krásná a křehká zároveň je svoboda. Jak málo si jí vážíme.

Vstávám na nohy. Pět metrů ode mně je zbudovaná památník obětem války. Připomínka hrdinů, oněch časů, mého snu. Nedá mi to. Dojdu k pomníku a bezděky se modlím. Za oběti války, za Vlast a mír v ní, za mé děti a budoucí generace, aby nikdo nemusel znovu hledět na ten ustrašený výraz malých chlapců, který měl v mém snovém dobrodružství dědeček…

 
„Věnováno dědečkům a babičkám, Lence a Danielovi, jakožto Vlastencům a všem mladým lidem, aby se zajímali o dění v zemi, i ve světě…“













Volba lidskosti