Článek je věnován pojmu „kognitivní disonance“, jelikož ihned poté, co mi na něj jeden z mých nejlepších přátel zaslal odkaz, nastala jedna z největších změn k lepšímu v mém životě. Výraz kognitivní disonance můžete znát též jako vnitřní konflikt. Wikipedie jej definuje jako: „Nevědomá reakce mysli na rozpory mezi postoji (znalostmi, vírou, chováním) a skutečným stavem věci.“

A to nejlepší na konec: Fendrychův text (a spolu s ním celá řada novinářů a politiků) se tváří, že jsou to jenom komunisté (popř. pouze levice), kdo mají co skrývat. Není ale správné a objektivní se ptát i po tom, kdo další má co skrývat a komu dalšímu kontrola nad archívem a složkami StB může mocensky posloužit? Převládající způsob argumentace automaticky počítá s tím, že levice je „pošpiněná“ minulostí a má zájem na tom ji umlčovat a falšovat. Text tedy zapomíná na to, že přece i pravicoví politici přece mají svojí minulost.

Ve skutečnosti se mi zdá, že tu vyrovnávání s minulostí slouží jako jeden ze způsobů, jak se nedívat a nepojmenovávat současné problémy. Stalo se z něj pohodlné ale k ničemu nevedoucí dívání se do zpětného zrcátka. Vede k tomu, že se neptáme po tom v jakém světě žijeme dnes, co jsou naše dnešní problémy, z čeho opravdu vyplývají a jak je řešit.

Pokud vlivná (klíčová) novinářská místa obsadí „ti, kteří spolu mluví“, je zcela zákonité, že se politika v určité zemi „zabetonuje“ na té úrovni poznání společenských jevů, na kterou ta či ona parta „dosáhne“. A protože pracovní místa takto vlivných novinářů (novinářských celebrit) jsou velmi dobře placená (často je u jejich profese uvedeno „analytik“), zcela automaticky tito novináři zastupují zájmy té sociální skupiny, ke které patří. To ovšem nemohou ukazovat otevřeně, je vhodnější, pokud se alespoň tváří středově neutrálně (Šídlo, Sedláčková), nebo dokonce levicově (Mitrofanov). Jejich myšlení a vnímání takové samozřejmě není a sociální cítění u nich často zcela absentuje. Cílem jejich práce tak je v prvé řadě udržování statu quo, protože jakákoliv změna ve společnosti může znamenat ohrožení jejich soukromé pracovní kariéry. Jejich společným nepřítelem je tak mnohem více např. nevypočitatelný Okamura (Šídlo se mu osobně věnoval hned v pěti hanlivých článcích), než korupčníci, kteří tunelují zemi v řádu desítek ba i stovek miliard. Tito novináři nikdy nebudou detailně sledovat např. projekt Státní pokladna, přestože bychom skrze něj mohli ušetřit opravdu vysoké částky. Projektu Státní pokladna nebo-li IISSP se Evropský rozhled opakovaně věnoval viz např. text „Vláda mluví o šetření, plnou transparenci Státní pokladny však nechce“. Nebo snad víte, proč nás novinářské celebrity o projektu za 5 mld. Kč, který dělají firmy HP, IBM, Logica, SAP ČR informují tak žalostně nedostatečně?

Revue Evropský rozhled vyhlašuje rok 2013 rokem informací.
Rok 2013 bude rokem informací plynoucích shora dolů a moci delegované zdola nahoru.

Jedině tak systém může dobře fungovat.

Volby se vyhrávají přeludy. Sugestivními obrazy. Důležité přitom je, aby do nich co nejvíce lidí chtělo spontánně projektovat to, po čem touží. Ten, kdo si to neuvědomí, nemůže uspět. To ovšem nutně neznamená, že motivace politických vůdců nemůže být čistá. Tato forma manipulace je za současného stavu, v němž se lidé nacházejí, nevyhnutelná. Jednota a tím i síla hnutí ve společnosti vzniká převedením zájmů jednotlivců na „nejnižšího společného jmenovatele“ a to jsou zpravidla city, vášně, pudy a velice jednoduché myšlenky.

Aktualizace (14. 12. 2011): Arcibiskup tak kárá oba aktéry aféry s „falešným“ vysvěcením. Halík totiž Duku často kritizuje, za jeho náklonnost k prezidentu Klausovi, Hájek zase přilévá olej do ohně zpochybňováním Halíkova kněžství. „Nebudu po někom házet shnilými jablky, když to dělá on. Pak je těch shnilých jablek ještě víc. To je můj názor. Pan arcibiskup se spíš do toho nezapojuje, protože je to nedůstojné,“ dodala sestra. (viz odkaz na LN)

aneb proč tu máme bezzubá média Před lety jsem měl štěstí na dobré kamarády. Aniž bych tehdy přemýšlel proč, dostávaly se mi do rukou Tigridovy samizdaty na tenkém cigaretovém papíře, dokonce jsem zahlédl i kazety Originálního videojournalu, který se natáčel v okruhu Charty 77. Spolužačky na vysoké škole mi zase vyprávěly, jak byly navštívit v nemocnici disidenta Standu [...]

Otevřený diskusní prostor je poklad. Nelze ho hlídat před agresivními jedinci, protože i oni – a právě oni – jej potřebují. Avšak stane-li se tento diskusní prostor místem souboje, pokud zmizí slušnost a naslouchání, tak potřebná diskuse ve společnosti zamrzne a nejsme schopni dohody, chybějí nám řešení mnoha problémů. Přesně toto se nám stalo. Vše, co vidíme dnes okolo, je následkem. Pokud diskuse slouží už pouze k opakovanému utvrzování o tom, že „já mám pravdu“, má polis velmi vážný problém. A také lépe vnímejme, jak souvisejí peníze a pokora. Bez elementární pokory vůči druhému přece nelze poctivě naslouchat argumentům.

V životě člověka jsou různé chvíle. Jiná je chvíle před usnutím, úplně jiná zas na malé plachetnici poblíž ostrova v krajině zalité sluncem.

U řeky je strom, který pozorujeme denně již několik týdnů, vždy, když má vyjít slunce…

Pára na hrncem se proměnila v pestrou nabídku snížených cen, marketingoví alfasamci si oblíbili abstraktní malbu, Jan Hus uznal, že šířil bludy, Vltava omývala břehy Váránasí, sudetští Němci vrátili vše, co zkonfiskovali sudetským Čechům, Lady Gaga amnestovala popírače holocaustu. Cikáni zdokonalovali psychotronické schop- nosti, punk se stal eldorádem horních deseti tisíc, Warhol…