Článek je věnován pojmu „kognitivní disonance“, jelikož ihned poté, co mi na něj jeden z mých nejlepších přátel zaslal odkaz, nastala jedna z největších změn k lepšímu v mém životě. Výraz kognitivní disonance můžete znát též jako vnitřní konflikt. Wikipedie jej definuje jako: „Nevědomá reakce mysli na rozpory mezi postoji (znalostmi, vírou, chováním) a skutečným stavem věci.“

A to nejlepší na konec: Fendrychův text (a spolu s ním celá řada novinářů a politiků) se tváří, že jsou to jenom komunisté (popř. pouze levice), kdo mají co skrývat. Není ale správné a objektivní se ptát i po tom, kdo další má co skrývat a komu dalšímu kontrola nad archívem a složkami StB může mocensky posloužit? Převládající způsob argumentace automaticky počítá s tím, že levice je „pošpiněná“ minulostí a má zájem na tom ji umlčovat a falšovat. Text tedy zapomíná na to, že přece i pravicoví politici přece mají svojí minulost.

Ve skutečnosti se mi zdá, že tu vyrovnávání s minulostí slouží jako jeden ze způsobů, jak se nedívat a nepojmenovávat současné problémy. Stalo se z něj pohodlné ale k ničemu nevedoucí dívání se do zpětného zrcátka. Vede k tomu, že se neptáme po tom v jakém světě žijeme dnes, co jsou naše dnešní problémy, z čeho opravdu vyplývají a jak je řešit.

Pokud vlivná (klíčová) novinářská místa obsadí „ti, kteří spolu mluví“, je zcela zákonité, že se politika v určité zemi „zabetonuje“ na té úrovni poznání společenských jevů, na kterou ta či ona parta „dosáhne“. A protože pracovní místa takto vlivných novinářů (novinářských celebrit) jsou velmi dobře placená (často je u jejich profese uvedeno „analytik“), zcela automaticky tito novináři zastupují zájmy té sociální skupiny, ke které patří. To ovšem nemohou ukazovat otevřeně, je vhodnější, pokud se alespoň tváří středově neutrálně (Šídlo, Sedláčková), nebo dokonce levicově (Mitrofanov). Jejich myšlení a vnímání takové samozřejmě není a sociální cítění u nich často zcela absentuje. Cílem jejich práce tak je v prvé řadě udržování statu quo, protože jakákoliv změna ve společnosti může znamenat ohrožení jejich soukromé pracovní kariéry. Jejich společným nepřítelem je tak mnohem více např. nevypočitatelný Okamura (Šídlo se mu osobně věnoval hned v pěti hanlivých článcích), než korupčníci, kteří tunelují zemi v řádu desítek ba i stovek miliard. Tito novináři nikdy nebudou detailně sledovat např. projekt Státní pokladna, přestože bychom skrze něj mohli ušetřit opravdu vysoké částky. Projektu Státní pokladna nebo-li IISSP se Evropský rozhled opakovaně věnoval viz např. text „Vláda mluví o šetření, plnou transparenci Státní pokladny však nechce“. Nebo snad víte, proč nás novinářské celebrity o projektu za 5 mld. Kč, který dělají firmy HP, IBM, Logica, SAP ČR informují tak žalostně nedostatečně?

Nicméně jakkoli závažná byla tato Schwarzenbergova chyba (a jinak to nazvat nelze), přesto to nebyl rozhodující důvod jeho porážky. Rozhodujícím důvodem byla plná Schwarzenbergova účast na současné vládě, jejímž je místopředsedou. Je to právě tato vláda, která zvyšuje sociální nerovnost v zemi, způsobuje bohatnutí Prahy a chudnutí zbytku země, která je svými opatřeními odpovědná za to, že sociálně slabší vrstvy – dělníci, důchodci, matky, obyvatelé venkova, nemocní, postižení atd. – jsou čím dál víc vytlačovány na periferii společnosti – ve prospěch majetných. To byl rozhodující bod, a i když se Schwarzenbergův PR tým ze všech sil snažil přesvědčit národ, že Schwarzenberg sám je humanista, který s touto nehumánní vládou nemá nic společného, podařilo se mu nakonec přesvědčit jen intelektuály, kulturní frontu a zaměstnance kanceláří z Prahy, což bylo na vítězství málo. (Čím dál) chudší lid se podvést nenechal. – Píšu to jako člověk, který Zemana nevolil.

Revue Evropský rozhled vyhlašuje rok 2013 rokem informací.
Rok 2013 bude rokem informací plynoucích shora dolů a moci delegované zdola nahoru.

Jedině tak systém může dobře fungovat.

Roman Smetana napsal: V Rapoticích 15. 12. 2012 Opět Tě zdravím, Milane Já bych to nestavěl do roviny, kdo se mýlil a kdo ne, mám prostě jen jiný přístup k věci, nic víc. Co se podpory Táni Fischerové týče, stránky www.prosmet.cz jsou tvým projektem a jen ty rozhoduješ, co na nich bude a co ne. Já osobně s tím problém nemám, [...]

Dovolte stručnou upoutávku na zajímavý dokument (!) s názvem Vor v zakoně – vládci podsvětí, který najdete i s českým dabingem na serveru Youtube. Možná jste už někdy slyšeli zvláštní výraz „vor v zakoně“, který pochází z ruštiny. Tento termín se obvykle překládá jako „zločinec ze zákona“, jindy „kmotr kmotrů“. Detailnější informaci o tom, kdo jsou tyto „kriminální autority sui generis [...]

Volby se vyhrávají přeludy. Sugestivními obrazy. Důležité přitom je, aby do nich co nejvíce lidí chtělo spontánně projektovat to, po čem touží. Ten, kdo si to neuvědomí, nemůže uspět. To ovšem nutně neznamená, že motivace politických vůdců nemůže být čistá. Tato forma manipulace je za současného stavu, v němž se lidé nacházejí, nevyhnutelná. Jednota a tím i síla hnutí ve společnosti vzniká převedením zájmů jednotlivců na „nejnižšího společného jmenovatele“ a to jsou zpravidla city, vášně, pudy a velice jednoduché myšlenky.

V posledních dvaceti letech vyrostla generace, která se ztotožnila s pravicovou ideologií. Tito lidé budou rovněž vždycky volit pravicové strany, i kdyby se tisíckrát ukázaly prohnilé, i kdyby přivedly celou zemi do bídy. Věrnost politickým přesvědčením je pokládána za ctnost, která dává jedinci pocit integrity. Je iracionální a beze vztahu k reálným zájmům člověka. Nějaký psycholog by to možná dovedl zajímavě objasnit.

Měl jsem teď – 30. června 2012 – rozmíšku s Alexandrem Mitrofanovem (na jeho zdi), kterou tento laureát Peroutkovy ceny (a tuplovaně Křepelek) nasměroval k osobním útokům (chvíli jsem je vracel a pak se od toho hnoje raději odpojil, a to navždy). Myslím ale, že osobní animozity by v každém případě neměly zakrývat společenské důsledky působení médií. Nikdy jsem nepatřil, nepatřím a patřit nehodlám k sympatizantům Jiřího Paroubka, ale na jaře 2009 mne doslova šokovalo jakési sportovní zaujetí novinářů pro vrhače vajec na mítincích ČSSD. Tehdejší Zpravodajství Jiřího Ovčáčka a zvláště komentáře A. Mitrofanova mnou otřásly. Tři roky mám na HD výňatky z  „názorů“. Stále nevycházím z údivu. Posuďte sami, takhle to šlo za sebou…