POSLEDNÍ ČLÁNKY



 
Socha na místě původní lidické školy
 

V Lidicích si dnes připomínali 77 let od vyhlazení obce nacistickými vojáky. Kromě politických představitelů během piety u společného hrobu lidických mužů promluvily také dvě ženy, jejichž příbuzní v důsledku lidické tragédie zahynuly.

Starostka obce Lidice Veronika Kellerová poděkovala přítomným nejen jako starostka obce, ale také jako vnučka lidické ženy za to, že přišli uctít památku jejich příbuzných. Zda na hrobě lidických mužů, kde leží i její pradědeček a strýc, se jí mluví těžce.

Je to 77 let, co byla obec Lidice vypálena. Obec, která si až do noci z 9. na 10. června žila svým poklidným životem. Nikdo netušil, že 73 mužů starších 15-ti let již neuvidí další východy slunce a poslední, co ve svém životě uvidí, budou hlavně pušek. Další muži z noční směny a rodiny Horákových a Stříbrných budou 16. 6. zastřeleni v Praze Kobylisích. A mnoho žen se jich domů již nikdy nevrátí. A nejstrašlivější pomsta za smrt říšského protektora Reinharda Heidricha dopadne na ty nejmenší. Celkem 82 dětí od jednoho roku bylo nacisty zavražděno automobilovými výfukovými plyny. Z celkového počtu 105 dětí se jich zachrání pouze 17.

Lidice se staly pro následujících 77 let symbolem pravé podstaty zrůdné ideologie, důkazem toho, že s nacistickým zločinným režimem žádný smír nebyl možný. Zpráva o vyhlazení Lidic, o vyvraždění obyvatel, vyburcovala mnohé známé i neznámé hrdiny k osobnímu boji a dnes již víme, že pod dojmem lidické tragédie uznaly vlády Velké Británie a Francie Mnichovskou dohodu za neplatnou.

Jméno Lidice nesly na svých pancířích tanky na východní i západní frontě a na různých místech světa se mnohé obce přejmenovaly na Lidice a toto líbezné jméno dostaly i stovky nově narozených děvčátek.

Je na nás, aby tento dopad zůstal trvalým a srozumitelným odkazem dějin. Památka jejich zavražděných příbuzných znovu a znovu vrátila smysl slovu vlastenectví. Lidice nejsou symbolem smrti a nenávisti, ale symbolem znovuzrození a lásky, zakončila svůj projev Veronika Kellerová a představila přítomným ženu, která lidickou tragédii osobně zažila – Marii Šupíkovou, rozenou Doležalovou. Osudnou noc jí bylo pouhých deset let.

 

Zde přinášíme její doslovně přepsaný projev od společného hrobu lidických mužů:

„Noc z 9. na 10. června 1942 mi změnila život. Vtrhli k nám němečtí vojáci a násilím nás stejně jako ostatní obyvatele Lidic vyhnali z našich domovů. A to byl počátek tragédie, ale netušila jsem, že to nejhorší mě čeká.

Kladenské reálka byla první zastávkou na mé cestě do neznáma. Lidické ženy a děti do 15-ti let zde na slámě strávily společně poslední tři dny před násilným odebráním nás dětí od maminek. Nevěděla jsem, že už nemám tatínka. Tatínek a ostatní lidičtí muži byli zastřeleni 10. 6. zde ve společném hrobě.

Odloučení od maminky a babičky byl pro mě i pro bratra nejbolestivější okamžik, který při této vzpomínce stále bolí. Mě odvezli do Polska do Lodže a bratr zůstal na Kladně. Lodž – ghetto, hlad, vši, spaní na studené betonové podlaze. Situace, na kterou jsem v deseti letech nebyla připravena. Mě a dalších šest dětí příslušníci SS vybrali dle německých rasových zákonů jako vhodné děti k německé převýchově. Byly jsme poslány do dětského domova, kde mne v roce 1943 adoptovali manželé Schillerovi a dali mi jméno Ingeborg. Byla jsem u nich tři roky a stala jsem se členkou jejich rodiny.

V roce 1946 československá pátrací komise a německá organizace obětí fašismu zjistily adresu Schillerových a vyzvaly je, aby se přihlásili v Berlíně. Schillerovi mě přivezli do Berlína, kde jsem vypověděla, co jsem si pamatovala a po ověření mých údajů jsem se 7. 8. 1946 vrátila domů.

Byl to smutný návrat. Maminka ležela v nemocnici v Krči s těžkou tuberkulózou a moje první sestra byla za ní. Padly jsme si do náruče, dívaly se na sebe a nemohly jsme se domluvit. Před maminkou vlastně stála německá dívka. Maminka mi za čtyři měsíce na to zemřela, babička zahynula v lágru, bratr, kterému bylo 15 let a 2 měsíce, byl 16. 6. 1942 v Praze Kobylisích zastřelen.

Nový domov mi poskytla teta, tatínkova sestra, která také prožila lidickou tragédii a koncentrační tábor. Měla tři děti a marně čekala na jejich návrat, kterého se bohužel nikdy nedočkala. Vrátila jsem se ve 14-ti letech se zkušenostmi a vzpomínkami, které mě budou provázet do konce života. Vážení přítomní, děkuji vám, že jste přišli uctít památku nevinných lidických obětí. Děkuji.“













Volba lidskosti