POSLEDNÍ ČLÁNKY



Úspěšný, bohatý, mladý a věčně happy naladěný postižený člověk. Tak vypadá podle médií typický představitel zdravotně postižených. Apartní fotečka s vozíkem za desítky tisíc korun s patřičnou hláškou ”Žiju jako všichni ostatní zdravotně postižení“ tomu všemu dodává prazvláštní pachuť.

 

 

Každý člověk s handicapem se tomu zasměje. Víte, je to podobné, jako kdyby milionář přijel ve Ferrari, vystoupil z auta a prohlásil: “Já žiju jako všichni ostatní.” A to nikomu nezávidím jeho komfort, pokud na něj má.

Každý žijeme podle svých ekonomických možností a schopností. Ale pokládat někoho s velkým množstvím peněz za typického představitele, to je spíš výsměch všem zdravotně postiženým.

Svět vždy více tíhnul poznat ty, kteří se mají lépe. Snad proto, aby se společnost nemusela dívat na tvrdou realitu, které dennodenně čelí lidé s handicapem.

Není přeci možné, aby se všichni dozvěděli, že většina zdravotně postižených jsou ve školách oběťmi šikany. Není možné, aby se většina lidí dozvěděla, jak moc je těžké získat obyčejný vozík hrazený zdravotní pojišťovnou. Není možné, aby se lidé dozvěděli, že zdravotně postižení mají problém sehnat si práci. „Podívejte se, tady ten postižený mladík má práci a dokonce lukrativní,“ řekne kde kdo – ale takové přirovnání není správné.

Společnost často porovnává neporovnatelné. Nemůžete srovnávat člověka, který se stal zdravotně postiženým v důsledku úrazu až ve dvaceti, třiceti letech s člověkem, který je postižený od dětství. Zdravotní postižení ovlivňuje psychický stav každého z nás a také ovlivňuje možnost výběru vzdělání. Rčení: „Snaž se a všechno dokážeš,“ je sice krásné, ale v praxi je de facto nepravdivé. Obě dvě skupiny mají úplně jinou startovní čáru.

Pokud jste například od dětství na vozíku, nemůžete si vybrat školu, na které chcete studovat, protože se do ní vůbec nedostanete. Můžete mít dobrou hlavu, ale když neslouží správně tělo a není nikdo, kdo by vám pomohl dostat se do školy, nemáte možnost studovat. I tato skutečnost ovlivňuje život zdravotně postiženého.

Život není pohádka. Život je realita, ve které se  vždy děje něco proti vaší vůli.

Skoro žádný zdravý si neumí představit, jaké to je být zdravotně postižený. To není jen o tom vozíku, to je také o dalších zdravotních komplikacích, které vás během dne omezují. O tomhle se nedočtete v časopisech pro ženy, ve kterých se zubí svalnatý vozíčkář plný úspěchu a nekonečného štěstí.

Nikdo ze zdravých neví, jak moc musíte být vnitřně silný, abyste přežil v tomto světě s handicapem. Nikdo z nich neví, jaké to je sedět ve vesnické restauraci, kde si půlka hostů o vás šeptá.

Většina zdravých si také neuvědomuje, že se zdravotně postižení těžko dostanou na úřady a do dopravních prostředků. Ne každý má auto a ne každý jej můžete kdykoli řídit. Málokdo také ví, že jen obyčejné ruční řízení v autě se pohybuje od 50 do 100 000 korun.

Míra svobody je v demokratických systémech daná mírou peněz, které vlastníte. Pokud máte vyšší příjem peněz, máte šanci žít lepší život.

Většina handicapovaných jsou ale velmi chudí lidé. A to i v případě, že pracují. Často ale nemohou pracovat ani šest, natož osm hodin denně. A často nemohou pracovat ani podle svých potřeb.

Společnost je tak jako vždy nepřesně informována o světě zdravotně postižených. Jsou jí předkládány jen pohádkové příběhy o jedincích, kteří představují  1-2 % z celkové populace zdravotně postižených. Znamená to snad, že ti ostatní jsou lemplové a dostatečně nebojují s tím, aby mohli žít v majoritní společnosti?

Člověk s handicapem se nachází ve velmi složité situaci. Musí bojovat s předsudky, které jsou mnohdy živené právě takovými pohádkami o mladých úspěšných a bohatých. Proč se nehovoří například o uzavření metra pro postižené? Proč nejsou zobrazovány skutečné problémy?

Článek jsem publikoval také na svém blogu. Evropský rozhled provedl korekci textu.













Volba lidskosti