Na přímou otázku radia BBC, zda považuje válku v Iráku za nezákonnou, připustil, že ano.
„Z našeho pohledu a z pohledu Charty byla nelegální,“ řekl šéf OSN.

Zdroj: Šéf OSN: Válka v Iráku je nelegální.

Nebudu dnes (zcela vědomě) uctívat (všude je chvály nespočet), ale upozorním na fakta, která by neměla zmizet v propadlišti dějin.

Čeká nás náročný úkol odlišit zlé předsudky od skutečnosti, což znamená naučit se vnímat nejen věci dobré, ale i zlé, neboť to, jak uvažujeme a cítíme dnes, se stává skrze naše myšlenky a následné činy základem budoucího světa. V takovém světě budeme žít.

Nechci žít ve světě, kde se na jedné straně mluví o lásce a až dojemně se cizelují vysoké filosofické ideály (připomeňme, že Václav Havel patřil k žákům filosofa Jana Patočky, viz Erazim Kohák: Jan Patočka o T. G. Masarykovi: kritické ocenění), ale zároveň se obhajuje preventivní válka.

Přesně toto je morální kýč.

A strašné je, že média přejdou bez jakékoliv reflexe i fakt, že všechny uváděné důvody k válce v Iráku (do jednoho) byly vylhané. Zřejmě si už nepamatujeme, že dokonce padaly i vysoké hlavy v USA, aby alespoň formálně bylo názorům veřejnosti vyhověno.

Václav Havel se mj. správně zastával mnoha disidentů po celém světě a za to mu patří dík. Stejně tak i za to, že etická a morální témata alespoň slovně zněla z mediálního éteru. Nakolik zůstalo pouze u slov a nakolik se všední realita života kolem nás díky jeho myšlenkám a činům skutečně zlepšila, to nechť je předmětem diskuse. Nesmíme ovšem zapomenout na to, že právě rozpor mezi slovy a činy byl ten důvod, proč Václav Havel kritizoval komunistický systém.

Dobro v proklamacích a slovech nespočívá.

Komunisté také uměli velmi krásně o všem hovořit, ale pod jejich krasořečněním byla odlišná, zlá realita. Ostatně zlo neumí nic jiného, než parazitovat na dobru, jak kdosi velmi správně řekl ve včerejším pořadu ČT Před půlnocí.

 * * *

Obávám se, že Václavu Havlovi chyběl potřebný nadhled, aby uviděl svoji roli na velké šachovnici světové politiky v úplnosti. Samotný Václav Havel se stal pro jednu válčící stranu ideálním partnerem, protože jméno vyhlášeného světového humanisty přece „musí“ zcela automaticky garantovat, že vše je v pořádku. Že jde o dobro a o lásku.

Každý generál si musí přát, aby jeho činy podpořil nějaký významný celosvětově respektovaný intelektuál. Každý generál se bude radovat, když na svoji stranu získá někoho, kdo je celosvětově uznávanou ikonou na straně boje dobra proti zlu.

A Václav Havel svoji roli garanta oprávněnosti vojenských akcí pod vedením vlády USA a NATO zahrál bez chyby.

Viz BBC:  Už 13. ledna vláda souhlasila s tím, že pomůže Spojeným státům, pokud zasáhnou proti iráckému režimu Saddáma Husajna – pomoc však podmínila souhlasem OSN. 30. ledna pak Václav Havel spolu s prezidenty sedmi evropských zemí vyzval protiamericky naladěnou Evropu k podpoře washingtonské politiky. České ministerstvo zahraničí od prezidenta v podstatě distancovalo, s tím, že jde o jeho „osobní postoj“.

Václav Havel svá slova tehdy vysvětloval: „Je třeba rehabilitovat princip preventivní obrany.“

Zdroj BBC: Česká republika v roce 2003, Česko a Irák

Takže NATO a vláda USA získali na svoji stranu přízeň Václava Havla, ostatně jako i celé ČR, referendum při vstupu do NATO u nás nebylo, co na tom, že právě Václav Havel kdysi říkal, „už nikdy do žádného paktu nevstoupíme“…

Od té doby se Václav Havel proměnil v ikonu, která garantuje, že války USA jsou dobré. Protože přece každý si Václava Havla automaticky spojuje s vysokými a šlechetnými ideály. Nikdo si nesmí myslet nic jiného. To je zakázané.

Představa, že v Iráku šlo vládě USA v prvé řadě o dosažení vhodného geopolitického cíle (a o ropu), a že Václav Havel se strategii vlády USA velmi hodil, protože právě on pomáhal přemluvit váhající „Evropu“, aby se i ona zapojila do války, bude pro každého, kdo trpí nekritickým obdivem k „zemi svobody“, jistě velmi nepříjemná.

Nelze nevidět, že existuje řada ctihodných lidí, kteří na dobrý a čistý obraz Václava Havla nedají dopustit. Velmi se obávám, že nikdo z nich se nezajímal hlouběji o počet mrtvých civilistů v Iráku. Nejsmutnější jsou statisíce dětí v přímém důsledku vědomé akce Václava Havla.

Neměli bychom se nechat odradit nekritickým obdivem a měli bychom pečlivě zkoumat, zda mezi jeho slovy o lásce a humanismu a mezi realitou, kterou svými činy na mezinárodní scéně aktivně vytvářel, nezeje hluboká a velmi smutná propast.

Zde nás čeká náročná diskuse, budeme muset hledat, proč takto uvažoval, zda se nechal přemluvit svými špatnými poradci (kdo to vlastně byl?), nebo zda opravdu byl tak naivní, že neviděl jakým magnetem jsou zásoby ropy v Iráku.  Opravdu Václav Havel nevěděl, že před každou válkou musí vždy vzniknout vhodná a „čistá“ záminka, aby občané dali válčícím politikům pokoj?

Smrt Václava Havla by se místo jednostranného a čistě oslavného pohledu, který někdy vede až k vytvoření morálního kýče, ke stvoření mýtu (což můžeme nyní vidět shodou náhod v severní Koreji), měla stát především oslavou moderního eticky vyspělého a odvážného člověka, který se nebojí mít vlastní názor. A to často není snadné, protože cesta vede „proti proudu.“

My, kteří jsme zůstali tady, máme povinnost hledat, měli bychom se stát důležitým impulsem k seriózní celospolečenské diskusi na téma Odkaz Václava Havla, ale musíme hledat poctivě i kriticky, v dobrém i zlém.

Pokud má mít jeho odkaz smysl, měli bychom jej naplnit právě hledáním lepšího světa. Měli bychom si povšimnout, že naše vlády po Listopadu 1989 občanům ČR zahraniční politiku nevysvětlují, pouze se zpětně z TV dovídáme, jak naše vláda postupuje.

Demokracie tak podle představ našich politiků končí vhozením lístku do urny a od té doby se už občan o to, koho jeho vláda ve světě podporuje, zřejmě nemá zajímat. To je přece špatně. (Viz http://casodej.cz/stanovisko-mzcr.htm.)

Česká média: Počet mrtvých civilistů v Iráku – tabu

Odhady počtu mrtvých civilistů v Iráku se velmi liší. Česká média na toto téma nevedou diskusi, toto téma je tabu. Česká televize, pokud zmíní, že v Iráku byli zabiti lidé, počítá a zmiňuje pouze mrtvé americké vojáky. Dozvíme se, že jich padlo celkem 4500. Přitom toto byli lidé, kteří za svoji „práci“ dostávali mzdu a s tím, že je někdo zabije, museli předem počítat.

Média nám ale budou ukazovat „hodné“ třeba i brýlaté vojáky „intelektuály“, abychom získali pocit, že zde naši chlapci opravdu hájí ideály pravdy a lásky.

Horní odhady počtu mrtvých civilistů v Iráku dosahují až čísla 1,6 milionu. Další údaj, který jsem viděl, bylo číslo 1,1 milionu. Velmi střízlivý odhad počtu mrtvých civilistů k dnešnímu datu je kolem 600 tisíc. Pokud si však najdete „informace“ z Hospodářských novin, najdete „pouhých“ 100 tisíc. (Viz: Američané oficiálně ukončili operaci v Iráku. Podívejte se na devět let konfliktu.)

Dokonce mi připadne, že existuje zájem uměle snižovat jejich počet. Snad proto, abychom si snad nemysleli, že i ČR pomáhala rozpoutat irácké „šoa“… Nesmíme zavírat oči před počtem obětí. Vnímejme, že v Iráku došlo k největší tragédii od Vietnamu. A hlavně pochopme, že mezi osobami, které k této válce tak horlivě vyzývali, patřil právě i Václav Havel.

To nebylo dobře.

Jsme schopni alespoň dnes, kdy tamní napětí ani zdaleka nekončí, toto přiznat? Nebo budeme válku s milionem mrtvých civilních obětí obhajovat doslova „až za hrob“?

P.S.: „Dnes jsem poslouchal Český rozhlas,kde se probírala válka v Iráku a zaujala mě informace o iráckých US veteránech, kteří měsíčně spáchají kolem 950 pokusů o sebevraždu. Hrozivé číslo.“

Zdroj: Začátek, nekonec a konec irácké války

* * *

Dále k tématu:

. 

Břetislav Dančák: „Noví Evropané“ a jejich role v transatlantických vztazích po vstupu do EU – český a polský příklad (Sociální studia 10/2003, Masarykova univerzita Brno, dokument PDF)

Emotivní definice spojence

Spojené státy hrály v poválečném vývoji západní Evropy nezastupitelnou roli. Díky úzkým transatlantickým vazbám vyrostlo silné společenství demokratických národů obývajících euroatlantickou oblast. Ve vztazích západní Evropy a USA převládala období úzké spolupráce a vytváření struktur tradičního spojenectví. V novodobé historii se však vyskytlo i několik konfliktních momentů, kdy se názory po obou stranách Atlantiku značně lišily. Jedním z takových momentů je také současná krize transatlantických vztahů, vyvolaná rozdílným postojem USA a některých evropských zemí, především Francie a Německa, k problematice Iráku. Způsob odstranění režimu Saddáma Husajna preferovaný Spojenými státy nenalezl všeobecnou podporu mezinárodního společenství a rozdíly se objevily také uvnitř EU. Vedle zemí s vyhraněným protiamerickým postojem se zformovala skupina států, které naopak postup Washingtonu aktivně podpořily. Situace po teroristických útocích na Spojené státy z 11. září 2001 z pohledu řady Američanů nedávala široký prostor pro vedení dlouhých diplomatických jednání a administrativa George W. Bushe představila doktrínu, která si vynucovala jasnou a nevyhýbavou odpověď. Vyhlášení války mezinárodnímu terorismu mělo své hluboké morální opodstatnění, jež vyrůstalo z nejlepších tradic euroamerické civilizace a současně mohlo být sdíleno i řadou zemí s jinými politickými tradicemi. Tento stav platil v případě odstranění talibánského režimu v Afghánistánu, kdy se Spojeným státům podařilo vytvořit početnou koalici zemí, které přímo nebo nepřímo likvidaci podporovaly.

Otevření možnosti útoku na Irák jako dalšího cíle na cestě boje proti mezinárodnímu terorismu však vyvolalo pochybnosti i mezi některými dlouhodobými spojenci Washingtonu. Argumenty předkládané představiteli Pentagonu nezněly pro mnohé dostatečně přesvědčivě a předchozí silná koalice se začala rozmělňovat. Dvě vůdčí země evropské integrace, Francie a Německo, se vyslovily proti válce v Iráku. Vznikl spor, jenž nabral velmi emotivní ráz a který se bezprostředně dotýkal také České republiky a Polska (pochopitelně i dalších zemí, tyto však nejsou předmětem analýzy). Především ostrá kritika amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda dávala konfliktu v některých fázích nádech definitivního rozkolu mezi zájmy USA a Evropy.

Velmi bouřlivou reakci vyvolalo vyjádření D. Rumsfelda na tiskové konferenci 22. ledna 2003, když odpovídal na otázku novináře a hodnotil postavení evropských zemí ve vztahu k USA a alianci. Svůj pohled vyložil následujícím způsobem: „Nyní přemýšlíte o Evropě jako o Německu a Francii. Já ne. Myslím si, že to je stará Evropa. Jestliže se dnes podíváte na celé evropské NATO, posouvá se jeho gravitační centrum na východ. A tam je mnoho nových členů. A pokud si vezmete seznam všech členů NATO a všech těch, kteří byli nedávno přizváni – Co to znamená? Dvacet šest, zhruba tolik? – máte pravdu. Německo je problém, Francie je problém… Ale vidíte obrovské množství dalších zemí v Evropě. Nejsou s Francií a Německem, jsou se Spojenými státy“ (Rumsfeld 2003a; zvýraznění BD.). Tato formulace se objevila dva týdny před důležitou konferencí o evropské bezpečnostní politice pořádanou každoročně v Mnichově. Zároveň to bylo v době, kdy už se dalo tušit, že zahájení útoku na Irák není otázkou měsíců, ale týdnů, a přípravy na invazi vrcholily. Tlak Pentagonu byl zřejmý. Řečeno jinými slovy – D. Rumsfeld označil evropské země neochotné se podílet na odstranění diktátorského režimu pod vedením USA za starou Evropu a naopak vyzdvihl význam nově demokratizovaných států, které se vyslovily pro podporu amerického úsilí a symbolizovaly Evropu novou. Světovými médii záhy proletěla série článků o sporu o „starou“ a „novou“ Evropu.

Konferenci v Mnichově však předcházela ještě jedna událost, která ukázala, že rozdělení Evropy na proamerickou a antiamerickou je skutečně signifikantní. Tou byl dopis podporující postup USA v Iráku, jejž podepsalo osm evropských státníků (jednalo se o tzv. „Dopis osmi“ – pozn. MR). Text dopisu byl 30. ledna zveřejněn v deníku Wall Street Journal a současně v několika dalších světových listech. Mezi signatáři byli premiéři Dánska A. F. Rasmussen, Itálie S. Berlusconi, Portugalska D. Barroso, Španělska J. M. Aznar, Velké Británie T. Blair, Maďarska P. Medgyessy, Polska L. Miller a prezident České republiky V. Havel. Dle očekávání byla reakce Německa a především Francie odmítavá a prezident Jacques Chirac dokonce použil velmi emotivní vyjádření, když řekl, že země přistupující k EU „propásly dobrou příležitost mlčet“.

Havel a levice (tip)

Postoje Václava Havla zaštítily válečné zločiny

>>Co ovšem – ve spojitosti se jménem Václava Havla – pominout nelze, je skutečnost, že potenciální nositel Nobelovy ceny za mír (co ovšem tato cena znamená, je-li jejím nositelem současný americký prezident Barack Obama?), podpořil válečné akce, jež a) nebyly racionálně ani právně ospravedlněny a b) vedly ke smrti statisíců nevinných lidí? Zde je na místě připomenout útok na Irák, který byl založen na průhledné lži o Husajnových zbraních hromadného ničení. Ano, Saddám Husajn byl nelítostný diktátor, jehož režim brutálně mučil oponenty. Nicméně nevlastnil zbraně hromadného ničení – jak o nich lhaly Spojené státy a Velká Británie (speciálně George Bush a Tony Blair) – a vojenská agrese proti vůli Rady bezpečnosti OSN vyústila ve smrt pravděpodobně jednoho milionu Iráčanů a emigraci několika dalších milionů iráckých obyvatel. Václav Havel podpořil tento útok svým podpisem pod tzv. Dopis osmi. Svou autoritou údajného humanisty tak zaštítil agresi, která dle některých právníků představuje válečný zločin. Tak např. Robert Thompson upozorňuje na norimberské zásady…<<

Havel, „dopis osmi“ a česká politika

>>Stejně významný jako obsah dopisu je i jeho smysl: vyjádření solidarity signatářů se Spojenými státy a poukaz na to, že Německo a Francie nemají co mluvit za celou Evropu. Je to jakýsi zlom v evropské politice: zatím jak Evropský parlament, tak ministři zahraničí EU demonstrovali jednotu Unie proti Spojeným státům. Odtud zuřivost, jaká zachvátila tisk některých západních zemí. Podpis českého prezidenta je významné a pozitivní politické gesto. V okamžiku, kdy dva velké evropské státy dávají najevo rozhodnutí nechat USA ve štychu, postavil se proti dezorientovanému veřejnému mínění na správnou stranu (myšleno vážně! – pozn. MR). Zanechává tak české politice výzvu, která nesmí zůstat oslyšena.<<

Rozdělený Západ – Revue politika

>>V prvním lednovém týdnu Gerard Araud, ředitel pro strategické záležitosti a bezpečnost, varoval ministra zahraničí Dominiqua de Villepina, že americká vláda je pevně rozhodnuta pro válku v Iráku.

„Chováme se, jako bychom si mysleli, že vlak ještě neopustil stanici,“ řekl ministru zahraničí. „Ve skutečnosti už však odjel. A my teď jen ležíme na kolejích před ním.“ Dodal, že Francie nyní musí volit mezi diplomatickou podporou nevyhnutelné války a jednoznačnou opozicí. Varovná slova Gerarda Arauda zazněla jen tři dny poté, co George W. Bush ve svém projevu k americkým jednotkám, chystajícím se na základně Fort Hood v Texasu na odchod do Zálivu, jako vůdce odhodlaný jít do války oznámil: „Jsme připraveni.“

Evropa však pocit, že válka v Iráku je nevyhnutelná, nesdílela. Tentýž týden britský ministr zahraničí Jack Straw v Londýně oznámil, že šance na mírové diplomatické řešení jsou 60 ku 40. V Berlíně si německá vláda stále dělala naděje, že proces zbrojních inspekcí, zahájený Radou bezpečnosti OSN v listopadu, odvrátí jakoukoli nutnost vojenského zásahu. Vláda v Paříži se však rozhodla jednat.

Jako předseda Rady bezpečnosti OSN pro měsíc leden poslal de Villepin 9. ledna dopis svému protějšku Colinu Powellovi. Byla to diplomatická obdoba varovného výstřelu. Desátého ledna obtelefonoval ministry zahraničí a navrhl lednové setkání Rady bezpečnosti na úrovni ministrů. Řekl, že setkání by se nemělo týkat Iráku. Mohlo by to vyvolat rozkol. Bude o terorismu: jediném tématu, které by mohlo zachovat křehkou jednotu mezinárodního společenství.

Třináctého ledna se sešel Maurice Gourdault-Montagne, osobní diplomatický poradce Jacquesa Chiraka, s Condoleezzou Riceovou, Bushovou poradkyní pro otázky národní bezpečnosti. Uvedl tři důvody proti spěchu do války – taková akce by podle názoru francouzského prezidenta mohla destabilizovat další arabské vlády v regionu, v jejím důsledku by se do Al-Kajdy mohli začít hrnout noví dobrovolníci a stále neexistuje žádný důkaz o spojení Al-Kajdy s Bagdádem.

Odpovědí mu bylo odmítnutí a oznámení, že přípravy na válku musí pokračovat. Riceová dala jasně na srozuměnou, že podle USA může iráckou krizi vyřešit pouze vojenský zásah, jemuž může zabránit jedině pád nebo odchod Saddáma Husajna.<<

Uhl: V mnohém se mýlil, ale potřebovali jsme ho

>>Víc než nedostatek levicovosti mi vadil jeho ideový obrat, z něhož vzešla jeho změna politické orientace v letech 1990–1991. Původní léta trvající postoj Charty 77, spatřující konec studené války v rozpuštění jak Varšavské smlouvy, tak i NATO , se u něho během několika měsíců změnil na podporu severoatlantického paktu a politiky USA, a to i tehdy, když ji pak vyjadřoval George W. Bush. V USA ho měli čím dál tím raději, názorům Evropanů a Čechů se vzdaloval. (…) Jen s jediným jeho postojem jsem se nikdy nesmířil, s jeho hodnocením válek posledních dvaceti let. Při „humanitárním bombardování“ Jugoslávie a invazi do Iráku popřel to, co sám vždy hlásal.<<

Ohrozil Havlův podpis pod „dopisem osmi“ společnou zahraniční politiku EU?

British stars press for peace

>>Wednesday, 18 September, 2002, 12:45 GMT 13:45 UK

Stars including members of Massive Attack, Blur and other artists set out their opposition to war on Iraq in a letter delivered to Downing Street on Wednesday morning. A roster of celebrities including playwright Harold Pinter, director Ken Loach, and avant-garde musician Brian Eno are among the signatories. The open letter urges the government not to back an American attack on the Middle East state.

Authors are among those protesting

Actress Jemma Redgrave was among the delegation, along with fellow performers Frances De La Tour and Susannah Harker, and Asian Dub Foundation musician Pandit G.

More than 100 actors, writers, musicians and playwrights said attacks on Iraq would be „unjustifiable“ and could have „potentially horrific ramifications“.

Organised by the Stop the War coalition, the letter was also supported by actress Catherine McCormack, TV presenter Mark Lamarr, writer Lucy Irvine, comedian Mark Thomas and author Jeanette Winterson.

It read: „Under the present circumstances we believe an invasion of Iraq would be unjustifiable and could have potentially horrific ramifications.

„It would open a Pandora’s box which may be impossible to close.

„Nations across the Middle East as well as many of our European neighbours have indicated their opposition to an attack on Iraq, which presents terrible dangers to the region and the world.<<

Václav Havel byl součástí odvěkého lidského snažení o lepší svět

Česká republika se chovala jako poskok (recenze knihy Co nezavály písky Mezopotámie)

Okupace Iráku: Přes milion mrtvých

Oběti války v Iráku

Havel, jak ho nyní všichni vzývají, zemřel už dávno

NESEHNUTÍ: zastavte válku o ropu (tip)

Mlčanie Václava Havla naďalej trvá

Dlouhým spánkem spí město veliké…