POSLEDNÍ ČLÁNKY



Není to tak dávno, kdy Sýrie byla zemí, ve které českoslovenští důstojníci utíkající z protektorátu nacházeli zázemí… Jedním z uprchlíků, jehož cesty vedly přes Sýrii, byl i důstojník Richard Zdráhala. Ten nejen svou cestu, ale i následné boje v poušti, vylíčil ve svém deníku, který po jeho smrti vyšel knižně pod názvem Válčil jsem v poušti.

 
Ticho před střelbou © foto "československý voják"
 

Richard Zdráhala šel k armádě dobrovolně, byl jedním z mála, které přijali na vojenskou akademii. To bylo ještě před vypuknutím druhé světové války. Obsazení naší republiky Německem se sice očekávalo, ale všichni si namlouvali, že se to nestane.

Když však jel 15. března 1939 do kasáren, najednou všude byli Němci s obrněnou vozbou, která byla dobře přizpůsobena bojovým potřebám. Velitel učiliště jim oznámil, že každý důstojník musí odevzdat zbraně. Zkoušeli odevzdat jen šavle, ale to se Hitlerovcům nezamlouvalo a poslali je zpět pro pistole. Vojenské útvary byly zlikvidovány a tehdejší armáda byla rozpuštěna.

Brzy začaly prosakovat zprávy, že v sousedním Polsku se tvoří československý legion. Richard Zdráhala se rozhodl, že se ze země musí dostat ven. Mezi letci se vyskytlo mnoho zájemců o útěk a objevil se i železničář, který jim řekl, do jakého vozu mají naskočit, aby se do Polska dostali. V polském Krakově tehdy působila početná skupina československých uprchlíků.

Kvůli získání peněz z finančního fondu a jejich následný převod v jedné z bank se však brzy poté do protektorátu vrátil. Okamžitě po něm šlo gestapo a 1. září se navíc dozvěděl, že začala válka s Polskem. Němci se nezadržitelně blížili ke Krakovu, kde byli všichni jeho kamarádi. Uchýlil se proto k rodině kapitána Špačka v Olomouci.

Rodina kapitána se rovněž zabývala otázkou, jak z protektorátu uprchnout. Navázali kontakt s bývalým vojenským soudcem, který znal možnost přechodu přes Slovensko do Maďarska, odtud do Jugoslávie a pak legálně přes Řecko do Turecka a Sýrie, odkud už přepravovali uprchlíky loďmi do Francie. A tam se už formovala československá zahraniční armáda.

Inženýr Pátý důstojníka Zdráhalu pověřil nesmírně důležitým úkolem. Bylo nutné dostat do Francie některé vyšší důstojníky a politiky, které si vyžádal sám prezident Beneš, a on jim měl díky svým zkušenostem s přechodem do Polska radit při odchodu. V jednom transportu do emigrace se však generální štáb neřídil jeho pokyny a ubytoval své lidi v hotelu v Bratislavě. V noci byli zatčeni slovenskou tajnou policií a předáni gestapu, které je odvezlo do německého koncentračního tábora. Kapitán Herman tam zahynul.

Po mnoha transportech následoval útěk i samotného Richarda Zdráhaly.

I v maďarském hotelu po nich šlo gestapo, ale protože na recepci napsali do ubytovací knihy v maďarštině, že jsou důstojníci, tedy „tizst“, gestapo jejich pokoj z kontrol vynechalo. Útěk nebyl vůbec jednoduchý a už vůbec ne bezpečný. Někteří převaděči uprchlíků do Jugoslávie byli například zrádci. Odváděli uprchlíky rovnou do restaurace, kde si je vyzvedlo gestapo. Cesta do Jugoslávie se zdála v dané situaci nemožná a bylo nutno vybudovat novo linku.

Na území Jugoslávie ale už byli „Čechoslovački“ považováni za bratry a od zdejších vojáků se jim dostalo velké podpory. Ale i v této spřátelené krajině působili zrádci a ilegálně tu operovalo gestapo, které chycené Čechoslováky unášelo do Německa.

Z Jugoslávie se pokračovalo na Střední východ, do Soluně, odtud do Bělehradu a Cařihradu. Z přístavu na Bosporu se přeplavili motorovou lodí na asijskou stranu a pokračovali v cestě přes Adanu do Sýrie. Kvůli zemětřesení, které poškodilo trať, museli změnit trasu a odjet do turecké Ankary. Po překročení pohoří Anti-Taurus se nakonec do Adany dostali. A po překročení dalších hor už byli v Sýrii, kde na ně čekal francouzský rotmistr.

Richard Zdráhala ve svém deníku popisuje svou vycházku po Bejrútu. „Byl příjemný vlahý večer. Město hýřilo světly. Z restaurací a tančíren zaznívala monotónní arabská hudba. Ulice se hemžily lidmi. Vstoupit do některého nočního podniku, posadit se ke stolku a dívat se na mladičké břišní tanečnice jsme nemohli, protože jsme neměli ani na vstupné. Rozladěni jsme se pomalu vraceli do kasáren a ulehli, abychom zapomněli na svoji hmotnou mizérii.“

V deníku mimo jiné popisuje, jak v Orientě kvete obchod se vším, a tak se nikdo nedivil, když se pokusili prodat zimníky, které jim v teplé Sýrii byly na nic. Prodali je ovšem dost nevýhodně, protože nebyli tolik obratní ve smlouvání, které je pro Araby hluboce zakořeněným zvykem.

V Sýrii mimo to existovala „kooperativa“, obchody pro francouzské vojáky, kde se nakupovalo za režijní ceny. V těchto obchodech směli nakupovat i českoslovenští vojáci. O boty starost neměli, dodávala jim je firma Baťa z Bejrútu nové a zadarmo.

V Sýrii strávili kolem padesát dní. Lodě připlouvaly v noci a už v pět ráno je odvážely do Francie. O odjezdu se nesmělo mluvit, neboť i v Sýrii se pohybovali nepřátelští agenti, kteří každou loď sledovali. Po dlouhé plavbě Středozemním mořem, kde je zastihla i dvoudenní bouře, nakonec dorazili do francouzské Marseille.

Richard Zdráhala plánoval ve Francii vstoupit do československé armády, ale tamější rotmistr je tlačil k registraci do cizineckých legií, které měly odjet do bojů v Africe. Jak to nakonec dopadlo a na čí straně nakonec Richard Zdráhala bojoval už necháme na čtenářích, kteří se knihu rozhodnou přečíst.

 
Ukázka

„Když jsme se přiblížili k přednímu okraji obrany, tvrdili nám pěšáci, že v noci slyšeli severně v minových polích klapání, jako když se pomalu otáčejí tankové pásy. Naslouchali jsme chvíli, ale nic jsme neslyšeli.

Začínalo pomalu svítat, ale při zemi se ještě držela mlha. Neušli jsme ani dvacet kroků, když jsme v blízkosti zaslechli téměř současně dva výstřely z děl. Práskli jsme sebou na zem a opatrně se rozhlíželi, co to mohlo být. Asi padesát metrů od nás jsme ve zvedající se mlze zahlédli dva tanky. Jeden stál, druhý couval.“













Volba lidskosti