POSLEDNÍ ČLÁNKY



Když jsem před nějakými patnácti lety přijela do USA jako au-pair, těšila jsem se, že se na vlastní oči seznámím s jiným školským systémem. Byla jsem čerstvou absolventkou speciální pedagogiky, za sebou jsem měla pedagogickou praxi ve speciální třídě pro děti se specifickými vývojovými poruchami učení, praxi v pedagogicko-psychologické poradně a diplomovou práci na téma specifické poruchy čtení a psaní.

Chlapec, o kterého jsem jako au-pair starala, byl žákem druhé třídy a jeho rodiče mi zdůraznili, že chodí do velmi dobré školy, a že se záměrně přestěhovali do drahého města, které se vyznačuje nadprůměrnými státními školami, tedy školami, jejichž žáci podávají dobré výsledky ve standardizovaných testech. Chlapec byl chytrý, vnímavý, ale překvapilo mě, že ve druhé třídě neumí číst ani psát. Tužku držel mezi klouby ukazováčku a prostředníku a písmena formoval prapodivným způsobem. Překvapilo mě, že ve školní aktovce nosí jen svačinu a složku na papíry. Žádné učebnice, slabikáře ani sešity či pouzdro s psacími pomůckami. Každý den přinesl ze školy dva papíry s domácím úkolem, jeden z matematiky, druhý z psaní. Protože neuměl číst ani psát a tiskací písmena formoval neobratně, dospěla jsem k závěru, že nejspíš trpí dyslexií, dysgrafií, dysortografií a kdovíjakou dysfunkcí. Jako čerstvého a nadšeného speciálního pedagoga, který má v hlavě nastudovanou teorii a tisíce ukázek dysgrafických výtvorů z učebnic profesora Matějčka, mě nenapadlo žádné jiné zdůvodnění pro tak zoufalý stav písma sedmiletého dítěte.

Překvapilo mě, že domácí úkoly vyžadující psaní byly prezentovány na čistých papírech bez linek. Nechápala jsem, že výuka čtení se netrénuje na krátkých textech ve slabikáři, ale děti mají za domácí úkol číst 20 minut. Číst cokoliv. Chlapec měl rád komiksové knížky a na těch trénoval čtení. Prohlížel si obrázky a pokoušel se dešifrovat krátké texty. Snažila jsem se aplikovat mé teoretické pedagogické znalosti a měla jsem tendence učit ho správně formovat písmena. Na čistých papírech s domácími úkoly jsem dělala linky, aby se klukovi lépe psalo, ale byla jsem jeho rodiči nepochopena a napomenuta. Prý nemám zavádět nějaké komunistické praktiky, protože forma není důležitá, cení se tvořivost a obsah. Školy vědí, co dělají a mé pedagogické názory jsou staromódní a neplatné. Gramatické chyby jsou od toho, aby se ignorovaly, a úprava písma je zcela nepodstatná.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že chlapec se učí číst prostřednictvím globální metody čtení. O globální metodě čtení jsme se sice učili na VŠ, ale v praxi jsem si ji nedokázala představit. O výuce tvořivého psaní a kreativního formování písmen jsem nic nevěděla teoreticky ani prakticky a absence didaktiky psaní mě šokovala. Každý týden chlapec přinesl ze školy papír se seznamem deseti slov, která se měl naučit číst a gramaticky správně napsat. Slova byla vybírána nikoliv na základě fonetických podobností, nýbrž podle sezónní aktuálnosti. V říjnu se trénovalo psaní slov souvisejících se svátkem Halloween (např. dýně, strašit, maska), v listopadu se učila slova související se Dnem díkuvzdání (indián, Amerika, kukuřice, krocan). Chlapec se učil globální metodou čtení fotograficky si zapamatovat uvedená slova, aby každý týden uspěl ve školním testu a všech 10 slov správně napsal. Přiznám se, že jsem byla z celého systému výuky zmatená a rozčarovaná, ale přizpůsobila jsem se mu. Snažila jsem se systém pochopit, ale spíš jsem vnímala jeho nedostatky. Najednou jsem začala oceňovat dokonale propracovaný a didakticky funkční systém výuky čtení a psaní v ČR, sentimentálně jsem postrádala všechny ty písanky, plnicí pera, sešity a slabikáře s možná hloupými, ale foneticky smysl dávajícími větami typu „Máma má maso“.

O deset let později jsem se ocitla v americkém vzdělávacím systému profesionálně. Došlo mi, že ten chlapec, o kterého jsem se kdysi jako au-pair starala, nebyl dyslektik ani dysgrafik, ale byl obyčejným produktem systému, který upustil od didaktiky psaní a fonetickou metodu čtení nahradil metodou globální.

 
 
Psací písmo rozvíjí řadu důležitých dovedností

Několik let učím v soukromém doučovacím centru, které vzdělává a připravuje k testům žáky všech věkových kategorií a díky mé praxi jsem pronikla do zákulisí vzdělávacího systému. Zatímco důsledky výuky čtení globální metodou se dají napravit pomoci doučování prostřednictvím aplikování efektivnější, analyticko-syntetické, metody čtení, kterou doučovací centra nabízejí a o kterou je obrovský zájem, důsledky absence didaktiky psaní jsou často nezvratné. Psací zvyky a zlozvyky dětem zůstávají, a protože forma není důležitá, výuka psaní se programově neučí ani v doučovacích centrech.

V USA se děti učí psát už v předškolním věku, v době kdy je jemná motorika a grafomotorika nezralá. Školní docházka začíná v 5 či 4 letech a očekává se, že dítě do školy nastoupí se znalostí abecedy a bude umět psát číslice a malá i velká tiskací písmena. Malé děti se učí formovat písmena nápodobou. Písmena nepíšou, ale kreslí. Didaktika psaní se ve školách zanedbává a dětem se nechává prostor ke tvořivosti. Obecně se ve školách klade důraz na hravost a kreativitu, a protože strukturovaná výuka psaní je relativně nudná a příliš pracná a nezábavná, upustilo se od ní. Výuka formování písmen je považována za nedůležitou a triviální. Je to něco, čemu není důležité věnovat zvýšenou pozornost.

Přibližně ve 3. třídě se děti seznamují s psacím písmem, ale často opět jen nápodobou, nikoliv didakticky. V té době už jsou děti zvyklé psát tiskacím a psací písmo si nezvnitřní, pouze se s ním seznámí.

V mé pedagogické praxi jsem si všimla několika faktů. Málokterý student píše psacím. Nicméně ti, kteří píšou psacím, jsou zpravidla úspěšnější v obsahové stránce i gramaticky. Umějí lépe formulovat myšlenky, jsou pečlivější a jsou úspěšnější i v ostatních předmětech, včetně matematiky.

Jsem zastáncem výuky psaní psacím písmem a můj názor je sice subjektivní, ale založen na bohatých pedagogických zkušenostech, zvláště pak na zkušenostech s chybějící didaktikou psaní.

Malé děti, které se učí písmena kreslit, nikoliv psát, píšou neefektivně. Formují každé písmeno mnoha tahy. Pletou si písmena. Formují-li písmeno „b“ prostřednictvím kolečka a následného přidání svislé čáry nalevo, a písmeno „d“ jako kolečko se svislou čárou napravo, dochází k velmi časté záměně obou písmen, protože pravolevá orientace je u malých dětí nezralá.

Děti jsou neskutečně tvořivé ve formování písmen a číslic a často tiskací písmena a číslice formují zprava doleva, zdola nahoru a prostřednictvím spojování nakreslených geometrických tvarů tak, aby výsledný obraz připomínal dané písmeno nebo číslici.

Děti píšou tužkou s gumou a jsou zvyklé písmeno napsat a záhy vygumovat a přepsat. U tiskacího písma je evidentní také neschopnost malých dětí oddělovat slova. Píšou sérii písmen a mezery často ukazují spíše na rozestupy mezi písmeny než na oddělení slov. Čtenář pak musí text s chaotickými mezerami složitě dešifrovat. V textu kombinují malá a velká písmena, s tím, že často upřednostňují psaní písmena, které se jim lépe formuje, bez ohledu na pravidla psaní velkých písmen. Mají-li k dispozici řádky, všechna písmena jsou nad řádkem, „y“ je nad řádkem a je stejně velké jako třeba „h“.

Prostřednictvím psacího písma se děti lépe učí chápat větnou strukturu a vnímat slova jako pečlivě oddělené stavební kameny věty. Zatímco žák, který píše psacím, přirozeně nechává mezery mezi slovy, protože napsat celou větu jedním tahem není jednoduché, žák, který píše tiskacím, klidně napíše celou větu bez mezer a často sám nemá jasno v tom, kde slova začínají a kde končí. Spojované písmo zřetelně indikuje začátek i konec slova, takže nechávání mezer mezi slovy se nemusí učit jako izolovaná dovednost.

Děti, které píšou psacím písmem, lépe formulují myšlenky a při psaní slova většinou přemýšlejí také nad jeho správnou gramatickou formou, protože není jednoduché neustále gumovat a přepisovat jednotlivá písmena ve spojovaných slovech. Jsou též pečlivější ve skladbě vět a lépe se vyjadřují v písemném i ústním projevu. Písmo je čitelné, psaný projev je smysluplný a stylisticky obratnější.

Děti, které píšou tiskacím písmem (často podivně formovanými písmeny), mají v psaném projevu tendence vyjadřovat se méně srozumitelně, neplynule, nečitelně a s frekventovanými chybami z nedbalosti.

 

 
Uchopení psací pomůcky při psaní psacím je téměř vždy optimální. Děti často drží tužku správně i bez instrukcí, protože nejspíš instinktivně pochopí jaké je nejvhodnější držení tužky pro efektivní a neúnavné napsání slova jedním tahem. Naopak děti, které píšou tiskacím, drží často tužku mezi klouby ukazováčku a prostředníku nebo mezi klouby prostředníku a prsteníčku, s palcem obtočeným kolem ukazováčku, případně drží tužku všemi pěti prsty. Stejně jako je psaní písmen tvořivé a každé dítě formuje písmena jinak, je i uchopení psací pomůcky tvořivé a tužku drží každé dítě jinak.

Psací písmo je vždy úpravné, disciplinované a čitelnější. Děti, které píšou neúhledným a ležérně formovaným tiskacím, jsou často ležérní také v gramatice, čtení i matematice. Když dítěti nebyla poskytnuta adekvátní didaktická výuka psaní, dítě často přemýšlí jak formovat písmena, a to na úkor přemýšlení nad gramatikou a obsahovou stránkou psaného textu. Nepřehledné písmo neumožňuje dítěti zpětnou vazbu, protože často samo není schopno přečíst, co napsalo.

Zastánci výuky psaní tiskacím písmem tvrdí, že pro děti je jednodušší, když se naučí psát písmena, která korespondují s písmeny ve čteném textu a nikoliv písmena, která se tvarově liší od tradičního čteného písma. Proto se doporučuje učit nejprve písmo tiskací, a písmo psací až v době, kdy dítě umí číst. Vzhledem k tomu, že většina amerických studentů všech věkových kategorií si k psaní přirozeně volí písmo tiskací, je zřejmé, že písmo, kterému se dítě naučí v raném věku, se stává písmem, které pak používá po celý život. Děti, které se učí psát psacím v době, kdy už mají zvnitřněné psaní tiskacím písmem, často v psaném textu kombinují psací i tiskací písmo, třeba tak, že v jedné větě píšou některá slova psacím a jiná tiskacím a vzniklý psaný text působí chaotickým dojmem a je neestetický.

Připadá mi smysluplnější učit děti psát nejprve psacím, protože zvládnuté psací písmo je efektivní a má řadu (výše zmíněných) výhod. Pokud se později, ve starším školním věku, dítě rozhodne psát tiskacím, je na místě nechat mu volnost a akceptovat jeho volbu, protože disciplinované psací písmo už má zvládnuté, má vytvořené správné návyky i optimální držení psací pomůcky, má zralou pravolevou orientaci, umí nechávat mezery mezi slovy, atd. Je možné, že tiskací písmo se dítěti stane bližším, že ho bude považovat za jednodušší, efektivnější, čitelnější a přijatelnější.

Zatímco tiskacímu písmu se člověk může naučit v pozdějším věku úplně samostatně, prostou nápodobou a bez jakékoliv didaktiky, psacímu písmu se samostatně a bez nácviku naučit nelze.

Raná výuka psaní psacím (s propracovanou didaktikou), která respektuje vývojový stav jemné motoriky a grafomotorických dovedností dítěte a nabízí pečlivý nácvik základních grafických prvků psaní v logické posloupnosti, přináší své výsledky nejen v psaní. Domnívám se, že je obrovskou chybou didaktickou výuku psaní psacím písmem eliminovat, podceňovat nebo ignorovat. Z mých zkušeností, nácvik psacího písma nechápu nutně jako cíl, ale spíše jako pomůcku či prostředek k rozvíjení jemné motoriky, k chápání větné struktury a k vytváření správných psacích (i čtecích) návyků.

Z evidentního ignorování didaktiky psaní ve státních školách těží školy soukromé, které paradoxně nabízejí výuku psaní psacím a krasopis jako jeden z lákavých nadstandardů. Soukromé školy si pravděpodobně uvědomují všechna pozitiva, která má efektivní výuka psaní na akademické výsledky žáků. Kromě toho, ze své podstaty se potřebují lišit a musejí produkovat studenty, kteří umějí něco navíc. Vědomosti nejsou na první pohled viditelné, zatímco estetické, úhledné a čitelné písmo viditelné je, a může se stát okamžitou vizitkou kvalitní soukromé školy.

V USA existují také letní tábory s efektivní výukou psaní psacím písmem. Jinými slovy, mají-li rodiče zájem a finanční prostředky, mohou svým dětem koupit prázdninový nácvik elementárních školních dovedností, např. psaní.


Výuka psaní na klávesnici počítače

Zatímco výuce psaní se moc pozornosti nevěnuje, výuka psaní na klávesnici se efektivně učí od raného dětství. Nelze ignorovat důležitost počítačových dovedností, protože většina psané komunikace v dnešní době opravdu probíhá především prostřednictvím klávesnice. Děti v předškolním věku se seznamují s počítači už ve školkách a existují nejrůznější vzdělávací centra pro batolata a předškoláky, ve kterých se malé děti učí pohybovat počítačovou myší a psát na klávesnici. Ve školách mají děti předmět technologie a od pěti let se učí psát na klávesnici všemi prsty a poslepu. Popírat důležitost výuky psaní na klávesnici by nebylo na místě, protože všichni používáme počítač víc než tužku a propisku, a raný nácvik počítačových dovedností, včetně programové výuky psaní na klávesnici, je stejně důležitý jako výuka psaní ručního.

Zatímco výuka psaní na klávesnici je didakticky propracovaná a je vysoce efektivní, výuka ručního psaní je hrubě zanedbávána. A to je, z mého bodu pohledu, obrovská chyba.

Psací písmo se může zdát zastaralé. Odpůrci výuky psaní psacím písmem mají tendence kritizovat neefektivní kudrlinkové psaní. Obávám se, že podceňují nebo ignorují všechna potenciální pozitiva, která psaní spojovanými písmeny přináší.

Pečlivě sleduji publikované názory, obhajující výuku nového (tiskacího) písma v ČR a nepochybuji o tom, že výsledky experimentu mohou být příznivé. Domnívám se, že jakékoliv písmo, které se učí pečlivě a didakticky propracovanými metodami, může být funkční. Jen se trošku obávám, že odklon od tradiční výuky psaní spojovaným písmem a případné podceňování nácviku jemné motoriky a disciplinovaného krasopisu (jakému jsme byli zvyklí v klasických písankách), může výhledově vést až k úplnému opomíjení didaktiky psaní v rámci podporování kreativity ve formování písmen, jako se tomu stalo v USA.


 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
K tématu:
(1) Budeme jednou umět pouze testy?
(2) Budeme jednou umět pouze testy?













Volba lidskosti