V úterý 23. dubna 2019 se v Knihovně Václava Havla konala přednáška „20 let v NATO, stálo to za to?“, kterou knihovna pořádala společně s thinkem tankem TOPAZ. Hosty večera byl armádní generál a bývalý předseda vojenského výboru NATO Petr Pavel a diplomat Petr Kolář, kteří se snažili zodpovědět základní otázky, kam jsme za 20 let s NATO došli a kam směřujeme do budoucna. Stručně byly popsány i základní hrozby pro státy Severoatlantické aliance, jak plynul čas. Večerem provázel Michael Žantovský.
Michael Žantovský: NATO nebylo vždy demokratické
Podle Michaela Žantovského často říkáme, že aliance je sdružení politicko-vojenské, které chrání a brání jakési hodnoty svobody, demokracie a máme pocit, že tomu tak bylo vždy. NATO ale vzniklo za účelem bránit Evropu a atlantický prostor před vojenskou hrozbou Sovětského svazu a jeho spojenců, mezi které jsme mimochodem patřili i my. V NATO kdysi bývaly i státy, které ve své době nebyly vždy demokratické, jako třeba Salazorovské Portugalsko, Řecko pod plukovnickou chuntou či Turecko pod několika vojenskými diktaturami.
Demokratickou aliancí se stalo NATO až po roce 1989 a jeho transformace probíhá souběžně s jeho rozšířením. Ale dnes má tato definice svoje háčky a ne všechny země jsou tak úplně demokratické. Některé státy vnímají Rusko jako obnovenou nebo novou hrozbu, jiné země to nevnímají tak akutně a některé dokonce kladou otazník na základní severoatlantickou vazbu, která je ve jménu společných hodnot. Mění se aliance? Mění se hrozby? Takové byly základní otázky pro přítomné hosty.
Petr Pavel: NATO je efektivní platforma pro spolupráci
První se ujal slova generál Petr Pavel. NATO podle generála vzniklo na základním principu sdílet společnou obranu proti Sovětskému svazu a Varšavské smlouvě* a potom proti nejasnému protivníkovi, když se Sovětský svaz rozpadl a Varšavská smlouva také.
*Varšavská smlouva vznikla jako reakce Sovětského svazu po přijetí Západního Německa do Aliance dne 9. května 1955.
NATO prokázalo svůj smysl jako platforma pro spolupráci, ale také jako prostor pro sdílení všech negativních zkušeností, poznatků pro výstavbu členských armád. Kolektivní výstavba armády je navíc mnohem levnější. Mělo a má smysl zachovat Alianci, i když po určitou dobu zde nebyl žádný konkrétní nepřítel.
Efektivní platformu pro spolupráci vidíme i dnes. Čtyřicet států z celého světa, i když ne všechny jsou mezi sebou přátelské, chtějí mít rovné vztahy, vést dialog a nechtějí konfrontaci. Členské státy jsou ochotny spolupráce. Z tohoto důvodu má Aliance smysl.
Dnes jsme v situaci, kdy se opět vyostřuje konfrontace mezi velkými hráči, ale jsou zde i konkrétní nebezpečí jako terorismus, příkladem uveďme nedávné útoky na Srí Lance. Mezi nové hrozby se řadí intenzivní propaganda násobená vlivovým působením a kybernetickými hrozbami.
Petr Kolář: Nejhorší jsou ty hrozby, které jsou v nás
Pro diplomata Koláře vstup do Severoatlantické aliance představoval splněný sen. Když se jako vědecký pracovník zabýval vztahem velkých států a velmocí, tak se pokoušel na příkladu předválečného Československa ukázat, že bilaterální smlouvy mají svou hodnotu pouze tehdy, jsou-li dodrženy a naši spojenci berou své závazky vážně. Pokud nesdílíme nějaké společné zájmy a hodnoty, jde o cáry papíru, jak dokazují naše historické zkušenosti.
Když jsme usilovali o členství v NATO, kdy on jako začínající diplomat se toho mohl účastnit, argumentovali jsme mimo jiné tím, že jde o rozšíření prostoru stability, svobody, demokracie a prosperity. Aliance nám přináší mušketýrský princip – jeden za všechny, všichni za jednoho, což je napsáno v článku pět Washingtonské smlouvy. Pokud je jedna členská země napadena, je to vnímáno ostatními členskými státy, jako by samy byly napadeny.
Nebýt NATO, mnohé členské země by nedokázaly tak dlouho žít v míru. I když jejich vztahy nejsou ideální, jako například napjatý vztah mezi Řeckem a Tureckem, díky členství v NATO dokáží přes všechny spory fungovat jako spojenci.
Další výhodou je zkvalitnění naší armády a respekt, jaký si naše armáda mezi spojenci získala, ale i mezi naším obyvatelstvem, těší se největší důvěry ve státě.
Nové hrozby a výzvy jdou s dobou. Petr Kolář považuje stále za lepší mít Turky uvnitř NATO, než vně, čili je to lepší, než nechávat sultána napospas carovi.
Ke vnějším hrozbám přibývají hrozby další, to je přirozené. Od politiků slýcháváme, že demokracie není ohrožena, není důvod k panice, ale to je podle Koláře právě proto, že jsme v NATO. Ale zároveň také platí, že demokracie bude vždy ohrožena, dokud budou její nepřátelé a ona nepřátele má. Mezi ty vnější patří Putinovské Rusko, které se prezentuje jako suverénní demokracie, ale my víme, že to demokracie není. Pak je tu ambiciózní Čína, která se projevuje stále více jako světový hegemon. Občany není vždy vnímána jako vojenská hrozba, ale čínské aktivity na moři ukazují, že jako vojenská mocnost začínají být čím dál významnější.
Pro Petra Koláře je ale nejhorším nepřítelem ten, který je v nás. Naše nedostatečné sebevědomí, víra, hodnoty a principy, na kterých naše společnost stojí, nejistota, jestli liberální demokracie už není překonaná, jestli neexistují jiné demokracie, které by byly lepší, relativizace hodnotová… Pak se snadno může stát, že naši vnější nepřátelé, kteří znají naše pochybnosti, naše strachy a obavy, s nimi dokáží efektivně pracovat a oslabí nás zevnitř a pak se můžeme stát snadnou kořistí.
Terorismus musíme brát jako fenomén globální. Akce budí reakci. Útok na Novém Zélandě není o nic horší než ten na Srí Lance, i když ho způsobil australský křesťan. Je potřeba to brát v souvislostech a jasně pojmenovat síly zla, které jsou všude. Nejhorší jsou ty hrozby, které jsou v nás.
