POSLEDNÍ ČLÁNKY



 
Motiv a důsledky zabití Kásima Sulejmáního
 

Institut pro politiku a společnost a Centrum blízkovýchodních vztahů CEVRO Institutu uspořádaly ve čtvrtek 23. ledna 2020 v prostorách Vysoké školy CEVRO Institut přednášku na téma Motiv a důsledky zabití Kásima Sulejmáního. Co Donald Trump sledoval likvidací velitele jednotek Quds Íránských revolučních gard? Jednal v zájmu bezpečnosti amerických občanů nebo se snažil získat politické body pro nadcházející prezidentské volby? Takové a jiné otázky byly položeny členům zahraničního výboru Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky Jaroslavu Bžochovi a Ondřeji Veselému, bezpečnostním analytikům Tomáši Pojarovi a Petru Boháčkovi a v neposlední řadě také politickým komentátorům Janu Macháčkovi a Janu Fingerlandovi. Moderátorem debaty byl Roman Máca, analytik Institutu pro politiku a společnost.

 
V Iráku zastřelili stovky demonstrantů

První se ujal slova poslanec Jaroslav Bžoch a rekapituloval jednání zahraničního sněmovního výboru, které se uskutečnilo ještě před zabitím Kásima Sulejmáního. Množily se zprávy o střílení demonstrantů, přičemž k dnešnímu dni mělo být zastřeleno více jak pět set lidí. Ve výboru byli situací zneklidněni a zjišťovali, jakým způsobem postupovaly bezpečnostní složky vůči demonstrantům.

Tamější režim začal do demonstrantů střílet, když se chtěli dostat do Green Zone (Zelené zóny), nejbezpečnější mezinárodní zóny Bagdádu, kde sídlí úřady a ambasády. V kontrastu k tomu o pár dní později demonstranti napadli americkou ambasádu a neměli jediný problém se k ní dostat. Situaci ovlivnili íránské milice.

Situaci probírali se svými zástupci na Ministerstvu zahraničních věcí. Ptali se, jak k demonstracím došlo, co lidi trápí a co jim vadí na vládě, která je pod vlivem Íránu. A kdo demonstrace vlastně dělá. Zjistili, že se sunnité demonstrací neúčastnili, problém nastal u šíitů.

Zahraniční výbor požádal Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo obrany o kooperaci. Mezitím došlo k útoku na Kásima Sulejmáního, což celou situaci zkomplikovalo.

 
Skutečný motiv útoku na Sulejmáního není znám

Podle předsedy zahraničního sněmovního výboru Ondřeje Veselého americká administrativa porušila útokem na Kásima Sulajmáního americké zákony, k čemuž se vyjadřuje ostře i americký Kongres. Šlo o nestandardní útok. Kásim Sulejmání byl oficiálním představitelem Íránu a byl zabit na území Iráku. Američané ho sice brali jako teroristu, ale motivy lze jen odhadovat. Takový čin lze bez souhlasu Kongresu učinit pouze ve chvíli, kdy hrozí nebezpečí pro Spojené státy.

Pravděpodobně se jednalo o mocenský a silový krok vůči Íránu. Mezi další alternativy lze zařadit snahu amerického prezidenta ukázat svaly před vlastním publikem.

V současné době dochází na Blízkém východě k rozdělování sfér vlivu mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Írán je v tomto směru velmi agresivní.

Nikdy se nedozvíme, co stálo v pozadí atentátu, ani jaký byl motiv zabití generála, míní poslanec Jaroslav Bžoch. Všechny uváděné motivy jsou jen hypotézy. Osobně sice není spokojen s diplomacií Donalda Trumpa, ale k útoku musel mít vážný důvod. Útok měl být proveden. Sulejmání přeci ovládal teroristické skupiny. Je otázkou, zda to bylo v souladu s mezinárodním právem. Následky teď nedokáže nikdo odhadnout.

 
Spojené státy jsou ve válce s Íránem od roku 1979

Na možné následky amerického útoku navázal analytik Tomáš Pojar, předpokládá nicméně stejný vývoj, jaký jsme viděli v posledních letech. Bude to stejné, dokud bude vládnout íránský teokratický režim.

Zareagoval i na výroky poslance Ondřeje Veselého, podle kterého americká administrativa porušila americké zákony.

Když si polovina Kongresu odhlasuje, že byl útokem porušen zákon a druhá polovina, že nebyl, jedná se o politickou debatu, nikoliv právní. Nevypovídá to nic o tom, zda byl porušen zákon. Neví se, jestli útok proběhl podle mezinárodního práva. Mezinárodní právo mnoho věcí neřeší, nezná třeba pojem terorismus, protože nepanuje jednotná shoda na právní definici terorismu. Různí právníci mohou mít různý výklad. Spojené státy budou tvrdit, že jednaly podle článku 51 Charty OSN, který jim zaručuje právo na sebeobranu.

Spojené státy jsou s Íránem ve válce od roku 1979. Íránský režim postavil svoji legitimitu na vzdoru vůči Západu, který zastupují USA a Izrael, přeneseně velký a malý Satan. Režim v Teheránu se tak vyjadřuje veřejně a na USA neútočí jen verbálně, ale i fyzicky. Válka začala tím, že nový režim v Teheránu okupoval americkou ambasádu a držel v ní 444 dní 52 amerických rukojmích (stalo se tak za prezidenta Jimmyho Cartera).

Írán zaútočil na americké cíle několikrát, ale Donald Trump nikdy nic neudělal. Odvolal dokonce stíhačky, které měly v Íránu zasáhnout několik cílů v odplatě za sestřelení amerického dronu íránskými revolučními gardami.

Revoluční gardy byly přesvědčeny, že Donald Trump nic neudělá. Jenom v prosinci na základě rozkazu Sulejmáního zaútočily sedmkrát na americké základny, které působí v oblasti legálně na základě oboustranných smluv. Během posledního útoku vystřelily 30 raket. Při jednom z útoků padl americký civilista a několik lidí bylo zraněno.

Američané je varovali a odpovědí byla snaha o vypálení americké ambasády. Donald Trump se díval na Fox News a viděl, jak šílený dav jde po ambasádě. Vzpomněl si na bývalého amerického prezidenta Jimmyho Cartera a už musel něco udělat. Rozhodl se jít přímo po Sulejmáním, protože nechtěl civilní oběti. Spolu s ním možná zasáhli i velitele Hizballáhu, ale není potvrzeno, jestli tam byl a jak na tom je. Peršani to nečekali.

Američané útokem znovu nabyli momentu odstrašení, ale nebude jim fungovat věčně. Írán bude nějakou dobu v defenzívě, ale to rozhodně neznamená, že se režim hroutí. Dokud má dostatek vůle zabíjet vlastní lidi, nezhroutí se. Dřív nebo později přejde do ofenzívy. Je to revoluční režim a každou revoluci musíte neustále obnovovat, jinak skončíte. Je také imperiální a jakoukoliv imperiální říší musíte expandovat, jinak skončíte jako imperiální říše. Budou tedy muset něco udělat, ale u Donalda Trumpa nebudou mít jistotu, jak zareaguje. Donald Trump je nepředvídatelný.

Když v odvetě sestřelili ukrajinské letadlo, dostali se do defenzívy i proti vlastním lidem.

Demonstrace, které tam začaly, byly demonstrace vzdělaných Peršanů. Minulý rok protestovaly spíše nižší sociální vrstvy.

 
Nábožensko-revoluční legitimita íránského režimu a jeho vícenásobná krize

Komentátor Jan Fingerland nastínil situaci kolem ztráty nábožensko-revoluční legitimity íránského režimu. Režim musí hledat nové zdroje legitimity a přeřadit z náboženské legitimity na legitimitu vlasteneckou. Generál Sulejmání se režimu z tohoto úhlu pohledu hodil. Sulejmání byl spoluautorem íránské regionální expanse, ale pro řadu Íránců a Iráčanů byl hrdinou boje proti Islámskému státu. Pro mnoho íránských šíitů představuje Islámský stát mnohem větší a reálnější nebezpečí než třeba Amerika, Saudská Arábie a Izrael.

Íránská diktatura je dynamická, uvnitř probíhá mnoho válek mezi kastami a různými proudy. Pořád se spekuluje, kdo jsou reformisté, kdo jsou konzervativci a tak dále. Je tu spor mezi náboženskou částí režimu, zastoupenou ájatolláhy, a někým jiným, kdo je na vzestupu, jako byl generál Sulejmání. Generál byl mimořádně schopný zasíťovat se uvnitř revolučních gard a měl nastartováno na politickou kariéru.

Současně vládnoucí ájatolláh Sajjid Alí Chameneí prý nedrží oprávněně titul ájatolláha a mezi ním a náboženskými kruhy panuje napětí. Už je starý a velmi nemocný. Po jeho smrti jako v každém autokratickém režimu nastane boj o moc.

Vzrostla také moc revolučních gard, protože nesmírně zbohatly na základě uplatnění zejména amerického embarga.

Zabitím Sulejmáního se režim ocitl ve vícenásobné krizi. Američané zabili následníka trůnu, kterého si revoluční gardy a ájatolláh Chameneí vychovávali.

Jak se záhy ukázalo, většina Íránců nebyla spokojena s tím, co Sulejmání dělal. Projevilo se to v íránském exilu i v samotném Iráku, kde iráčtí šíité oslavovali jeho smrt.

Po sestřelení ukrajinského letadla se ukázalo, že lidé mají režimu plné zuby. V Íránu se demonstruje kvůli lžím, které kolem pádu letadla panují, ale ve skutečnosti jsou to demonstrace proti režimu jako takovému.

 
Zabití Sulejmáního jako předvolební heslo?

Jan Macháček z Institutu pro politiku a společnost nevnímá zabití Sulejmáního jako předvolební heslo, ale nějaké souvislostí s předvolebním rokem v Americe jsou patrné.

Za Baracka Obamy schválená jaderná dohoda přinesla Íránu příjmy, které dříve neměl. Režim peníze investoval do regionálně imperiální expanze, takových těch proxy válek od Libanonu přes Sýrii až po Jemen. Zdálo se, že po zvolení nového prezidenta se Amerika stahuje z Blízkého východu (což je mimo jiné dáno i tím, že Amerika je energeticky soběstačná, ale není zcela nezávislá na vývoji cen ropy). Nečinnost Ameriky si režim otestoval i útoky na saúdská ropná pole. Donald Trump se jevil předvídatelný. Jenže pak nepředvídatelně došlo k útoku na generála.

Americká společnost je v předvolebním roce polarizovaná, už dávno neplatí jednotnost země v zahraničních věcech.

Jestli byl cílený atentát legální, nebo ne, o tom by musel rozhodnout soud.

Následné sestřelení ukrajinského letadla mělo za následek, že odveta byla umírněná. Zároveň byl režim oslaben. Části tamější společnosti vadí zabíjení íránských občanů i investice peněz do zbrojních systémů.

 
Mistrovské dílo deeskalace napětí

Podle Tomáše Pojara se Íránci budou za každou cenu snažit pomstít smrt Sulejmáního, jakmile to budou moci udělat, tak to udělají. Napětí se eskaluje, aby se mohlo deeskalovat. Je dost možné, že íránská odveta se zapíše do učebnic jako mistrovské dílo deeskalace, kdy si obnovíte odstrašující sílu.

 
Multilateralismus v diplomacii a Trumpovo Benghází

Podle Petra Boháčka je pro Evropu dohoda s Íránem založena na multilateralismu v diplomacii, což je pro náš kontinent existenční hodnota, ale americká administrativa takovou hodnotu nectí.

Dopadem může být, že roli ochránce multilateralismu nahradí jiní aktéři, například Čína, a to je z našeho evropského hlediska velmi negativní zpráva. Stejně jako funguje demokracie s nějakým liberálním přívlastkem, tak funguje multilateralismus s nějakým západním přívlastkem. A pokud by ten přívlastek byl najednou čínský, nebylo by to dobré.

Do jaderné dohody jsou kromě Ameriky zapojeny ještě tři evropské země – Anglie, Německo, Francie. Ty nyní přikročily k řešení sporu v rámci dohody. V důsledku toho by Rada bezpečnosti měla znovu uvalit sankce na Írán. Mechanismus bude trvat 65 dní a pokud se strany nedohodnou, sankce se obnoví. Takto nastavený automatický proces donutil Evropu vybrat si, jestli bude na straně USA nebo Íránu.

Pokud se opět vrátíme k motivům pro útok, je jich celá široká scéna.

Za Jimmyho Cartera proběhla islámská revoluce a na americkém velvyslanectví v Teheránu bylo zadržováno několik desítek amerických občanů. Podobně 11. září 2012 zaútočilo přes sto ozbrojenců na americký konzulát v Benghází.

Donald Trump si zajisté kromě na prezidenta Jimmyho Cartera vzpomněl také na Benghází a nechtěl dopustit, aby se další ambasáda stala jeho Bengházím. To by mohly být motivy na domácí scéně, které by dávaly smysl.

K zahraniční politice Donald Trump přistupuje tak, že ideálně vytvoří krizi, kterou pak uhasí, čímž si může získat politické body u voličů.

Donald Trump měl údajně zpravodajské zprávy o hrozícím nebezpečí pro čtyři americké ambasády. Když se na tuto otázku zeptali ministra obrany Marca Espera v televizi, nebyl schopen odpovědět, zda je to pravda.

Cílený útok byl dobrý strategický krok. Jestli zapadá do dlouhodobé strategie USA v závislosti na tom, čeho chtějí v regionu dosáhnout, je otázkou.

 
Transatlantický rozkol a NATO

Poslanec Ondřej Veselý jednal o transatlantickém rozkolu v centrále NATO. Vztahy evropských zemí jsou různé vůči Spojeným státům a vůči administrativě Donalda Trumpa. Je nutné mezi tím rozlišovat. Donald Trump je velmi svérázná a nevypočitatelná osoba, která na těchto vlastnostech staví i svou kariéru. Nemyslí si však, že by v NATO byly vztahy států EU a USA napjaté a Aliance se rozpadala. Vojenská spolupráce funguje a státy si ji cení. Ale vztahy představitelů evropských států a členských států NATO s Donaldem Trumpem budou eskalovat.

Poslanec Jaroslav Bžoch na otázku, zda máme zaujmout defenzivní pozici, odpovídá, že Evropu nikdo nezmiňuje jako možný cíl. Jde o dlouholetou válku mezi USA a Íránem. Česká republika v oblasti plní své závazky v rámci NATO. Naši vojáci se do žádného vojenského konfliktu nezapojili. Nemyslí si, že by kvůli atentátu byli naši vojáci v ohrožení.

Podle Tomáše Pojara je přítomnost vojáků v oblasti symbolická, přesto však důležitá. Vojákům hrozí menší nebezpečí než třeba Američanům, ale zase slouží na stejných základnách, takže když letí rakety na základnu, už si nevybírají, jestli je tam český nebo americký voják.

Donald Trump se z oblasti chce stáhnout podobně jako ze Sýrie. Jestli tam po jeho odchodu zahyne v občanské válce sto tisíc lidí, mu je jedno.

Co se týče vztahů mezi Evropou a Donaldem Trumpem, nejde o nic nového. Ve chvíli, kdy vládne v USA republikán, těžko budete hledat harmonii mezi Evropou a Spojenými státy. Vzpomenout lze na vztahy Evropy k Ronaldu Reaganovi, kdy proti němu probíhaly statisícové demonstrace. Disharmonii může vyřešit jen společný nepřítel.

Problémem Evropy je, že nedokáže myslet strategicky. Strategicky může uvažovat jen ten, kdo dokáže využívat ekonomickou sílu. Tu ještě Evropa má a někdy ji umí i použít. Musí mít ale také možnost použít vojenskou sílu, nebo s ní aspoň vyhrožovat, což Evropa neumí. Dílčí roli může hrát Francie nebo Velká Británie, jediné dvě země schopné projektovat sílu. Německo třeba nikomu garantovat bezpečnost nemůže, natož vyhrožovat silou, ale na jeho území se mohou vést neutrální diskuse, jako byla mírová diskuse o Libyi.

Zájmem USA je, aby na Blízkém východě nebyl žádný hegemon, který by vládl a převálcoval ostatní. Írán má v současnosti největší šance stát se hegemonem, ale za 40 let to může být zase jiná síla.

 
Jednou se budete chtít vrátit do roku 2020

Podle Jana Fingerlanda íránské komunity patří k nejoblíbenějším, kamkoliv jdou. Jsou to příslušníci středních vrstev, kteří odešli po roce 1979.

Na druhou stranu jednotky Sulejmáního operují na všech kontinentech, výjimkou je možná Austrálie, a to představuje jistou hrozbu. Íránci by mohli například využít rozkolu mezi Evropou a USA.

Německé tajné služby opakovaně vydaly zprávy, podle kterých se Írán navzdory dohodě snaží získat technologie pro konstrukci jaderné zbraně. Informacemi tajných služeb se neřídí ale ani samo Německo. Jednou budou litovat, že se nemohou vrátit do roku 2020 a něco s tím udělat.

Je otázkou, proč Írán chce jadernou zbraň a proč ji ještě nemá, když jiné státy jí získaly dříve. Státy, které mají jadernou zbraň, mohou být více zodpovědné, nebo více nezodpovědné. Írán je ale jako člověk s kladivem, pro kterého všechny problémy vypadají jako hřebíky.

 
Evropa se bude muset naučit projektovat svou sílu

Evropa bude muset naučit projektovat svou sílu a je otázkou, zda to dokáže, myslí si Jan Macháček. Teď se v Berlíně alespoň konala konference o Libyi, ale v jednu chvíli to vypadalo, že bude v Moskvě.

Rusko je hráčem, Turecko je hráčem, Amerika je stále ještě hráčem, ale Evropa není hráčem.

Každý americký volič ví, že dojde k nějakému vojenskému zásahu. Kandidáti na prezidenta by proto neměli mít pacifistickou rétoriku, ale měli by deklarovat, kdy sílu budou chtít použít.

Jedna z mála konzistentních věcí, kterou Doland Trump opakuje, je kritika americké invaze do Iráku. Podle něj to byla chyba.

 
INSTEX – obcházení sankcí barterovým obchodem

Petr Boháček krátce zodpověděl poslední otázku, jak se liší přístup republikánů a demokratů před americkými volbami, a poté se věnoval možnostem obchodu mezi Evropou a Íránem.

Demokraté se v drtivé většině přihlásili k jaderné dohodě, ale Donald Trump je do určité míry zahnal do kouta.

Celá situace s íránskou dohodou poukázala i na slabiny Evropy. Evropa je ekonomicky silná a vymyslela mechanismus INSTEX (Instrument in Support of Trade Exchanges), skrze který by barterovým (směnným) způsobem naplnila podstatu dohody a docílila toho, že Írán bude mít přístup k mezinárodnímu obchodu. Jsou zde ale obavy, jestli se ty americké sankce nevztahují i na barterový obchod.

INSTEXem by ovšem Evropa ukázala Rusku, jak její sankce obejít. Celé to poukazuje na omezenou možnost Evropy reagovat a řešit své zájmy.

Evropě samozřejmě nemůže být jako Trumpovi jedno, jestli po odchodu Američanů umře v oblasti sto tisíc lidí, protože to může vést k dalšímu konfliktu a migraci.

Situaci v Íránu můžeme řešit skrze rozšiřování cesty obchodu a doufat, že uvolnění trhu povede k uvolnění společnosti, nebo na ně můžeme uvalit tvrdší sankce a použít vojenskou sílu, ale Írán to umí tvrdě potlačit. V Íránu budou brzo volby a možnost, že by se k moci dostali reformisté, je do jisté míry zažehnána. Hrozbou tedy zůstává zatlačení Íránu do oběžné dráhy Číny.













Volba lidskosti