POSLEDNÍ ČLÁNKY



Demokracie je dnes v podstatě nahrazena oligarchií. Nastolit znovu demokratické poměry lze už jen nenásilnou revolucí, která vrátí rozhodování k lidem, a to i v ekonomických otázkách. Týká se to na prvním místě Evropské unie.

* * *

Toto je esej pro ty, kteří ještě věří v demokracii. Pro ty, kteří ji berou opravdu vážně, pro které to není vyprázdněný historický kolorit doby, ale stále revoluční nenaplněný ideál. Být demokratem není samozřejmost. Přibývá otevřených i skrytých nepřátel vlády lidu. Toto nepřátelství může mít různé podoby a je stále sebevědomější. Demokracie se stává předmětem pohrdání elit, které ji nepotřebují a mas, které jí nedůvěřují. Neofašisté sní o uniformní jednotě národa, komunisté oprašují diktaturu proletariátu, neoliberálové vnucují diktát trhu. Ústup demokracie reflektují i ​​političtí filozofové. Zatímco Václav Bělohradský ještě varuje před postdemokracií, ve které korporace investují do demontáže demokratických mechanismů, Fareed Zakaria už cynicky hlásá, že nepotřebujeme více demokracie, ale méně, a pohrdavě doplňuje, že o demokracii i tak píšou většinou už jen radikálové…

Odklon od demokratických mechanismů si přitom jednotlivé zájmové skupiny odůvodňují různě – potřebou boje proti terorismu, potřebou ekonomického růstu a efektivity, potřebou řešení krize… Jak je možné, že ve formálně demokratickém zřízení je tak málo demokratů, a to i mezi širokými vrstvami obyvatelstva, které měla demokracie původně chránit?

Foto: Delfský vozataj – detail sochy muže oděného v rouchu držícího otěže, jde o součást daru sicilského tyrana Polyzala z Gely,
který zvítězil ve vozatajských závodech při pýthijských hrách
v Delfách v roce 478 nebo 474 př. n. l.

.

Oligarchický systém nelze odstranit novými volbami

Především je třeba už konečně otevřeně, pravdivě a nedvojznačně pojmenovat současný stav: Režim, který se zde v posledních letech rozvinul, je demokratický pouze formálně. Ve skutečnosti zde nevládne demokracie, ale oligarchie prostřednictvím partokracie, která zde uskutečnila tichý mocenský převrat. V takovém systému se moc přesunula z legálních a legitimních struktur státu do soukromých rukou zločinecké sítě spřízněných rodin a korporací, kterým se podařilo mafianizovat celou společnost a která je pro veřejnost neviditelná jako temná hmota vesmíru.

V tomto systému platí zvláštní pravidla, o kterých se nemluví, ale které přitom zná každý. Důležité je znát cenu. Oligarchie si kupuje politiky jako atraktivní vyjednavače s veřejností, slouží jí zkorumpované soudy a prokuratura, média fungují jako kartely, ve kterých si mocenské elity kupují zpravodajský prostor. Zpravodajství není odrazem aktuální situace, ale vlivu konkrétní skupiny. Důsledkem je, že mediální řetězce realitu nereflektují, ale spoluvytvářejí ji. Je to začarovaný kruh, ale mimořádně efektivní.

.

Stále čekáme na dokončení Sametové revoluce

Pokud rozumíte tomu, jak funguje oligarchická společnost, pak vám musí být jasné i to, že oligarchii nemůžete porazit volbami, neboť její moc leží mimo demokratické struktury, že její odstranění vyžaduje revoluční řešení. A protože musí jít o revoluci striktně nenásilnou – víme, že musí jít o revoluci, která neztratí svůj morální kredit – tak to, co je v našem životním zájmu, není popření Sametové revoluce, ale naopak její dokončení. Lidé jsou nespokojeni se současným režimem ne proto, že by odmítali demokracii, ale proto, že tento režim nesplnil to, k čemu se zavázal.

Během normalizace vedl rozpor mezi vládními proklamacemi a realitou k vyhlášení Charty 77, která nebyla výslovně protikomunistickým dokumentem, ale byla výzvou k dodržování oficiálních závazků, ke kterým se hlásila tehdejší moc. Dnes je situace podobná v tom, že lidé už také nevěří politikům, nevěří médiím, nevěří vládám, zaměstnavatelům ani odborům, nevěří státům, finančním trhům ba ani církvím. Dlouhodobé zamlouvání skutečných problémů lidí a pouhé předstírání jejich řešení vedlo k všeobecné krizi důvěry, kterou již nelze napravit běžným volebním rituálem.

.

Zastupitelský systém se vyčerpal

Zakaria se hluboce a fatální mýlí, když tvrdí, že potřebujeme méně demokracie. Přesně naopak – potřebujeme jí mnohem více. Lidé totiž nejsou z demokracie unavení proto, že by neměli zájem rozhodovat o svých životech, ale proto, že cítí, že o nich fakticky nerozhodují, že je nechce nikdo vyslechnout, že skutečná moc se usídlila mimo demokratické procesy a tedy že nemají na dění ve svých zemích téměř žádný vliv. Proto voláme po návratu ke kořenům demokracie, k jejímu prohloubení ve všech směrech, k zásadní změně dosavadního nefunkčního zastupitelského systému. Nejen jeden z duchovních otců Velké francouzské revoluce Jean-Jacques Rousseau, ale i jeden z otců zakladatelů a pozdější prezident Spojených států amerických James Madison nepovažoval zastupitelský systém za plně demokratický. Zastupitelský systém se dnes navíc v podmínkách monopolů, kartelů a korporací vyčerpal.

V celé Evropě můžeme pozorovat jeden společný trend. Lidé ve všech zemích jsou znepokojeni z narůstající propasti mezi nimi a jejich volenými zástupci a jsou rozhořčeni z rozkrádání veřejných zdrojů. Ve Španělsku, Itálii, Řecku, Velké Británii, Francii, Německu, Polsku, Česku i na Slovensku vznikly v posledních dvou letech protestní hnutí, které mají jeden společný jmenovatel: požadují více přímé demokracie. Tento projekt vyznívá ještě stále utopisticky (a bez intelektuálního uchopení dokonce naivně), ale nikdo nemůže popřít, že systém zastupitelské demokracie se ocitl v krizi. Tato krize se nedá řešit volbou „zodpovědných politiků“ (což je ještě větší utopie, ba přímo chiméra, protože na podstatě oligarchické moci by nic nezměnila ani volba světců), ale jen revolučním přesunem moci a posunem evropského politického systému směrem k vyšší formě účasti lidí na rozhodovacích procesech.

Odpor vůči takovému řešení je stále velmi silný a protiargumenty vážně, avšak nikoliv nové. V podstatě jde jen o oprášení starého sporu, jehož podstatu zformuloval už Thomas Jefferson. Je to klasický spor mezi aristokraty (dnes bychom řekli spíše elitáři nebo konzervativci) a demokraty.

Aristokraté mají strach z prostých lidí, nedůvěřují jim a přejí si, aby jim byla moc odňata a předána do rukou vyšších tříd. Demokraté se ztotožňují s lidem, důvěřují mu a považují ho za nejčestnějšího a nejspolehlivějšího (i když ne zrovna nejmoudřejšího) ochránce zájmů veřejnosti.

.

Pokud nedáme lidem možnost vládnout podle vlastních představ, podporujeme tím růst extrémismu

Jistěže je zde riziko zneužití. Jistěže existují oprávněné obavy, že extrémistické síly, které sice původně vyznávaly kult vůdce, ale v poslední době objevily kouzlo přímé demokracie k prosazení svých latentně fašistických plánů, ji zneužijí k nastolení toho, co francouzský myslitel a politik Alexis de Tocqueville už roku 1835 nazval „tyranie většiny“. Ale demokracie byla vždy riziková. A pokud nedáme lidem šanci nakládat s mocí zodpovědně, ale podle vlastních představ, podporujeme růst extremismu víc než všechny ty hloučky bláznů dohromady.

I v přelomovém období, kdy v bývalém sovětském bloku padaly diktatury, se mnoho lidí v západní Evropě, včetně politiků, obávalo chaosu. Mýlili se. Když Švýcaři začátkem tohoto roku v referendu rozhodovali o tom zda se prodlouží dovolená ze čtyř na šest týdnů, hlasovali proti. Ne že by nechtěli víc volna, ale obávali se, že to jejich ekonomika neunese. Zachovali se rozumně. Ani na Slovensku bychom se neměli bát, že by lid hlasoval hloupěji než jak hlasovali poslanci Národní rady SR. Neříkám, že to bude jednoduchá cesta a že na ní neuděláme chyby, ale je to cesta, která vrátí evropskému politickému systému legitimitu a otevře nové možnosti jeho rozvoje. Zatím je však stav takový, že ten, kdo chce v kolébce demokracie, v Evropě, důsledně uplatňovat demokratické principy, se stává pro evropskou elitu hrozbou. To je absurdní situace.

.

Čeká nás zápas možná větší, než jaký sváděli demokraté v letech 1789, 1848 a 1968

I český filozof Egon Bondy viděl v přímé demokracie nosné prvky pro budoucnost. Zastupitelský systém nás nezastupuje, ale zašlapává – říkal. Ne ve prospěch politiků, ale ve prospěch těch, jimž slouží – a to je finanční oligarchie. Všeobecné volební právo je v podmínkách globálních finančních trhů a nadnárodních korporací na nic, pokud nezměníme podstatu demokracie. A ten zápas, který nás čeká, není o nic menší než ten, kteří sváděli demokraté v letech 1789, 1848 a 1968. Právě naopak. Ukazuje se, že rok 1989 byl sice přelomovým milníkem v dějinách lidstva, ale ze zcela jiných důvodů než je restaurace kapitalistických režimů ve východní Evropě.

Především tím, že v tomto roce vyvinul britský počítačový expert Tim Berners-Lee ve švýcarském CERNu systém World Wide Web, který odstartoval rozmach Internetu, postavil do centra vývoje rozvoj informačních technologií a zrevolucionizoval komunikaci. Ale rok 1989 byl i velkým politickým mezníkem – ne však ani tak ve východní Evropě, která pouze obnovila zastupitelskou demokracii se všemi jejími neduhy, ale především v Latinské Americe, kde se zrodila participativní politika inspirovaná do značné míry teorií radikální demokracie argentinského filozofa Ernesta Laclaua. Prvním městem na světě, které přijalo participativní rozpočet, bylo právě brazilské Porto Alegre, v Evropě Lisabon, na Slovensku se o to pokouší jako první Bratislava.

.

Potřebujeme obohatit demokracii o její ekonomický rozměr

Participaci občanů však třeba zvýšit na všech úrovních. Postupně se potřebujeme dopracovat nejen k participativním rozpočtům místních samospráv, ale i vyšších územních celků a nakonec i státu jako takového. Potřebujeme prohloubit demokracii na národní úrovni, minimálně v takovém rozsahu, jak to navrhla začátkem minulého roku občanská iniciativa Dokončime Revolúciu! Potřebujeme obohatit demokracii o její ekonomický rozměr. Musíme vyloučit z politiky bohaté sponzory a vrátit politickým hnutím lidový charakter. Právě toto přísné opatření má prověřit opravdovou touhu občanů po změně.

.

Demokratizační proces se nesmí zastavit před branami Bruselu

Pokud lidé chtějí, pokud opravdu chtějí, dokážou vše, dokážou změnit svůj život, svou vlast, odcizený režim i atmosféru ve společnosti. Musí však být aktivní a ochotní v rámci svých možností podporovat nové demokratické hnutí (i finančními příspěvky), podílet se na něm, spolupodílet se na jeho rozhodnutích a bránit ho před mocenskými strukturami. Demokratizační proces se však nesmí zastavit ani před branami Bruselu. Právě naopak. Tam svede svůj rozhodující zápas. A reforma globální institucionální architektury se také nemůže vyhnout demokratizačním změnám.

.

Co nedokážou pochopit nacionalisté

Bez prohlubování demokracie na všech úrovních je ohrožen nejen evropský integrační projekt, ale i naše vlastní svoboda. To je něco, co nedokážou pochopit nacionalisté, kteří volají po vystoupení z Evropské unie a obnovení nezávislosti. Nevím, do jaké míry si uvědomují, že národní státy v globalizované ekonomice už dávno ztratily část kompetencí, které umožňovaly jejich suverénně rozhodování. Opuštění evropského politického prostoru a rezignace na dovršení demokratických pravidel na této úrovni by znamenalo, že státy budou vystaveny diktátu finančních trhů a nadnárodních korporací v nesrovnatelně tvrdší formě jak to dnes pociťují ze strany Bruselu.

.

Nikoliv slepý důraz na tradici, ale na všestranný rozvoj

Náš životní prostor se neformuje a nemůže formovat podle tradice, ale podle optimálních podmínek pro všestranný rozvoj. Když zaniklo Nitranské knížectví, nebyla to škoda, neboť Velkomoravská říše lépe dokázala odolávat tlaku Východofranské říše a zajistit suverenitu tohoto prostoru. Když se rozpadla Velká Morava, nebyla to škoda, protože Uherské království bylo za tehdejší situace ve středověku geopoliticky stabilnější. Když zbytky Uherska pohltila po osmanském vpádu habsburská monarchie, nebyla to škoda, protože samostatné Uhersko by nikdy nemělo takovou sílu, aby zajistilo nejdůležitější evropskou hranici, jak to dokázali Habsburkové. Když se zhroutila habsburská říše, nebyla to škoda, protože Československo nám nabízelo větší možnosti rozvoje. Když zaniklo Československo, nebyla to škoda, protože naplnilo svůj historický smysl a otevřelo cestu k sebenaplnění Slovenska. A pokud se jednou staneme součástí evropské federace, nebude to škoda, protože nezávislá Slovenská republika již v dnešní době nedokáže naplnit všechny potřeby a zájmy svého obyvatelstva. Je to přirozený proces. Ale pokud mluvíme o federaci, je třeba jedním dechem upozornit, že nikdo neví, jak by měla vypadat.

.

Evropa je nesrozumitelná a neupřímná

Evropu ochromuje především to, že je nesrozumitelná.

Debata o její budoucnosti je charakteristická povážlivou neznalostí státoprávních pojmů. Nejprve se vymýšlejí termíny (bankovní unie, transferová unie, fiskální unie, politická unie), až potom jejich obsah. Někdo straší superstátem, ačkoli tento pojem neumí vysvětlit a nezná jej ani politologie. Jiný šermuje termínem federace, ačkoli to, co pod tímto pojmem navrhuje, federací není (viz například Barrosův plán /k tomu dále viz Václav Klaus: Barrosův plán vytvořit z Evropy federaci odmítám, pozn. MR/).

Jinak chápou federaci Němci (nebo Američané), kteří z vlastní zkušenosti vědí, že tento model ve skutečnosti decentralizuje moc a se svými jasnými pravidly je výhodný právě pro menší – a jinak Slováci a Estonci, kterým se při tomto slově vybaví sovětský model. Šokující je, že dnes vedou spor zastánci centralizace s jejím odpůrci, ale neexistuje diskuse o tom nejdůležitějším – o demokratickém a transparentním přerozdělení moci na evropské úrovni.

.

Projekt společné Evropy slouží v prvé řadě míru

Cíl sjednocovacího procesu byl přitom jeho zakladatelem od začátku jasný. Odvážný italský politik Altiero Spinelli, který strávil 16 let v Mussoliniho věznicích, napsal již roku 1941 ze svého žaláře ve Ventotene slavný manifest Směrem ke svobodné a sjednocené Evropě, který posílal svým přátelům na cigaretových papírcích a v němž poprvé zcela jednoznačně přiznal, že usiluje o založení evropské federace. I Schumanova deklarace obsahuje v tomto smyslu jasná slova: „Tento návrh bude prvním konkrétním základem Evropské federace, která je nezbytná pro udržení míru.“

Dnes se elity bojí tohoto slova a někteří politici jakoby ho chtěli před svými voliči popřít a unikají před realitou podobně, jako česká a zejména slovenská politická reprezentace krátce před rozdělením Československa zamlžovala před obyvatelstvem skutečný stav věcí a balamutila občany nesmyslnými pojmy jako dvojdomek, svrchovanost v rámci společného státu, dvě emisní banky a dvě mezinárodněprávní subjektivity ve federaci (sic!) a podobnými hlouposti, kterým nerozuměli (a mám takové podezření, že ani nevěřili) ani samotní aktéři těchto dnů. Mezitím se evropská integrace dostala do nejhlubší krize od svého vzniku. Její příčiny však nejsou pouze finanční.

.

Rozpad důvodů ke vzniku společné Evropy

Evropský projekt je dnes v krizi, protože se rozpadly všechny pilíře, na kterých stál. Vzpomínky na válku jsou prakticky mrtvé a kromě historiků a prognostiků, kteří dobře znají vývojové zákonitosti společnosti, možnost vojenského konfliktu neděsí prakticky nikoho. Hrozba z východu je také zažehnána a po skončení studené války již zaměstnává pouze rusofoby. Sen o prosperitě, jejíž zárukou byla sjednocená Evropa celá desetiletí, se pod vlivem finanční a hospodářské krize rozpadá. Dvě třetiny Evropanů dnes nevěří, že se budou mít lépe než jejich rodiče. Evropská unie, která byla hloupě představována ne jako hodnota, ale jako plná chladnička, jako utilitární výpočet výhod a nevýhod, aktiv a pasiv, dnes ztrácí svou přitažlivost. A může si za to sama. Ale ve výpočtu těchto příčin jsme ještě neskončili.

.

Neupřímnost politických elit

Jedním ze základních problémů evropského sjednocovacího procesu byla hned od počátku neupřímnost politických elit. Přestože si všichni otcové zakladatelé byli vědomi jednoznačného cíle – vytvoření evropské federace – zejména v prvních třech desetiletích (snad až na Spinelliho) si dávali dobrý pozor, aby toto slovo používali co nejméně, pokud vůbec. Už samotný francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman zatajoval, manévroval, vykrucoval se, vymlouval se nejen před veřejností, ale i před svými politickými kolegy. Jeho životopisec René Lejeune tvrdí, že ještě týden před zveřejněním Schumanovy deklarace Robert Schuman na zasedání vlády předstíral, že jde o bezvýznamný plán. Až do osmdesátých let se integrace vyvíjela tak pomalu, že nebylo ani složité před veřejností zatajovat, že jde o něco víc než o projekt ekonomické spolupráce.

.

Počátek deficitu demokracie na evropské úrovni

Sjednocování evropského kontinentu nabralo nečekaný spád po roce 1985, kdy se na čelo Evropské komise dostal francouzský politik Jacques Delors. Začátky expanzivního posilování pravomocí Evropské komise spadají totiž právě do období Delorsova předsednictví. Jeho role se obecně vnímá pozitivně. Jacques Delors udělal pro pokrok v otázce sjednocení Evropy více než kterýkoli jiný politik od dob otců zakladatelů, je autorem nejdůležitějších integračních projektů včetně základů jednotné měny. Byl přesvědčeným federalistou, snažil se o vytvoření zvláštního evropského modelu společnosti, který by se odlišoval od amerického a japonského. Jenže na Delorsovu desetileté působení na postu předsedy Evropské komise se dá dívat i zcela jinak. Právě za jeho éry se začalo prohlubovat to, čemu dnes říkáme „deficit demokracie na evropské úrovni“.

.

Krize důvěry vyžaduje demokratickou revoluci

Na jedné straně docházelo k postupné centralizaci institucí, na straně druhé se skutečné cíle a důsledky těchto rozhodnutí stále více zastíraly obavy před negativními reakcemi nejen obyvatel, ale i některých politických partnerů. Normou se stal konsensus za každou cenu. Přestože zkušenost ukázala, že nejstabilnější a nejrozumnější projekty, které se těší nejvyšší podpoře občanů, se zrodily vždy z iniciativy několika států a ne z povinné dohody všech (nejlepším příkladem je na to Schengenská dohoda o odstraňování kontrol na společných hranicích, kterou podepsalo roku 1985 v lucemburské vesnici Schengen nejprve pouze pět členských států a ostatní se přidali postupně, když zjistili, že je to dobrá věc), praxe je stále více taková, že se upřednostňuje dohoda všech se všemi a jednání až do vyčerpání, dokud váhající nepodlehnou nátlaku a nepřijme se tzv. kompromisní řešení, které v konečném důsledku nevyhovuje nikomu. Výsledkem je nepřehledný a složitý systém, ve kterém se těžko orientují i ​​jeho tvůrci.

.

Elity ztrácejí důvěru – i na národní úrovni

Všechny tyto projekty vznikly bez jakékoli diskuse s veřejností. Problém není ani tak to, že plán na sjednocení Evropy vznikl jako elitářský projekt – tak vznikala dokonce i národní hnutí v 19. století, která nejprve konstruovaly skupiny intelektuálů a zpočátku si velmi těžce hledala cestu k většině obyvatelstva. Problémem je to, že tyto elity ztrácejí mezi lidmi na národní úrovni vliv a důvěru. Krize v Evropě není ani zdaleka pouze ekonomická, ale také a možná především politická, takže krizi důvěry v evropské instituce nelze řešit přenesením problému na národní úroveň, neboť zde lidé nevěří politikům stejně jako v Bruselu. Řešení proto vidíme v radikálním prohloubení demokracie, v důsledné celoevropské demokratické revoluci.

. 

Revoluce není boj na barikádách, věšení a lynčování

Pod revolucí nemám na mysli ozbrojený boj na barikádách, věšení a lynčování politických protivníků, jak si to představují extremisté. V žádném případě. Etické nároky evropském projektu vyžadují důkladné a principiálně nenásilí. Revoluci chápu jako důslednou změnu společenské struktury bez možnosti restaurace starých řádů jakéhokoliv druhu. Nepotřebujeme revoluci, která by smysl demokracie odmítla, ale která by jej naplnila. Oligarchii může zlomit vaz jen demokratická revoluce. Taková revoluce musí být nenásilná, systémová a především celoevropská. Jde v ní o charakter, smysl a budoucnost evropské civilizace jako takové. Tomu musí odpovídat i revoluční metody.

.

Demokratická revoluce musí být nenásilná, systémová a hlavně celoevropská

Evropa si hledá svou identitu. Pokud nechceme být jen přívěskem Asie tak jako před tisíciletím, musíme najít model, který nás spojuje a vizi, která nás nadchne. Naší komparativní výhodou se může stát právě civilizace postavená na prohlubování demokracie na všech úrovních a ve všech formách. Jistěže se budeme na této cestě mýlit, ale cíl by měl být jasný: demokratická, spravedlivá a civilizačně vyspělá Evropa, která dokáže čelit globálním výzvám. Potřebujeme intelektuální jasný a politicky srozumitelný koncept, jinak se touhy lidí po změně stanou hračkou v rukou extrémistů, kteří prostřednictvím hněvu dokážou vyvolat vzpouru, ale nedokážou otřást podstatou systému. Postavit se na stranu rozhněvaných lidí neznamená schvalovat jejich diletantský postup, ale usměrnit jejich energii do pozitivních procesů.

.

Nacházíme se uprostřed obrovské politické bitvy o budoucí podobu světa

Nebude to jednoduché. Všechny radikální projekty uplynulých dvou let selhaly. Momentálně prohráváme. Prohráváme na všech frontách. A přitom krizové jevy se prohlubují, roste chaos, ale právě z chaosu se rodí nový řád. Jak řekl americký sociolog Immanuel Wallerstein, nacházíme se uprostřed obrovské politické bitvy o budoucí podobu světa. Nemysleme si, že ti, kdo mají v rukou moc, bohatství a privilegia, budou nečinně přihlížet. Budou se snažit udržet hierarchii a polarizaci systému pomocí hrubé síly a lži, za každou cenu.

.

Evropský sen a staronový úkol stále čeká…

Dostat se z této politické paralýzy bude naším hlavním úkolem. Jediná naděje, která nám zůstala, nespočívá v politických stranách, nespočívá v médiích, církvích, státech či mezinárodních organizacích, ale v řadových občanech.

Do té doby, než my sami budeme ochotni jednat, než my sami budeme schopni kultivovat svou odpovědnost, než my sami začneme věřit svým snům, hodnotám a schopnostem, do té doby nás budou moci rozdrobit na prach. Dát životu každého z nás svobodu, důstojnost a úctu, vdechnout demokracii autentický smysl, vzít budoucnost tohoto světa do vlastních rukou – to je ještě stále velký evropský sen, pro který se vyplatí žít, tvořit i umírat.

.

Text vyšel slovensky 29. května 2013 v Deníku referendum,
překlad a některé mezititulky doplnil pro Evropský rozhled Michal Rusek

.

.

O autorovi:

Doc. Mgr. Eduard Chmelár, PhD. (* 21. srpna 1971, Modra) je slovenský historik, politolog, vysokoškolský učitel a mediální analytik, rektor Akademie médií – vysoké školy mediální a marketingové komunikace se sídlem v Bratislavě, SR. Vystupuje jako teoretik a propagátor alterglobalismu. Více viz Wikipedia.

.

Speciálně k tématu:

• Veronika Sušová-Salminen: Ode zdi ke zdi. Vládní krize jako krize české demokracie

Korupce, zneužívání funkce a přivlastňování veřejných zdrojů, pasivita a odcizení voličů, arogance politiků a paralýza veřejné kontroly – všechny tyto problémy jsou jasnými příznaky privatizace veřejného prostoru a politiky. Současná kauza jasně ukazuje na to, že tato privatizace je realitou, ba normou.

• Rádio Vatikán: Nastoluje se nová neviditelná tyranie

Finanční krize, kterou procházíme, nám dává zapomenout, jaká je její prvotní příčina – tedy hluboká antropologická krize. Zcela jsme popřeli prvenství člověka. Utvořili jsme si nové idoly. Starozákonní zbožňování zlatého telete (srov. Ex 32, 15-34) dnes ilustruje nový, nelítostný výjev – fetišismus peněz a diktatura ekonomie, která nemá lidskou tvář a nesleduje lidský účel.

• Michal Rusek: Média – intelektuální prostituce?

Pokud vlivná (klíčová) novinářská místa obsadí „ti, kteří spolu mluví“, je zcela zákonité, že se politika v určité zemi „zabetonuje“ na té úrovni poznání společenských jevů, na kterou ta či ona parta „dosáhne“.

• Jiří Pehe: Zahnívající partokracie

Podle prestižního týdeníku The Economist je Česká republika zahnívající partokracií. Politické strany se už v 90. letech zmocnily demokratického procesu, politici zneužívají demokratický systém ve svůj prospěch, země je prolezlá enormní korupcí. O tom vypovídají podle týdeníku nejen různé studie vypracované nezávislými odborníky v České republice, ale i pravidelné průzkumy Transparency International.

• 15M: Co chtějí Španělé, Brno 2. 6. 2011

Momentální situace se však netýká jenom Španělska, ale i dalších zemí včetně ČR. Proto zveme obyvatele České republiky, aby se přidali k našim požadavkům a vyjádřili tím svou nespokojenost s korupcí v politice, která nás dovedla až k ekonomické krizi, jejímiž důsledky trpí běžní lidé a nikoliv skuteční viníci.

• Michal Rusek: Hluší demokraté – zcela nefunkční projekt Státní pokladna

V demokracii nelze říct, že budu dělat něco špatného.  Veškerá politika spočívá v psychologickém „umění“ přesvědčit o správnosti svých činů rozhodující většinu. Nejde tedy o správnost činů, ale o získání podpory. O toto jde, toto je smutná podstata demokracie.

• Ladislav Štítkovec: Demokracie v České republice je jen iluze. Postavme se aroganci moci

Podle prohlášení OSN Mezinárodní den demokracie poskytuje příležitost k přezkoumání stavu demokracie ve světě. My dnes chceme poukázat především na katastrofální stav české demokracie. Mnoho lidí v naší zemi se naivně domnívalo, že po sametové revoluci jsme se ocitli ve vysněné demokracii. Nyní si uvědomují, že současný politický systém neslouží jim, ale jen vládnoucím elitám. Za 23 let fungování tzv. zastupitelské demokracie můžeme vyjmenovat stovky a více případů, kdy politici rozhodovali bez ohledu na to, jaký byl postoj většiny občanů v naší zemi.

• Martin Josse Helman: Iracionální moc volebních obrazů

Volby se vyhrávají přeludy. Sugestivními obrazy. Důležité přitom je, aby do nich co nejvíce lidí chtělo spontánně projektovat to, po čem touží. Ten, kdo si to neuvědomí, nemůže uspět. To ovšem nutně neznamená, že motivace politických vůdců nemůže být čistá. Tato forma manipulace je za současného stavu, v němž se lidé nacházejí, nevyhnutelná. Jednota a tím i síla hnutí ve společnosti vzniká převedením zájmů jednotlivců na „nejnižšího společného jmenovatele“ a to jsou zpravidla city, vášně, pudy a velice jednoduché myšlenky.

 Nabubřelé ego a povrchnost novinářů jako ta lepší varianta

Budeme-li přemýšlet o bohatství naší země, neměli bychom kromě přírodních a lidských zdrojů zapomenout na mediální krajinu. Plné a jasné vědomí hlubokého významu této cennosti je přesně to, co nám chybí, co obvykle nevnímáme vůbec, či jen velmi omezeně.

• NEO2011: Občanská žaloba

Jsme svědky drancování veřejných zdrojů. My všichni neseme díl odpovědnosti za dnešní stav společnosti. Umožnili jsme vládnout těm, kteří upřednostňují osobní prospěch. Zvolení zástupci mohou dělat pouze to, co jim dělat dovolíme. Dovolili jsme jim příliš. Dovolili jsme si být příliš dlouho pasivní. Nyní už nechceme jen nečinně přihlížet k prohlubujícímu se mravnímu a hospodářskému rozkladu země. Odpovědný občan by měl dávat podněty k nápravě stavu, tak, aby se průběžně podílel na správě obce i státu. Součástí těchto podnětů musí být i upozorňování na zřejmé porušování pravidel a zákonů, jež ve svých důsledcích vede ke drancování veřejných zdrojů. Rozhodli jsme se proto využít svých občanských práv a začít plnit svoje občanské povinnosti.

Dvě příčiny: Vytěsňování a faleš

Je zvláštní, jak velice se liší pohled na přítomnost v závislosti na tom, odkud naši společnost mysl pozoruje, co vidí oči, nebo dokonce co oči vidět chtějí a co vyloženě nechtějí. Vytěsňování faktů o skutečném světě, o realitě, je vědomé i nevědomé, děje se automaticky.

Stát a Evropa jsme my – umřel Jiří Dienstbier

Poslední text pana Jiřího Dienstbiera: „Proti pravicově fundamentalistickému zpochybňování aktivních funkcí státu je třeba důrazně prosazovat pochopení, že hodnotu státu určuje míra vědomí, že stát jsme my. My občané stát potřebujeme pro zajištění veřejných služeb – školství, zdravotnictví, kultury, sociální spravedlnosti, zdravého životního prostředí. Ani bezpečnost, služby policie, hasičů, armády, zahraniční politiku, ani pravidla podnikání, která znevýhodní chamtivost a budou překážet propojení businessu s politikou, nám nezajistí žádná ruka trhu. To je role státu.“













Volba lidskosti