POSLEDNÍ ČLÁNKY



Jednou se zase setkáme, Sanam - ukázka
 

Mediální svět poslední dny žije kauzou kresleného komiksu o uprchlících, který měl být určen k distribuci do škol. Prezident Zeman se o něm vyjádřil, že je idiotský a nebezpečný, a ministryně školství Kateřina Valachová od něj dala ruce pryč. Komiks vznikl v rámci vzdělávacího projektu Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, do českých škol ho plánovala distribuovat společnost META. Málokdo si však komiks, který je volně k přečtení na internetu, doopravdy přečetl, než jej začal ve veřejném prostoru kritizovat.
 

Jednou se zase potkáme, Sanam – Příběh o cestě za svobodou
Oskar Ekman a Peter Bergting.

 

Příběh o chlapci Hamídovi začíná v roce 2002 v Afghánistánu. Tou dobou je oblast, kde Hamíd se svou rodinou žije, pod ochranou zahraničních vojáků a místní jejich přítomnost vítají, protože zahnali tálibánce do ústraní.

Hamídova maminka po pěti letech může opět učit v místní škole. Jako jedna z mála je gramotná a učení šíří i mezi ostatní dívky. Hamíd se chtěl jednoho dne stát leteckým mechanikem a jeho sestra Sanam jím chtěla být také, navzdory tomu, že se narodila do země, kde žena dlouhá léta nemohla vyjít na ulici bez mužského doprovodu. Maminka jí v tom podporovala.

Jejich obavy z návratu Tálibánu se ale brzy naplnily a  o pět let později, roku 2007, na dveře domu zaklepal neznámý muž. Otci sdělil, že jeho žena musí okamžitě přestat učit v dívčí škole, neboť je to hřích – ženy nesmějí pracovat. Když se maminka ozvala, že učit přesto bude, neznámý muž jí osočil, aby si v přítomnosti cizího muže zakryla obličej. Tatínek ho vykázal z domu.

Krátce na to zahraniční vojáci opustili své základny a Tálibán se tak kdykoliv mohl vrátit.

Hamídův otec odešel z domova, jinak by musel bojovat po boku Tálibánu. Odešel „velmi daleko hledat si práci“ (do Pákistánu) a zodpovědnost za ochranu rodiny tak spadla na Hamída.

O rok později do dívčí školy vtrhli ozbrojení tálibánci. Zatímco maminku bili, její dcerka se na to musela dívat. Pak mamince sdělili, ať se Hamíd připraví, protože brzo si ho odvedou a bude pro ně bojovat. Od té doby se škola proměnila ve školu Koránu a maminka musela začít nosit burku.

 
Jednou se zase setkáme, Sanam
 

Hamíd věřil, že se otci na přehradě v Pákistánu podaří vydělat dost peněz, aby za ním celá rodina mohla odcestovat. To se ale už nikdy nestalo. Zahraniční drony mířící na konvoj Tálibánu zabily i jeho otce. Když si vojáci svůj omyl uvědomili, bylo už pozdě. Přišli tak alespoň do vesnice a mamince dali jako kompenzaci 3000 dolarů.

Tehdy maminka rozhodla, že pošle Hamída do Evropy, aby byl svobodný. Hamíd sliboval, že v Evropě vydělá dost peněz, aby se jednoho dne rodina zase šťastně shledala. Malá Sanam o jeho odchodu ale nesměla nic vědět.

Strýc Záhir ho druhý den nad ránem odvezl do Islámabádu v Pákistánu, kde jej předal do rukou převaděčům. Těm bylo ale 3 000 dolarů na cestu do Evropy málo, a tak Hamída odvezli jen do Íránu. Peníze si bezpečně předali přes hawaladara, což je nestranný kontakt mezi převaděčem a utečencem.

V Íránu bydlel spolu s ostatními na staveništi pod celtou, matrace byly položeny na studené zemi. Pracovali 12 hodin denně šest dní v týdnu a snili o cestě do Evropy. O kontakt s matkou a sestrou přišel, protože už nikdy nezvedly telefon, když jim volal.

Po deseti měsících měl dostatečně našetřeno, aby se mohl vydat na cestu do Evropy. Na té se potkal s chlapcem Fahrádem, který už měl jednu neúspěšnou cestu do Evropy za sebou. Stal se pro něj neocenitelným společníkem, který ho dokázal uchránit před nástrahami, které na nezkušeného uprchlíka číhají.

Věděl, že nikdy nemá nastupovat do dodávky bez klimatizace. Ty uprchlíky, kteří nastoupili do té neklimatizované, pak v Turecku vynášely mrtvé. Mezi nimi byly i dvě děti.

 
Jednou se zase setkáme, Sanam
 

Fahrád ho mimo jiné varoval, aby si v Evropě nenechal vzít otisky v zemi, kde nechce žít. Kdyby ho totiž kdekoliv v Evropě zadrželi, vždy by ho vrátili do země, kde mu otisky prstů poprvé vzali.

Jedné noci se plavili na člunech do Řecka, ale řecké pobřežní hlídky na ně narazily. Hamíd na nic nečekal a člun probodl nožem. Tím z nich udělal ztroskotance a podle mezinárodního práva je Řekové museli zachránit.

Aby Hamídovi nevzali otisky prstů, podstrčil jim Fahrád ty svoje. On už byl jednou v Řecku chycen a jeho otisky už stejně měli. Hamíd však mířil do Švědska. Fahrád si pak otisky prstů pálil, aby jej podle nich v jiné zemi nemohli identifikovat a vrátit ho zpět do Řecka.

 
Jednou se zase setkáme, Sanam
 

Evropou cestovali na podvozku nákladního auta. Byla to cesta velmi namáhavá, odrážející kameny ze silnice mířily přímo na ně. Fahrád tu cestu nezvládl a odvezli ho do nemocnice. To byl také okamžik, kdy se Hamíd musel s Fahrádem rozloučit a začít spoléhat už jen sám na sebe.

Načerno odcestoval rychlíkem do Berlína, kde našel krátkodobé útočiště v kostele. Nakonec se dostal až do Švédska. Zpočátku byl zmatený. Sice se konečně dostal tam, kam mířil, ale když tam byl, najednou nevěděl, co dál. Potkal ovšem taxikáře, který pocházel z Íránu, a ten ho vzal k sobě domů a druhý den ho odvezl na migrační oddělení.

Červený kříž pak vyslal do Kábulu zprávu o nalezení Hamída, aby se o tom mohla dozvědět i jeho rodina, pokud ještě žila…

 

Tento silný příběh, který varuje před nebezpečím islámského radikalismu a utlačováním lidských práv ze strany náboženských fanatiků, se však díky politickému populismu do českých škol už nikdy nedostane, alespoň ne pod záštitou ministerstva školství. Kolik z těch, kteří ho veřejně kritizovali, se s ním však doopravdy seznámilo?













Volba lidskosti