POSLEDNÍ ČLÁNKY



Za svitu baterek jsme pročesávali skládku komunálního odpadu. Nad temnými korunami okolních lesů se proti šedé příměstské obloze rýsovala černá silueta rozhlasového a televizního vysílače. Její rudé oko nás s výšky lhostejně přehlíželo. V kuželech světel se náš dech přeměňoval v jasně ohraničenou páru, přes kterou jen stěží byly rozpoznatelné nikým nepotřebné předměty.

 

 

Nebyli jsme tam sami. Ten večer se k nám přidal zdejší bezdomovec, který už roky žije skryt ve zdejších lesích. Táhl se za námi jako stín a po celou dobu si stěžoval, že má hlad a prosil nás, ať mu nebereme jídlo, kdybychom nějaké našli.

„A dávejte si pozor, ať se nezraníte. Když krysy ucítí vaší krev, už se jich nezbavíte. Budou prahnout po vašem mase,“ povídal s tím, že jim tenkrát málem neutekl.

V tom zachřestily odpadky, jak jimi cosi mrštného proběhlo těsně kolem mě. Krysa! Když jsem se pokusila posvítit si na ni baterkou, objevila se metr přede mnou useknutá hlava osla. A vedle ní ležel pytel s oblečením, z části ušpiněn krví. To ale nikomu z nás nevadilo. Jedním tahem nože jsme pytel prořízli a předávali si prádlo z ruky do ruky. Co se komu hodilo, to strčil do svého pytle, zbytek dopadl zpátky do černých temnot.

S dobře pořízenou jsme se vrátili přes les do rodinného domu, který nám už možná ani nepatřil.

Nad schodištěm jsme rozsvítili svíčku, tak jako za starých časů našich prababiček a pradědů. Elektřinu, tu už dlouho nemáme, odpojili nás od ní před mnoha a mnoha měsíci, když jsme za ni včas neuhradili nedoplatky. Získali jsme sice padesátiwattový solární panel, ale v mlhavém listopadovém období na něj příliš světla nedopadne. Baterie utáhne jen dvanáctivoltovou žárovku na záchodě. O světlo ale jinak nouzi nemáme, stačí chvíli točit dynamem kapesní diodové svítilny a ještě si z ní můžeme dobíjet mobilní telefony. Přesto svítíme hlavně svíčkami, protože žlutavý nádech plamínků nejvíce uklidňuje lidskou mysl.

Než se vlhké větve, které jsme přes den nanosili z lesa, v kamnech rozhořely, už stál na plotně velký hrnec s vodou na praní. Hned vedle něj jsme postavili několik hrnců menších. V jednom se obvykle vaří bylinkový čaj, nejčastěji z mochny nebo mateřídoušky, v tom druhém bublá hustá těstovinová polévka, která po hladovém dnu za babku zasytí naše žaludky. Vařit bychom sice mohli i na plynovém vařiči, ale plynové bomby nejsou nejlevnější záležitostí, proto se s nimi musí maximálně šetřit.

Sotva jsme dojedli, někdo hlasitě zabouchal na okno v přízemí. Všichni jsme utichli. Venku mohl stát kdokoliv. Mohl to být exekutor, ale také to mohli být lichváři. A nebo také ti, co se nám opakovaně snaží vloupat do domu. Naučili jsme se, že je lepší cizím lidem neotevírat. Když bouchání dlouho neutichalo, opatrně jsme přes okraj závěsu vyhlédli před dům. Byla to teta, která nečekaně přišla na návštěvu.

V rukou držela mezinárodní automapu a radostně oznamovala, že TO místo našla a byla se tam i podívat vlastním autem. O TOM místě se nesmí mluvit ani psát, neboť je poslední nadějí. Tam se naše rodina skryje, až nastanou ty úplně nejhorší časy. Místo se nachází stovky kilometrů východním směrem a je desítky let opuštěné. TO místo není ani vyznačeno na mapách, nemá ani jméno, není tam ani pokrytí mobilních operátorů.

„Byla jsem tam. Domek stále stojí, a není v tak dezolátním stavu, jak jsme si mysleli. Střecha, ta vydrží ještě desítky let. Je tam stará kadibudka a vedle ní je kompost. Domek má i vlastní studnu s čistou vodou. Tam se vám bude krásně žít,“ vyprávěla teta své prvotní postřehy z místa, které se možná už brzy stane naším novým domovem.

„Do nejbližšího města je to po cestě jen 5 km. A jestli zabloudíte a pustíte se kolem trosek statku, dochovala se už vlastně jenom jedna stěna, bude to jenom třikrát delší,“ pokračovala teta a ve svitu plamene svíčky stín jejího prstu zakrýval ONO místo. Místo, kde už nás nikdo nikdy nenajde.

Ještě než teta odešla, nechala nám na stole deset rohlíků, abychom měli něco k snídani.

Když oheň v kamnech zaplápolal, sesedli jsme se, tak jako každý večer, do rodinného kruhu, abychom společně předčítali kapitoly z knih a časopisů. Nedávno jsem ve školní knihovně dostala darem časopis Respekt, a tak jsme si během popíjení mateřídouškového čaje předčítali článek „Čtyři kulky na severu‟, takovou pěknou detektivku na dobrou noc. Ondřeje Kundra a Ivana Svobodová v něm popisují události kolem vraždy podnikatele Romana Housky.

Bez elektřiny a všech těch komerčních reklam zvenčí plyne čas o mnoho pomaleji. Každý den je nekonečně dlouhý. Plameny svíček a praskot dříví v kamnech člověka pomalu uspávají, a tak chodíme spát už po osmé hodině večerní.

Místo pyžama na sebe oblékám dvoje tepláky, zimní ponožky, bavlněné tričko, přes ně ještě mikinu, kolem krku omotávám šálu a přes hlavu přehazuji kapuci. Teplota v mém pokoji se pohybuje mezi 6 – 10°C, teplo z kamen sem neproudí a i kdyby, do rána celý dům stejně vychladne. Postel bývá vždy ledová a peřiny ještě ledovější. Teď už ale peřiny před spaním nahříváme u kamen.

Před spaním svítím baterkou na strop a pozoruji na něm kruhovou stopu světla, která se jen nepatrným pootočením baterky mění v elipsu. Když světlo nasměruji na zrcadlo, tak aby dopadalo pod správným úhlem, dokáži vytvořit hrou odrazů kruhy dva, někdy ale také jen jeden vprostřed zalomený kruh. Uvědomuji si, že přes zimu nemám šanci svůj pokoj spatřit za světla. Můj pokoj je vlastně takovou temnou kobkou. Za tmy odcházím do školy a do práce a za tmy se také vracím.

Ještě chvilku se učím do školy ze čtečky knih. Čtečka je na studium v tomhle prostředí přímo geniální pomůckou, protože vydrží být na jedno nabití v provozu celý měsíc a dá se snadno dobít během jednoho odpoledne stráveného ve školní knihovně. Školní prezentace a materiály poskytnuté učiteli převedu jednoduše open source programem Calibri do formátu mobi a mohu se doma pohodlně připravovat na zkoušky. Čtečku jsem dostala od jednoho známého, který ji levně pořídil přes eBay.

Zprávy poslouchám z rádia na baterky. Zapínám je v celou hodinu, abych se vyhnula reklamám a stále se opakujícím písničkám, ty mě už dávno nezajímají, naopak mi lezou na nervy. Ještě než začne dopravní zpravodajství, rádio zase vypínám. Dnes jsem ale rádio zapnula pozdě, hlasatelé právě řešili revoluční změny v církvi.

„Papež František chce skutečně realizovat to, co ohlašoval krátce po svém zvolení, tedy chudou církev pro chudé. A to znamená v první řadě, že církev musí jít na chudé periferie, aby mohla pomáhat konkrétně těm lidem nejpotřebnějším, tak jak to učil Kristus.“

Vyskakuji z postele a i s rádiem běžím za rodinou.

„Vstávejte! Křesťani chtějí začít pomáhat chudým! Říkají to právě v rádiu…“

„Papež také v dokumentu uvádí, že nespoutaný kapitalismus je podle něj novou tyranií. Co konkrétně mu vadí?“ ptala se hlasatelka Českého rozhlasu.

„Tak jako Benediktu XVI. mu vadí nespravedlivé rozdělení bohatství. Papež vyzývá mocné a vlivné osobnosti světa, aby usilovali o nápravu. Sama církev se musí zaměřit na tento cíl, musí myslet na ty nejchudší a zejména musí jít příkladem. Jak už jsem říkala – chudá církev pro chudé. František dává přednost církvi, která má modřiny, je zraněná a špinavá, protože byla venku v ulicích,“ popisovala situaci z Itálie zahraniční zpravodajka.

Brzy jsme se dozvěděli, že s papežem Františkem přichází jedenácté přikázání: Nebudeš vytvářet ekonomiku vyloučení a nerovnosti.

„Jenže podle proroctví svatého Malachiáše je papež František posledním papežem. V době jeho pontifikátu by církev měla procházet těžkými zkouškami a na konci se stane něco moc hrozného. Je docela možné, že když papež bude chtít, aby se pomáhalo chudým, tak mocní radši církev umlčí,“ uzavírám trochu pesimisticky a jdu zase zpět do své postele, která mezitím vychladla.

Když usínám, slyším ještě skrze zdi hlas svého bratra: „Stejně tu všichni umřeme.“













Volba lidskosti