POSLEDNÍ ČLÁNKY



 

 

V třetím díle o panelové diskusi Jak by měla vypadat armáda ČR se zaměříme na projev Marka Obrtela, představitele rady Národní domobrany. Ve stručnosti se zmíníme, co má Marek Obrtel společného s muničními sklady ve Vrběticích, jaké bylo jeho působení ve vojenském prostoru Libavá, a proč by podle jeho úsudku měla být Armáda ČR založena na domobraneckém modelu.

 
Upozornění: Všechny díly předloženého seriálu jsou pouze podkladovým materiálem k dalším studiím. Neklademe si za cíl šířit desinformace, ani propagandu, natož nějak ideologicky útočit proti státním institucím. Naší snahou je pouze přiblížit, o čem se v současnosti jedná v tomto spektru aktivistické scény a kdo zastává jaká stanoviska. I přestože ne všechna vyjádření se zakládají na pravdě, z různých hledisek může jít o cenné informace.

 
Vrbětice a Libavá

Marek Obrtel je bývalý vojenský lékař. Po odchodu z armády se stal ředitelem Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje a po návratu do svého rodiště u Přerova pracuje jako lékař v oboru urgentní medicíny.

Pracuje v organizaci, která už třetím rokem den co den zabezpečuje činnost při odklízení nevybuchlé munice ve Vrběticích v rámci zdravotnických složek. Často vede rozhovory s policisty, kteří sklady hlídají, například o jejich akceschopnosti, a proto ví, že policie kvůli zabezpečování prostoru ve Vrběticích „těžce krvácí“, i když už událost nemá takový význam jako na svém počátku. Jedna větší demonstrace v Praze dokáže policii vyčerpat a přivést jí téměř do kolapsu.

Coby vojenský lékař nepatří do nejvhodnější skupiny, která by mohla vypracovávat návrhy k reformě armády. Ale pro něj byla armáda vždy srdeční záležitostí. Strávil mnoho let života ve výcvikových prostorech, na operačních stupních velení a v Generálním štábu Armády ČR. Na Libavé viděl praktickou stránku výcviků, včetně letectva a speciálních druhů vojsk. Na Generálním štábu se účastnil plánování činností a navazujících misí, později se jich účastnil, pak je sám plánoval, byl v Afghánistánu i Kosovu, až nakonec armádu opustil. K tématu je proto schopen něco říci.

 
NATO

Politické zadání pro naší armádu jsou mise a zase mise. Takto dopadly postupem času armády všech zemí. Ale armáda by měla být schopná ubránit naší zemi a občany. Který politik by byl schopen nesouhlasit? Marek Obrtel si takového politika neumí představit.

Kdekdo by byl schopen říct, že za nás vše udělá NATO.

Jenže u Marka Obrtela se s ohledem na jeho dřívější vyjádření a aktivity nedá očekávat, že by v NATO viděl východisko. Pod NATO si představuje USA a její apendixy, vazaly. Není to pro něj organizace, která by byla schopná vyvinout potřebnou sílu k naší obraně. Když usoudí sílu nevyvinout, nikdo je k tomu nedonutí. Navíc organizaci považuje za zločinnou.

„Pokud spoléháte na naší obranu prostřednictvím aliance, dopadne to jako v roce 1938,“ uzavřel.

Vzápětí ale Marek Obrtel dodává, že nikdy nechce kritizovat činnost obyčejných vojáků. Sám si pamatuje, jak měl člověk pocit, že to smysl má. Až osobní prožitky dovedou člověka ke kritice platformy. Činnosti vojáka si váží i na těch zahraničních misích.

 
Co je to tedy funkční armáda a jaké má znaky?

Funkční armáda je schopná ubránit své občany a území. Nutí protivníka zamyslet se, jestli by ztráty při dobývání země nepřevýšily profit. To je hlavním znakem, jestli je armáda schopná svá území chránit. Z evropských států mají podobnou armádu ve Švýcarsku.

Při budování funkční armády máme počítat s běžnými druhy vojenských konfliktů, migrační krizí či živelnými pohromami.

Budování armády má své limity, a to především finanční. Dnes armáda ročně operuje s částkami v rozmezí 60-100 miliard korun, což, pokud bychom počítali s maximem, je v horizontu 10-ti let částka 1 bilion korun. A z toho už se dá vybudovat armáda založená na domobraneckém miličním principu, o kterém chce mluvit. Se 60 miliardami se dá počítat už dnes, neboť jsou vyvíjeny tlaky, aby se částky pro armádu zvýšily na 4 % HDP. Ty tlaky jdou od těch, kteří by sem rádi dodávali materiál a zbraně.

Mezi další limity armády Marek Obrtel zmiňuje personální zdroje. Ty samozřejmě nejsou tak štědré jako v předlistopadové Československé lidové armádě, ale stále se rodí asi 50 tisíc chlapců ročně. Generace miléniových dětí sice nebývá moc použitelná pro věci běžného života, ale tito 18-25 letí lidé jsou přesně ti, kteří by v armádě měli být, kdyby se navrátila prezenční služba. Pokud má někdo rozkrok kalhot až u kolen, díry na kolenech a baseballovou čepici na hlavě a projíždí prstem po tabletě, stejně může vlasti prokázat to základní, jako je povinná prezenční služba v armádě.

Marek Obrtel hledá inspiraci ve Švýcarsku a Izraeli, ale dodává, že povinná prezenční služba tam úplně povinná není, lze ji odmítnout. Rodina je pak ale zatížena vyšší daňovou zátěží, až o nějakých 4 %. Rodina je dále povinna věnovat jednoho svého člena státu na 40 dnů v roce, a to i na činnosti spojené s chodem armády.

Pak jsou tu limity technologické, vědecké a výzkumné. V minulosti jsme byli zemí, která se velkou měrou uvedenými oblastmi zabývala. Navrat k tradici by proto nebyl složitý, pokud by bylo jasné politické zadání, kam má naše armáda směřovat a na co má být připravená.

Dále zmiňuje organizační záležitosti, do kterých vstupuje politika. Předpokládá, že český národ nikdy nebude na té úrovni, aby si sám zlepšil armádu jako třeba Švýcaři v referendu.

Nakonec uvádí vojenské dovednosti, které rapidně klesají. Jako náčelník viděl na Libavé cvičit mnoho vojsk, v té době měla armáda ještě jakousi pseudovizi o třech brigádách, a věří, že tehdy viděl výcviků více než kdekterý vševojskový velitel, který cvičí na simulátorech a účastní se zahraničních cvičení kdesi v zahraničí. V západní Evropě ani cvičiště nemají, Holanďané nemají ani jeden výcvikový prostor.

 
Domobranecký model armády

Nabízí se otázka, jak novodobou armádu uchopit, jak ji zreorganizovat, či vytvořit znovu od základu. Marek Obrtel uvádí tři možné modely armády.

Jako první model zmiňuje předlistopadový model armády, ale vzápětí jej zavrhuje jako utopii.

Pak je tu plně profesionální armáda. Jejím limitujícím faktorem jsou peníze. Jeden profesionální voják stojí tolik peněz, že by částka dosáhla astronomické hodnoty, pokud by bezpečnost země měla být zajištěna.

Proto mu jako nejlepší vychází poslední model domobranecký inspirovaný miličním způsobem švýcarské a izraelské armády. Švýcarsko je země s přímou demokracií s referendy, díky armádě mohou občané sloužit své zemi a věci v jejich zemi se jich přímo týkají. Což je naprosto jiná situace než u nás, kdy mladá generace nezažila základní vojenskou službu a je naprosto odtržená od reality.

Domobranecký model vede k vlastenectví a osobní zodpovědnosti za to, co se v zemi děje. Pokud má voják doma zbraň, je to velká odpovědnost a také výraz důvěry mezi politickou garniturou a těmi občany. Švýcarská armáda má asi 120 tisíc vojáků a asi 40 tisíc je jich v kategorii rezervistů, dohromady je to 160 tisíc vyzbrojených vojáků, kteří mohou den ze dne udělat cokoliv. U nás by politici nespali, kdybychom měli takovou armádu.

Z NATO ani vystupovat nemusíme. Stačí se držet článku jedna Washingtonské smlouvy. S NATO pácháme mezinárodní zločin a od roku 1999 jsme jich byli svědky několika. Nejjednodušší je udělat NATO zbytečným a vybudovat armádu založenou na občanech a politické reprezentaci.

V České republice v současnosti existuje více domobraneckých uskupení, ale Národní domobrana je chce všechny zastřešit. Mají zájem spolupracovat se státní správou a dělají proto maximum, jak na politické scéně, tak ve vztahu k policii, hasičům, či k Sokolu, myslivcům a dalším, kteří jsou ozbrojení či fyzicky zdatní. Zajímá je práce s mládeží. Nechtějí stát bokem, hrát si v lesích na vojáky a dělat státní převraty, nic z toho je nebaví a Národní domobrana to neplánuje. Chtějí být občanskou iniciativou, která má nahradit deficit ozbrojených složek.

Marek Obrtel se snaží vytvořit podhoubí občanské obranyschopnosti a zodpovědnosti za své životy. Chtěl by vidět domobranecký typ armády našich novodobých ozbrojených sil.













Volba lidskosti