Ve čtvrtém díle o panelové diskusi Jak by měla vypadat armáda ČR se zaměříme na diskusi s panelisty, konkrétně na otázky pro Jaroslava Štefce. Ten se z položených otázek rozhodl odpovědět na otázky k evropské armádě, základní vojenské službě, neutralitě ČR, vystoupení z NATO, ale třeba odpovídal i na otázky kolem své kauzy s nalezením zbraně ve svém autě či k nákupu izraelských radarů. Zmíníme i několik zajímavostí, jak takové diskuse na seminářích Nové republiky probíhají a jak se z nich dělají video výstupy předložené širší veřejnosti.

 
Upozornění: Všechny díly předloženého seriálu jsou pouze podkladovým materiálem k dalším studiím. Neklademe si za cíl šířit desinformace, ani propagandu, natož nějak ideologicky útočit proti státním institucím. Naší snahou je pouze přiblížit, o čem se v současnosti jedná v tomto spektru aktivistické scény a kdo zastává jaká stanoviska. I přestože ne všechna vyjádření se zakládají na pravdě, z různých hledisek může jít o cenné informace.

Ne všechna nepravdivá tvrzení budou uvedena na pravou míru v komentářích pod čarou.

 
Způsob pokládání otázek a výstupy v podobě videí na YouTube

Během přednášky mohli posluchači své otázky sepisovat na lístečky. Lístečky potom od nich vybíral organizátor přednášky Ivan David a dodával je na stůl jednotlivým panelistům. Ti se mohli s otázkami dopředu seznámit a vybrat si ty, na které budou odpovídat.

Tato strategie vedení diskusí není na aktivistické scéně nijak výjimečná, ale naopak zcela běžná, setkali jsme se s ní už vícekrát, například během diskuse s Ruslanem Kocabou a Jevhenií Bilčenkou, která se uskutečnila taktéž na Novotného lávce.

Někteří posluchači svoje otázky přesto kladli ústní formou a panelisté jim všechny otázky zodpověděli. Zde se však dostáváme k otázce zveřejňování výstupů diskuse v podobě videí na YouTube. Zaregistrovali jsme totiž, že některé ústní otázky byly z videí vystřiženy.

Nicméně zde budou zveřejněny všechny otázky pro Jaroslava Štefce.

 
Jak hodnotíte evropskou armádu?

Jaroslav Štefec otázku vzniku evropské armády považuje za „šílenou“. Podle něj máme za sebou 2 evropské armády a jeden pokus o ní, přičemž všechny evropské armády si kladly za cíl zaútočit na Rusko. Jako první zmiňuje Napoleonovu armádu*, ve které působilo více Němců než Francouzů, dohromady celkem 16 národů. Za druhou armádu, která nebyla dotažena do konce, považuje britsko-německý koncept armády z roku 1921. Třetí armáda byla armáda Adolfa Hitlera, která jako její předchůdkyně zaútočila na Rusko. Přibližuje, že v ní působilo asi 8 zemí, kdosi z diváků upřesňuje, že tam byly i země muslimské, ale Jaroslav Štefec odpovídá, že zapojení muslimů je věc druhá a více ji nerozvádí.

Následně si pokládá dvě otázky. Komu by evropská armáda sloužila? Kdo by jí velel? Armáda patří tomu, kdo je schopen platit. V Evropě to jsou Němci, Francouzi, Britové. Poláci jsou jiná záležitost.

Myšlenku evropské armády považuje za šílený koncept, nepoužitelný a zneužitelný. Francouzi i Němci začínají mluvit o tom, že by tam nabírali imigranty, budou v armádě za slib občanství jako je tomu praxí v americké armádě.

Jak již dříve několikrát zmínil, armádu považuje za smlouvu mezi občanem a státem, ale EU není stát, to je úřad, byrokratický moloch. Kdo jsou jeho občané? Nejsou občané EU, ale občané jednotlivých států. Původní myšlenku společného evropského domu nicméně nezavrhuje. Skončila pro něj ale zrušením smlouvy o uhlí a oceli, jak sám uvádí „uhelným kamenem evropského hospodářského společenství“. Nyní je z EU byrokratická instituce, která je postavená jen na tom, jak sjednotit myšlení evropských lidí, chce vytvořit jednotný evropský národ a to podle Štefce dopadlo vždy špatně.

Jednotnou evropskou armádu tedy považuje za nebezpečný nesmysl, který nám může způsobit škody.

Do diskuse vměšuje posluchač ohledně zapojení migrantů do armády: „Velmi by to ulehčilo situaci (kdyby se migranti nemohli zapojit do armády za účelem získání občanství), protože když se dají muslimům zbraně, tak už není o čem mluvit.“

„Není potom o čem mluvit, pak už budou mít sílu reálně. Ale oni zbraně mají a výcvik taky. Nemají nosit uniformy, to je pravda,“ odpovídá Jaroslav Štefec, který se po celou dobu snažil v otázkách kolem imigrantů působit neutrálně.

 
Komentář pod čarou

Považovat Napoleonovu armádu za koncept první evropské armády pokládáme za krajně zavádějící. Je sice pravdou, že během tažení do Ruska v roce 1812 měla francouzská vojska kolem 600 tisíc můžu, přičemž odhady se liší i o sto tisíc mužů, a je také pravdou, že v ní bylo něco přes sto tisíc Francouzů a zbytek tvořily armády vazalských států, kde nejvíce bylo Němců a Nizozemců, něco přes 300 tisíc, ale je potřeba se na koncept Napoleonovy armády podívat s větším časovým rozestupem. Ve skutečnosti Napoleon sváděl tvrdé bitvy vůči prakticky všem evropským státům, vojenská tažení vedl proti Velké Británii, Rakousku, ale i Švédsku, nejen proti Rusku. Pokud bychom měli mluvit o nějaké větší koalici států na počátku 19. století, které spojily své armády v nějaký větší celek, mohli bychom mluvit spíše o světové koalici států proti Napoleonově armádě. Ty tak činily dobrovolně, na rozdíl od zemí, které se k Napoleonově armádě přidaly jako vazalové.

Nešťastné je také tvrdit, že Rusko je obětí těchto evropských armád, počínaje dobami napoleonských tažení. Jak již bylo řečeno, Rusko bylo součásti mnoha koalicí s evropskými zeměmi. Například v druhé koalici byli Rusové s Rakouskem a Velkou Británií. Ve třetí koalici bylo Rusko s Velkou Británií, Švédskem a Rakouskem. Ve čtvrté koalici byli spojenci Pruska a Anglie. Po uzavření Tylžského míru dokonce z Ruska a Francie byli dočasní spojenci. Po něm ale Rusové vyhlásili válku Anglii. A byly i časy, kdy například ruský car Alexandr I. byl spojencem Napoleona. V rámci těchto bouřlivých události si jednotlivé evropské státy neustále vyhlašovaly války a i samotné Rusko bylo spojencem každou chvíli jiného státu a samo války evropským státům vyhlašovalo.

Omezovat se proto historicky pouze na rok 1812 a považovat krátké období, kdy Napoleonova armáda měla pod sebou několik tisíc mužů z vazalských zemí, za koncept první evropské armády, je velmi nešťastné a zavádějící, o to víc zavádějící, pokud budeme tvrdit, že evropské armády vždy útočí na Rusko.

Myšlenkou evropské armády a i jejich historických předchůdkyň se odborně zabývá například Milan Kubeša v článku zveřejněném na Vojenských rozhledech po názvem Evropská armáda – utopie nebo reálná budoucnost? … aneb společné ozbrojené síly EU „jinak“.

 
Nemá Polsko jiné priority?

Objektivně Poláci jiné než my priority nemají. Naopak se opírají o katolickou církev, která je striktně proti islamizaci Evropy a muslimské migraci. Církev tak podle Štefce vyjadřuje názory obyvatel.

Něco jiného je polská politická garnitura, která je více proamerická, než ta česká. Ale není to tak dávno, kdy Poláci prohlásili, že Polsko se necítí ve svazku NATO chráněno a že si musí vybudovat svou vlastní obranou kapacitu, aby bylo schopno se bránit proti vojenským i nevojenským hrozbám.

Polsko tedy politicky deklaruje orientaci na Spojené státy, ale nemají jiné priority než Češi – klid, mír, možnost žít si svoje životy, udržet si svojí kulturní a životní úroveň. Existovat v klidu a míru kolem sebe.

 
Komentář pod čarou

Jaroslav Štefec zde velmi pravděpodobně naráží na události z roku 2017/2018, kdy Poláci navrhli, aby na jejich území vznikla americká základna financovaná Poláky, kteří by na ni dali až 2 miliardy dolarů. Kvůli ochraně před Ruskem. Dohoda proběhla bez posvěcení NATO a EU přímo s USA. Je to poprvé, kdy členská země NATO obešla dohody z roku 1997 mezi Ruskem a NATO, které si kladly za cíl zmírnit napětí a posílit spolupráci mezi bývalými soupeři ze studené války, a dojednala něco na základě bilaterální smlouvy. Polský krok zneklidnil mnohé evropské politiky, kteří se domnívají že základna na území Polska zvýší napětí ve východní Evropě. Na druhou stranu generál ve výslužbě Ben Hodges uvádí, že přítomnost amerických sil v Polsku není jen bilaterální záležitostí Polska a USA, jak se uvádí v mnohých médiích. Soudržnost aliance považuje za nejdůležitější záležitost, takže nasazení Američanů na svém území bude provedeno až po konzultaci se spojenci, protože každý musí souhlasit, že se zlepší celková bezpečnost. Tématu se více věnoval například Jan Grohmann na Armádních novinách v článku Strategická polsko-americká deklarace a americká základna v Polsku.

 
Otázka na základní vojenskou službu.

Jaroslav Štefec považuje za obrovskou škodu, že instituce základní vojenské služby byla zlikvidována. Nedovede si představit, co by bylo vhodnější pro referendum než otázka, zda jsou lidé ochotni podílet se na obraně své země.

Štefec dále vědomě nadneseně uvádí, že dnes de facto bráníme v uvozovkách zájmy kolonizátorů. Pokud bychom chtěli bránit svoje vlastní zájmy, vybudujeme armádu jako národní, nikoliv jako expediční, a ta armáda bude vybudována na základech obrany České republiky a jejích občanů před vojenskými i nevojenskými hrozbami, která mohou nastat. Jsou to zároveň myšlenky, na které bude veřejnost slyšet.

 
Jak by měla vypadat základní vojenská služba?

Jaroslav Štefec neví, jak by měla vypadat základní vojenská služba. Ale je si jistý, že základní vojenská služba by neměla trvat 6-8 týdnů, ale měla by trvat od 6-7 měsíců do jednoho roku. Během základního výcviku se člověk naučí zacházet se zbraní, kázní i sebekázní, překonávat problémy, což by měl umět každý mladý člověk. Bohužel dnešní generace mileniálů to neumí, protože je to nikdo nenaučil.

Po absolvování základního výcviku by každému měla být nabídnuta nadstavba, do které ho sice nikdo nebude nutit, ale bude si moc vybrat, jestli v případě problémů chce být spíš hasič, policista, voják, či záchranář. Například kdyby vznikl větší problém u policie, šel by posílit jejich složky. A na oplátku za tuto službu mu stát umožní udělat si zadarmo řidičský průkaz, zbrojní průkaz a dostane daňové výhody. Jde ovšem o otázku politické vůle.

Neví, jak by základní služba měla vypadat, ale myslí si, že by měla mít víc úrovní a přinášet občanům výhody.

Z publika zazní krátká nesrozumitelná otázka, jejímž klíčovým slovem jsou odvody. Jaroslav Štefec na ní reaguje, že ne každého lze odvést, protože někdo může říct, že z náboženských důvodů nebude sloužit se zbraní.

 
Jak dlouho by podle vás trvalo vybudovat Armádu ČR, která by byla schopná chránit Českou republiku?

Záleží na penězích a politické vůli. Kdyby byla vůle a peníze, armádu schopnou bránit Českou republiku jsme schopni vybudovat za 5 let. Respektive armádu schopnou reagovat na stávající rizika. Je to otázka i vůle lidí se na budování armády podílet, nejen ochoty státu to zaplatit.

Typický příklad je Kuvajt. Když napadl Irák Kuvajt, tak byla kuvajtská armáda vybudována na principu profesionální armády, kdy v případně potřeby se zmobilizuje, nebo si najme zahraniční vojáky. Jenže po napadení Irákem to nestihla a zhroutila se během tří dnů. Občané Kuvajtu s armádou nebyli vůbec spojeni, pouze na ní odváděli peníze.

Armádu rozfouká vítr, je to otázka několika dní a co potom, ptá se Jaroslav Štefec.

 
Byla by pro Českou republiku vhodná cesta neutrality?

Neutralita není věc národní, je to věc mezinárodní, ostatní země je musí ctít. Jaroslav Štefec si neumí představit situaci, ve které by současná Česká republika byla uznána jako neutrální stát. Existuje jediná varianta, a to mít tak silnou armádu, že bychom si neutralitu dokázali vynutit. Kdokoliv by na nás zaútočil, tak by utrpěl takové ztráty, že by si to rozmyslel. Jenže nás převálcuje kdokoliv.

Pokud by se přes nás rozhodla projít skutečná armáda, ruská, americká, turecká, koneckonců i řecká, francouzská nebo německá, tak by ani nezaznamenala, že Armáda ČR jako instituce existuje. Protože vojenské ztráty, které by byla naše armáda schopná jim uštědřit, by byly na úrovni běžných ztrát v rámci standardních přesunů velkých vojenských jednotek.

Abychom mohli vystoupit z NATO, musí se pro to vláda rozhodnout, Parlament vystoupení odhlasuje, premiér napíše dopis adresovaný do Washingtonu „velkému bílému otci“, seznámí se se skutečností velení NATO. Je to popsané v článku 13 Severoatlantické smlouvy.

 
Článek 13

Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od této smlouvy rok poté, co podá vládě Spojených států amerických zprávu o vypovězení smlouvy a ta podá informaci vládám dalších smluvních stran o uložení každé výpovědi.

 
Jaroslav Štefec si ale nedovede představit vládu, která by se rozhodla vystoupit z NATO. Nepřežila by to. Ani politicky, ani ekonomicky. Nikdo by nám dnes nedovolil vystoupit z NATO, ať bychom sebevíc chtěli.

Následně v souvislosti s vystoupením z NATO zmiňuje události z Řecku roku 1967, o kterých se u nás příliš nemluví, ale mnozí z posluchačů v sále si je stále pamatují z rádia a televize. Události dává do kontrastu s rokem 1968, kdy nás obsadili Rusové. Doslova uvádí, že zatímco k nám vlítli Rusové a zahynulo zde 135 lidí, čest jejich památce, byla to velká lumpárna, v Řecku to vzali do rukou „černí plukovníci“ pod taktovkou CIA a během prvního měsíce postříleli 8 tisíc lidí, celkem převrat v Řecku připravil o život 25 tisíc Řeků.

 
Komentář pod čarou

V roce 1967 se předpokládalo, že v řeckých volbách plánovaných na 28. května 1967 zvítězí Strana středu a EDA a tím posílí levice. Demokratická pravice byla ochotna rozhodnutí voličů respektovat, ale radikální pravice nikoliv a rozhodla se nastolit diktaturu. Statní převrat plánovaly dvě skupiny. Jedna patřila králi s nejvyššími představiteli armády, druhou skupinu tvořili pravicově extrémističtí důstojníci. Překvapivě státní převrat v noci 21. dubna 1967 neuskutečnila první skupina, ale neznámí důstojníci – plukovník Georgious Papadopoulos, brigádní generál Stylianos Pattakos a plukovní Nikolaos Makarezos svrhli v dubnu 1967 demokratickou vládu a nastolili polofašistickou „plukovnickou juntu“. Junta následně začala věznit své oponenty, především z řad liberálů a komunistů, obnovila koncentrační tábory na ostrovech Jaros a Leros. Rozpustili všechny politické strany, zakázali veřejná shromáždění, zavedli cenzuru.

Více v článku Řecko od plukovnického převratu k demokracii na stránkách Masarykovy univerzity, nebo v bakalářské práci Petra Lebedy Řecký přechod k demokracii v teorii a praxi.

O počtu tisíců mrtvých během řecké vojenské junty se nám nepodařilo nalézt jediný věrohodný odborný článek, nicméně existuje mnoho zmínek o 24 obětech z nepokojů, které vypukly 17. listopadu 1973 u studentů aténské polytechniky. Ověřovali jsme i možnost, že státní puč zorganizovala CIA, ale ani zde jsme nebyli v hledání úspěšní. Našli jsme pouze zmínku, že Georgious Papadopoulos pravděpodobně spolupracoval s americkou CIA podle knihy Rollback!: Right-wing Power in U.S. Foreign Policy od autorů Thomase Bodenheimera a Roberta Goulda. Pokud se nám tyto informace podaří ověřit, komentář updatujeme o relevantní zdroje.

 
Po dvaceti letech může od Severoatlantické smlouvy jakákoliv země odstoupit, a to rok poté, co vláda podá zprávu o vypovězení smlouvy a informace se předá vládám dalších smluvních stran. Co navrhnout potom?

Podle Jaroslava Štefce žádné potom zatím neexistuje. Ale padla tady jedna zajímavá otázka. Kolik by stálo znovuvybudování armády? Podle analýz, na kterých se Jaroslav Štefec sám podílel, by znovuvybudování armády schopné bránit Českou republiku vyšlo v přímých nákladech na 1 bilion korun. Logistické náklady by ročně vyšly na 3,5 % – 4 % HDP. K těm 4 % jsme ale stejně tlačeni. U nás se mluví o 2 %, protože 4 % nejsou vůbec populární, ale USA tvrdě požadují 4 %. Řekové a Turci, jejichž armády za něco stojí, mají 3,5 %.

 
Komentář pod čarou

Ověřovali jsme z oficiálních zdrojů, kolik procent HPD vynakládáme na chod armády. Podle Resortního rozpočtu MO a jejich statistik od roku 1993 do roku 2019 jsme do roku 2005 vynakládali na armádu cca od 2 % HDP a více, přičemž nejvíce to bylo v roce 1993, kdy jsme vynaložili 2,61 % HDP. Od roku 2006 procentuální rozpočet rapidně klesá, až dosáhne v roce 2014 svého minima 0,91 % HDP. Poté opět pozvolna roste, přičemž nejvyšší hodnota se předpokládá na rok 2019, kdy vynaložíme 1,19 % HDP na armádu.

Andrej Babiš v listopadu 2018 zmínil, že výdaje na armádu se zvyšovat budou, neboť jsme se na summitu NATO ve Walesu zavázali do roku 2024 odvádět 2 % HDP. O 4 % HDP se tedy nikde v oficiálních zdrojích nepíše.

 
Následovaly otázky přímo z publika, přičemž některé otázky byly nesrozumitelné a jejich odpovědi také.

 
Já jsem byl v 1973 jako THP na povinném politickém školení, kde mladý lektor učil, že v dnešní době, když armáda obsadí cizí území, je nejdůležitější obsadit sdělovací prostředky. A to jsem si řekl, že kdyby se tu změnily sdělovací prostředky a ČT by byla svobodná, tak potom ten váš program by šel docela dobře realizovat. Za dnešních podmínek, kdy to ovládá Evropská unie, si myslím, že tam není vůbec šance.

Státníci se objevují v českých podmínkách zhruba jednou za 50 let. Teď nám zmizeli všichni z horizontu. Budeme si muset počkat i na takovéto zjevy.*

*Některé otázky a odpovědi se opravdu nesly v podivném duchu.

 
Vy jste se zmínil o problémech s nákupem izraelských radarů. Můžete to rozvést?

Izraelské radary nelze tak jednoduše vypnout, reaguje Jaroslav Štefec a zmiňuje existenci konsorcia firem, které se jmenuje Thales/Raytheon. Vyrábějí radarové prostředky, rakety a podobně. Mezi NATO a konsorciem firem byla ujednána smlouva, že budou dodávat systémy pro program ACCS, což je systém obrany teritoria NATO. A proto je tam snaha vyřazovat potenciální konkurenty.

NATO je obrovská logistická organizace. Dále je tu agenda America First, americký průmysl a zbraně na prvním místě, potom německé, francouzské, britské. O nějaké národní zájmy, budování národního průmyslu, o to nikdo nemá zájem. To že Česká republika nakupuje výbavu přes NSPA (dříve NAMSA) a tím šetří na DPH, to považuje Jaroslav Štefec za nesmysl, ty nákupy jsou předražené, nelze je reklamovat, likviduje se schopnost armády nakupovat, která už tak je mizivá.

V souvislosti s nákupem izraelských radarů se objevil Američan, který je součástí nátlakové skupiny, a prohlásil, že u izraelských radarů jsou problémy se zajištěním bezpečnosti dat. Ale Štefec v tom nevidí ten hlavní důvod, protože radary jsou licencované v USA, jsou postaveny na bázi radarů, které přišly z Ameriky a Izraelci mají licenci a radary patří k nejlepším na světě.

Štefec ale uznává, že musíme obnovit systém sledování vzdušného prostoru ČR i krizový, který nemáme, ale máme systém sledování, civilní radary, který sledují vzdušný prostor ČR.

 
Byly to ty souvislosti, kvůli kterým odešla Šlechtová?

Mimo jiné. Ale tam těch důvodů bylo daleko víc. Trump chce, abychom si armádu vybudovali, ale chce ji vybavit americkými zbraněmi.

 
(Následuje otázka, která vypadla z oficiálních výstupů, odpověď o vojenském zpravodajství už nikoliv.)

Já mám jednu otázku, protože ono všechno má i druhou stránku věci. Jestli něco víte o změně zákona o vojenském zpravodajství? Bude se teď projednávat v Poslanecké sněmovně. Budou se tam brát na vědomí přelety a průlety. Co proti tomu mohou dělat občané? A když už jsme u nákladů na NATO, mise nás stojí 2 miliardy a NATO podle tabulek MO nás stojí asi 570 milionů korun. Když to začnu počítat a vezmu 4 % nahoru, tak lehce dojdeme k závěru, že když škrtneme tyto výdaje, tak vybudovat vlastní armádu se stává více perspektivní.

On to Trump ale chce, abychom si vybudovali vlastní armádu.

 
My z toho rozpočtu dáváme kus do NATO. To není samostatný rozpočet, to je v rámci MO.

S tím asi nic nenaděláme. Jak využijeme ty peníze, které máme, to je na nás, a to je otázka politické vůle v první řadě.

 
(Následující část už byla opět zveřejněna)

Zákon o zpravodajských službách je podle Jaroslava Štefce dobrá připomínka. V současné době zpravodajské služby, vojenské především, slouží zájmům konkrétních nátlakových skupin, které provádějí diskreditaci konkrétních lidí. Jemu třeba nechaly do auta strčit pistoli, Karla Daňhela nechaly zlikvidovat s tím, že pohlavně zneužil dceru své přítelkyně. Jardu Řehu odstřelily na základě úplatku. Jaroslav Štefec ale zná i případ člověka, kterému se přes noc objevilo na účtu 15 milionů, o půl čtvrté ráno mu vyrazila dveře zásahová jednotka a obvinili ho z úplatkářství ještě týž den. On ale vůbec neměl tušení, co se děje.

Sledování paní Nečasové bylo přesně podle jedné šablony. Najme se agentura, která sleduje lidi, vojenské obranné zpravodajství sbírá informace z pozadí, vytvoří se podmínky pro diskreditační kampaň, ta se rozjede. U paní Nečasové to bylo o tom, aby ji dohnali k rozvodu s Nečasem. Což je velmi důležitý státnický důvod, zmiňuje Štefec.

V jeho případě šlo o to, aby se nestal šéfem akvizičního úřadu Ministerstva obrany. Jeho případ ale „zpackali“, nedostali ho do basy. Jak to dělali už tak rutinně, neověřili si, že má zbrojní průkaz. Dále Štefec uvádí, že policisté měli už podepsaný příkaz k jeho vzetí do vazby. Vytáhl zbrojní průkaz a oni byli „v pytli“.

V zákoně o vojenském zpravodajství si všiml zajímavého aspektu, možnosti sledování internetu a napojování se na internet bez oznámení.

 
(Opět vystřižená část)

Když jsem si přečetl zákon, tak jsem vyvalil očička, jak ti občané začínají být jaksi v hledáčku armády, místo aby armáda byla pro občany, tak armáda začíná hlídat občany.

Občané měli přes civilní ministry obrany hlídat armádu, v současné době to funguje tak, že armáda začíná hlídat občany. Respektive hrozit občanům, což je poněkud horší.