Třetí díl o přednášce Ukrajina čtyři roky po Majdanu věnujeme příspěvku Lubomíra Zaorálka. Lubomír Zaorálek byl pozván na diskusi jako oponent k Ruslanu Kotsabovi a Jevhenii Bilčenko, aby představil opačné postoje než ty, které jsou označovány za prokremelské. Svojí přítomností měl přispět k vyváženosti obsazení panelistů.
Mnozí panelisté, kteří zastávají opačné názory než prokremelské, účast na diskusi odmítli nebo se omluvili.
Diskusi moderoval Jan Schneider, bývalý analytik Bezpečnostní informační služby, který si s opozičními řečníky nebral servítky. Osoby, které s nimi nechtějí jít do konfrontace, označil za protagonisty hybridní války, kteří nejradši útočí anonymně ze zálohy. Diskutovat s nimi odmítl Jefim Fištejn, Mitrofanov i Romancov, dokonce i Kocáb. Zejména pana Fištejna si vzal na mušku, neboť se z diskuse omluvil pro nemoc. Téhož dne byl však údajně spatřen svědky v Českém rozhlase a jevil se jim zdráv, a tak jeho virózu Schneider označil za ideologickou.
Ještě než se dostaneme k příspěvku Lubomíra Zaorálka, přiblížíme si historii Doněcké uhelné pánve, která pro pochopení jeho následných slov bude klíčová.
Donbas za druhé světové války
Donbas byl druhou světovou válkou velmi tvrdě zasažen. Region byl už před tím sužován velkou chudobou a nedostatkem potravin, s nástupem války se ještě prodloužila pracovní doba pro tamější dělníky. Kdo se odmítl podřídit těmto tvrdým pracovním podmínkám, byl zatčen. Nerostné bohatství na Donbase bylo lákavé pro Adolfa Hitlera a stalo se klíčovým cílem pro operaci Barbarossa. Nacistická okupace probíhala na Donbase v letech 1941 a 1942 a tisíce dělníků bylo odvezeno na nucené práce do německých továren. Oblast obléhaly v roce 1941 především italské vojenské jednotky, teprve až později se přidaly německé. Tamější horníci v roce 1941 zformovali 383. hornickou střeleckou divizi, která neúspěšně bránila Doněck před nacisty. Jenom v Doněcké oblasti okupanti zavraždili na 279 tisíc obyvatel, v Luhanské oblasti přes 45 tisíc. Oblast v roce 1943 osvobodila Rudá armáda.
Doněcká uhelná pánev je zamořená
Donbas ale netrpěl jen za války, tamější obyvatelstvo strádalo za Sovětského svazu i po něm. Na příčině hledejme nerostné bohatství Doněcké uhelné pánve.
Doněcká uhelná pánev je těžební region na východě Ukrajiny, který sousedí s Ruskou federací a patří na nerostné suroviny k jedněm z nejbohatších na světě.
Region se potýká s řadou enviromentálních problémů spojených s těžbou uhlí – jde především o viditelně znečistěné ovzduší v oblasti továren na zpracování uhlí a oceláren. S tím souvisí i kontaminace vodních zdrojů. Často dochází k přerušování dodávek vody nebo naopak k povodním.
Oblast je ale vystavena i chemické kontaminaci. V roce 1979 došlo v dole Yuny Communar při městě Jenakijeve k řízené jaderné explozi. Místo vstoupilo do povědomí jako objekt Klivazh, který spadal pod tak zvaný Program, což je sovětský název pro Mírové jaderné výbuchy v SSSR. Sověti v rámci Programu prováděli výzkum jaderných explozí pro mírové účely (PNE – Peaceful Nuclear Explosion). V roce 2002 byl objekt zavřen a zatopen vodou. Podzemní vody byly pravděpodobně kontaminovány. Ve městě se také narodil pozdější prezident Viktor Janukovyč.
Vítkovické ocelárny byly prodány Průmyslovému svazu Donbasu
Oblast je propojena s Českou republikou, konkrétně s Vítkovickými hutěmi, které byly v roce 2014 prodány ruskou skupinou Evraz neprůhledným kyperským investorům. Hospodářské noviny po měsíci investigativní práce přišly na to, že ocelárny vlastní i jeden z největších ukrajinských ocelářských holdingů – Průmyslový svaz Donbasu. Mezi největší akcionáře holdingu patří Alexandr Katunin, Oleg Mrktčan a tehdejší guvernér Doněcké oblasti Sergej Taruta. Kupní cena byla 1,7 mld korun spolu se závazky v hodnotě 3,9 mld korun. Skutečný vlastník Vítkovických oceláren ale není dodnes znám. Rok po odkupu oceláren začalo hromadné propouštění zaměstnanců oceláren, neboť tato sekce byla kompletně uzavřena, jak uvedl předseda představenstva společnosti Vítkovice Steel Dmitrij Ščuka.
>>Hospodářské noviny: Vítkovické hutě koupili Ukrajinci. Podíl má i guvernér Doněcké oblasti
Z projevu Lubomíra Zaorálka ve Willenbergově sále
Lubomír Zaorálek vsadil na diplomatickou notu a rozhodl se vést diskusi nekonfliktním způsobem bez napadání svých oponentů – Jevhenije Bilčenko a Ruslana Kotsaby, o kterých jsme psali v prvním a druhém díle seriálu.
Nemá jim v čem oponovat, neboť i v dnešním vydání The New York Times vyšel na úvodní straně článek o Ukrajině, který nesl název „Válka, která se stala businessovým projektem“ [1]. Psalo se tam o tom samém, o čem jsme slyšeli i na této přednášce – o korupci v ozbrojených složkách, o tom, jak se sice podařilo zregulovat energetiku a podařilo se tam snížit korupci, ale ta se přesunula do armády.
Navíc lze jen těžko oponovat básnířce, neboť jde o vyjádření určitě její zkušenosti.
Zaorálek navštívil Sýrii, Irák a řadu dalších zemí. Dokonce spočítal, že v jednom roce navštívil Ukrajinu devětkrát. Situací na Ukrajině se zabýval poměrně hodně. Možná málokteré zemi se věnoval tolik jako Ukrajině.
Zemi navštívil i před vypuknutím Majdanu. Na Donbase byl velice krátce předtím, než tam vypukl konflikt. Dokonce už ten den, kdy byl v Doněcku, to tam bylo už na spadnutí.
Zaorálek je z Ostravska, kde jsou doly a hutě a kde byla i jistá družba mezi Vítkovicemi, Novou hutí a Donbasem. Situaci na Donbase by nazval „exploatace přírody a exploatace lidí“. To, co na Ostravsku bylo jen v náznaku, to na Donbase bylo v rozsahu, který si neuměl ani představit – nepředstavitelně tvrdé poměry s doprovodnou neúctou k lidskému životu.
„Bakalovy poměry jsou v Ostravě také nepředstavitelně tvrdé,“ vykřikují nesouhlasně lidé a vstávají ze židlí.
Zaorálkovi to ale na Donbase přišlo přeci jen tvrdší.
Kam se situace posunula za čtyři roky? Proč byl vlastně Majdan?
Když byl ve vedení Sněmovny, tak ho navštěvovali ukrajinští politici. Říkali mu, že chtějí do NATO i EU. Ale poměrně brzy pochopil, že nejezdí jenom do Prahy, ale že jezdí také do Moskvy. A ukrajinští politici hráli vlastně hru – vstupujeme do EU, pokud jsme někde v Bruselu nebo v Praze, vstupujeme do Euroasijské ekonomické unie, pokud jsme v Moskvě. A připadalo jim výhodné, že vstupují zároveň do obou těchto uskupení. Hráli hru s Moskvou i Bruselem a nebylo těžké to prokouknout. Už tehdy Zaorálek upozorňoval, že se mu tato ukrajinská politika nelíbí.
Jenže bohužel tato politika přišla v dobách krize. V okamžiku, kdy z obou stran, Bruselu i Moskvy zaznělo: „Teď si budete muset vybrat, protože už to dál není kompatibilní“. Podobně se to stalo i v Arménii, že se museli rozhodnout.
Když si to Viktor Janukovyč přebíral, zjistil, že to, co nabízí Unie, je dobré jen ze střednědobého hlediska a neprojeví se to rychle, zatímco to, co nabízí Moskva, to byly především sankce, pokud se rozhodnou jinak. Takže Janukovyč udělal brzdu a řekl, že nabídku asociační dohody od EU nepřijme. Jenže veřejnost na Ukrajině si v té době již zvykla, že kráčí směrem do Evropy a vzbouřila se.
Dnes se domnívá, že by se vlastně ani tolik nestalo, kdyby nereagoval Janukovyč střílením do demonstrantů. Ten moment tvrdého potlačení nepokojů velmi vážně zhoršil celou situaci.
Asociační dohodu s Ukrajinou vyjednával český komisař Štefan Füle. Byl klíčovou postavou, která EU vedla směrem na Ukrajinu do Kyjeva. Tehdejší politiku, kdy se vábení Moskvou skočilo na špek, pokládal za obrovskou chybu. Zaorálek řekl Fülemu mnohokrát, že špatně odhadli situaci. My jsme se takto vlastně podíleli na vytváření toho konfliktu – a vytvořili jsme ta obrovská očekávání, jaké to bude úžasné, až Ukrajina bude v EU. [2]
To podle něj vyvolalo Majdan – ta obrovská očekávání.
[1] The New York Times k výročí Majdanu
The New York Times přinesl ke čtvrtému výročí Majdanu na Ukrajině článek s nadpisem Na Ukrajině se korupce přesunula do armády od autora Andrewa Higginse.
Autor v článku kritizuje ukrajinské Ministerstvo obrany, které se pyšní tím, že zlepšilo zdravotnickou péči pro své veterány otevřením stovky nových vojenských ambulancí. Autor ale kritizuje, co ministerstvo neřeklo. Uvádí, že mnoho z těchto ambulancí se již rozpadlo nebo byly prodány do rukou osobám blízkým prezidentu Porošenkovi, konkrétně Olegu Gladkovskému, vlastníkovi automobilky Bogdan Motors a bývalému vysokému úředníkovi ozbrojených sil. Například sanitky pocházejí z jeho automobilky. Podle dobrovolnice Valentiny Varavy, která zásobuje vojska v místě konfliktu, navíc tyto sanitky jsou určené pouze pro silnice ve městech, ale nejsou použitelné v terénu, kde zuří válka.
Takže Ukrajina sice snížila od roku 2014 míru korupce v plynárenském průmyslu a změny se dotkly státní energetické společnosti Naftogaz, a došlo k jejímu snížení závislosti na dodávkách ruského energetického giganta Gazpromu, ale korupce se přesunula do armády, kde se k informacím lze dostat mnohem obtížněji, protože financování bývá mnohdy zahaleno do roušky státního tajemství. Z bezpečnostního hlediska se vojenské výdaje země nezveřejňují, rozhodně ne v období, kdy je země napadena nepřítelem.
Gladkovskij popírá, že by se někdo snažil na vojenském konfliktu zbohatnout a obhajuje tajnost investicí do ukrajinské armády.
V The New York Times následně popisují výpověď zaměstnance Ukroboronpromu, státního konglomerátu sestávajícího ze 130 obranných společností o více jak 80 tisících zaměstnancích. Podle jeho výpovědi se cena malého šroubu pro opravu letadel zvýšila za rok z 50 dolarů na 4 tisíce dolarů, kdy Ukroboronprom přesunul své podnikání na externího dodavatele. Podle zástupce ředitele konglomerátu Denyse Guraka korupce v obranném sektoru skutečně existuje, a začalo to Janukovyčem, který Ukroboronprom založil a systematicky skrze něj kradl.
>>The New York Times: In Ukraine, Corruption Is Now Undermining the Military
[2 ] Češi na pozadí asociačních dohod mezi EU a Ukrajinou
Od února 2010 do října 2014 zastával post eurokomisaře za rozšiřování EU a politiku sousedství Čech Štefan Füle. Ten je s Moskvou propojen mimo jiné tím, že v Moskvě studoval na Státním institutu mezinárodních vztahů a poté se stal členem KSČ. Navzdory své minulosti pracoval dále v OSN, podílel se na jednáních o vstupu ČR do NATO a působil ve vládě Jana Fishera.
Štefan Füle s Ukrajinou vyjednával podepsání asociační dohody, která vedla ke zvýšenému tlaku Moskvy na Ukrajině, aby k dohodě nepřistupovala. Ukrajinský lid ale o vztah s EU měl zájem a následný příklon k Moskvě vyeskaloval napětí na Ukrajině, které se přetransformovalo v současný konflikt na východě země.
Už v prosinci 2013 bylo zřejmé, že asociační dohoda s Ukrajinou je na spadnutí, když Štefan Füle zveřejnil na Twitteru příspěvek, ve kterém „Slova a činy prezidenta a vlády ohledně asociační smlouvy se stále víc rozcházejí. Jejich argumenty se míjejí s realitou.“
Štefan Füle především na ukrajinského viceprezidenta Serhije Abruzova naléhal, že součástí jakýchkoliv dalších debat je jasný závazek k podepsání smlouvy o přidružení, která zahrnuje smlouvu o volném obchodu. Ti ale na poslední chvíli smlouvu nepodepsali a do ulic vyhnali tisíce zklamaných občanů. Ukrajina pro adaptaci na evropské standardy dále požadovala od Unie desítky miliard korun, což byl nereálný požadavek, ale pro Ukrajinu podepsání dohody znamenalo, že by došlo k omezení hospodářské spolupráce s Ruskem.
>>iDnes: EU stopla jednání o smlouvě s Kyjevem. Jeho argumenty jsou prý nereálné
