POSLEDNÍ ČLÁNKY



 
Radko Mokryk prednasi ve Skautskem institutu
 

Ve čtvrtek 27. června 2019 se ve Skautském institutu v Praze uskutečnila přednáška Radka Mokryka z Ústavu východoevropských studií FF UK na téma Ukrajinský disent v boji o právní stát. Stalo se tak v den výročí popravy Milady Horákové a v předvečer Dne ústavy Ukrajiny, tedy v období vzpomínek na ty, kteří bojovali proti totalitním režimům. Radko Mokryk ve čtyřiceti minutách shrnul historicko-kulturní události z Ukrajiny, které vedly až k vyhlášení její nezávislosti.

Ukrajinský disent se odrážel od dvou základů – jednak tu byla Ústava SSSR, kde v článku 70 se píše, že SSSR je dobrovolné sdružení států, což ale nefungovalo v praxi, a pak tu byly teze Lenina ohledně národnostní politiky, podle kterých by národy uvnitř SSSR měly mít právo vyvíjet vlastní kulturu a jazyk. V praxi se ale vytvářela homogenní socialistická společnost známá později pod termínem „Homo sovieticus“, kdy národy svou kulturu mohou vyvíjet jen do té doby, dokud je oslavována strana a komunismus. Identifikace by měla probíhat podle třídní příslušnosti, je jedno, jakou máš národnost, hlavně že jsi proletář. V důsledku toho vzniká disent, neboť ona kultura měla být ruská a i jazyk měl být ruský.

Edward Said, zakladatel teorie kolonialismu, definoval jeho dvě základní roviny. První se týká bezprostředního fyzického boje o nezávislost, druhá je bojem o kulturu a ideologii.

Radko Mokryk v souvislosti s druhou rovinou zmiňuje Kauzu právníků z roku 1960. Jde o důležitý přechod od ozbrojeného odporu k právnické rovině. Moskevský právník Levko Lukjanenko přicházi v roce 1959 na Ukrajinu a razí tezi, že by se mělo bojovat na základě zákonů, neboť jako právník v zákonech spatřuje prostor ke změně. Vzniká Ukrajinský rolnicko-dělnický spolek, který měl fungovat jako politická strana. Aby získali základní právní rovinu, založili program na marxismu-leninismu. Po několika setkáních jsou všichni zatčeni, dostal se mezi ně agent KGB a udal je. Všichni jsou odsouzeni k 15-ti letům v lágru, Lukjanenko dokonce dostane trest smrti a na vykonání trestu čeká 72 dní, nakonec ale dostane také 15 let v lágru.

Během Chruščova „tání“ vzniká Klub tvůrčí mládeže v Kyjevě, kde se setkávají mladí lidé z různých prostředí. Většina z nich začíná svoji tvorbu v socialistickém realismu, k opozici se postupně propracují. Samozřejmě tu byli i tací, kteří měli opoziční sklony hned, jako Jevhen Sverstiuk. Z počátku spisovatelé píší trochu jinak, až se stane, že například Vasyl Symonenko v roce 1961 zveřejní báseň Ať mlčí Amerika a Rusko, když s tebou mluvím já. Klub se zabývá také historií, v roce 1962 odjedou do vesnice u Kyjeva, kde pátrají po obětech stalinských represí, a to už je hodně za hranicí toho, co jsou v SSSR u mladých umělců ochotni tolerovat. Klub zavřou. Disidenti ale už spolu komunikují.

Radko Mokryk následně ukazuje mapu Ukrajiny, kde jsou rozmístěny fotografie šedesátníků a lidskoprávních aktivistů ze 70. let. Osobně o opozici mluvil s Ivanem Dzubou, jedním z jejich nejdůležitějších zástupců, a Dzuba mu řekl, že základem disentu byl boj proti utlačování ukrajinštiny. Oponovali rusifikaci. Podobný důvod uvádí napříkald i Leonid Pljušč.

Dne 4. září 1965 se konala premiéra filmu Stíny zapomenutých předků od S. Paradžanova. Jde o kultovní film ukrajinské kinematografie, po jehož promítnutí se slova ujme Ivan Dzuba. Vypráví o represích a že je nutné proti tomu něco dělat. V sále se nachází i další význámní umělci, jako V. Stuk a V. Černovil. Dzuba následně napíše bibli ukrajinského disentu o rusifikaci. Na základě již v úvodu zmíněných leninských principů a Ústavy SSSR řekne, že by vše mělo fungovat jinak a že ukrajinská kultura i jazyk jsou utlačovány. Jde do vězení, ale kniha již zaznamenala velký ohlas a měla dopad na hnutí „dzubismu“.

Po represích v druhé polovině 60. let a v první polovině 70. let není disent aktivní. Existuje ale semizdat, který vydával Vjačeslav Černovil – Ukrajinský vismyk (v překladu Ukrajinský zpravodaj). I on půjde do vězení. Zároveň vznikají menší skupiny.

K „Velké pohromě“, což je historický pojem, došlo v letech 1972-74. Za protisovětskou propagandu bylo zatčeno 122 osob a byly odsouzeny na 5-15 let vězení. V roce 1974 se stane, že vice aktivních lidí je ve vězení než na svobodě. Proto není moc osob zapojených do opozice.

Dalším důležitým mezníkem ja konference KBSE v Helsinkách dne 1. srpna 1975. Je zde podepsána dohoda, ve které se SSSR zaváže plnit a obhajovat lidská práva, což se stane klíčové pro celý východní blok a vznikají skupiny hájící helsinský pakt. První skupina vznika v Moskvě, pak následuje Ukrajina, Arménie, Litva, Gruzie, Polsko (ROPCiO) a Československo (Charta 77 a později Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných).

Ukrajinská helsinská skupina vznikla v roce 1976 a spatřovat v ní lze přechod od kulturní a jazykové otázky k lidskoprávnímu hnutí. V jiných státech jde především o lidská práva, ale zde je to trochu odlišné, tlačí se hlavně problematika národnostní.

Objevují se zde zajimavé osoby, například lidé, kteří v dětství obdivovali Stalina, nebo měli na starost propagandu strany. Nechybí Lukjanenko, který se v roce 1976 dostává na svobodu. Byl zde ale i Petro Hryhorenko, nejdřív věrný stalinista, generál Rudé armády, který se těšil důležité váhy ve společnosti. Věděl však, že stát nefunguje, jak by měl. V roce 1968 otevřeně protestuje proti invazi vojsk do Československa. Napíše dopis Dubčekovi, kde mu podrobně radí, jak se invazi ubránit. Má hlídat letiště a  důležité cesty. Podporuje ale také snahu krymských Tatarů vrátit se na Krym po jejich deportaci. Proti Hryhorenkovi je použit nejhorší typ nátlaku, je dvakrát umístěn do psychiatrické léčebny na dobu asi 5-ti let. Jde o běžný způsob převýchovy za Brežněva – člověk, který si myslí, že SSSR není dobrý, nemůže být normální. Všichni tito lidé budou zatčeni a odsouzeni. „Standart“ je sedm let v lágru a pět let vyhnanství. Řada z nich se nedožije svobody, jako například Oleksa Tychyj, zakladatel skupiny, lidskoprávní aktivista Jurij Lytvyn a zemře i Vasyl Stus, považovaný za nejtalentovanějšího ukrajinského básníka.

Po dohodě Ronalda Reagana v rámci Perestrojky byla propuštěna řada disidentů, mezi nimi Lukjanenko i Černovil. Dne 7. června 1988 se konala demonstrace a došlo k založení Ukrajinského Helsinského Spolku. V roce 1990 se konaly první svobodné volby a spolek se transformoval do Ukrajinské republikánské strany. Zástupci se dostanou do parlamentu – Taniuk, bratři Horynové, Lukjanenko i Černovil. V parlamentu založí „Lidovou radu“ a 16. července 1990 se zapojí do Deklarace o státní suverenitu Ukrajiny. V den narozenin Lukjanenka, 24. srpna 1991, je vyhlášena nezávislost Ukrajiny.













Volba lidskosti