FACEBOOKOVÝ DETEKTIV


Facebookový detektiv dokáže najít různé informace o facebookových profilech. Jediné, co potřebujete, je znát ID profilu, o který se zajímáte.

1. Přihlašte se na Facebook

2. Jděte na zájmový profil

3. Zkopírujte url adresu profilu

4. Nechte si ji převést na ID, například tady.Pozn. Časem vytvoříme vlastní skript.

5. ID profilu vložte níže do polí a hledejte.


Příspěvky



Příspěvky, které profil napsal

Příspěvky, ve kterých je profil označen

Příspěvky, pod kterými profil komentoval

Příspěvky, které se profilu líbily


Fotografie


Fotografie s označeným profilem

Fotografie nahrané uživatelem

Fotografie, na kterých je profil označen

Fotografie, které profil okomentoval

Videa, na kterých je profil označen

Fotografie, které se profilu líbily


Ostatní



Skupiny, ve kterých je profil členem.

Soukromé skupiny, ve kterých je profil členem.

Přátelé profilu.

Stránky, které se profilu líbí.


POSLEDNÍ ČLÁNKY



Namísto mravnosti na vrcholu celé mocenské pyramidy současného společenského systému dnes ve Spojených státech pevně vládne ekonomická moc. Úzká vrstva lidí, která v posledních několika desetiletích kontroluje většinu společenského produktu a bohatství, řídí masy izolovaných jednotlivců žijících v představě iluzorní svobody, rozrušuje solidární vztahy mezi nimi a deformuje jejich etické hodnoty.

Moc této úzké skupiny donutila loutkovou vládu rozvolnit pravidla finančního průmyslu. Tím umožnila nafouknout finanční bublinu do takových rozměrů, že v nedávné době nevyhnutelně došlo k jejímu prasknutí a tím systémové společenské implozi a zhroucení celého finančního průmyslu, který odrážel společenské etické hodnoty. Zhroucení srovnatelné s krachem na burze v třicátých letech. To odstartovalo obrovskou hospodářskou krizi, při níž ztratili zaměstnání a domovy miliony amerických rodin a která samozřejmě při dnešním propojení nadnárodního kapitalismu zasáhla i Česko.

K obrovské koncentraci ekonomické a tím pádem i politické moci do rukou úzkých zájmových skupin došlo v posledních 25 letech ve Spojených státech jako důsledek vtipně použité propagandy „antikomunismu“ a „antisocialismu“, která se aktivovala po pádu takzvaně totalitních socialistických systémů* ve střední a východní Evropě.

*K tomu jen malou poznámku: Když jsem dělal rozhovor s panem Noamem Chomskym v Bostonu, opravil mě, že jsme v Československu nežili v socialismu, ale v takzvaném „státním kapitalismu“.

Můj světový názor se význačně zformoval v takzvané druhé kultuře, jejímž základním manifestem bylo pojednání Ivana Magora Jirouse Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975. Proto jsem zákonitě po mém příjezdu do Spojených států v osmdesátých letech, kde jsem skončil jako aktivní chartista vyhoštěný tehdejší československou vládou, velmi rychle zjistil, že moje životní hodnoty jsou zhusta v rozporu s tamním ekonomicko-politickým systémem. Také jsem si uvědomil, že totalitní systém může být nastolen i ekonomickou mocí. A jakkoliv se celý systém zakrývá maskou demokracie, tak může být novodobým otroctvím.

Můj tehdejší „kulturní šok“ vedl k tomu, že jsem vytvořil a nabídl TUFTS Univerzitě v Bostonu předmět o umění a filosofii českého undergroundu a disentu a ten jsem tam poté řadu let učil. V rámci tohoto předmětu jsem vypracoval seznam základních principů hnutí české druhé kultury, které se nezbytně dnes musí pravicově smýšlejícím lidem zdát ultra levicové. Řada z nich je vytažena z textů Ivana Magora Jirouse, Václava Havla, ale i z jiných dobových materiálů.

Jen na ukázku uvádím několik příkladů:

– odloučení se od vládnoucího establišmentu „první kultury“ a vytvoření paralelního společenství „druhé kultury“;
– neprodejnost uměleckých výtvorů;
– nepřijmutí jakéhokoliv cenzurního kompromisu;
– žití „z vlastního rozhodnutí“ v přítomné, okamžité a autentické svobodě;
– naprostá pravdomluvnost a nepotlačování jakýchkoliv vlastních myšlenek;
– chápání umění jako život jako politiku jako umění;
– žádná touha po kariéře;
– nesoutěžení;
– nevytváření žádných elit a tříd;
– spolupráce a permanentní socializování.

Univerzita, jak je každému známo, je instituce, kterou si společnost vytvořila, aby zde vystavila nastupující generaci celému spektru vědění a vskutku univerzálnímu pohledu na svět a jeho manifestacím. Na univerzitní půdě by se měly testovat a studovat extrémní situace doslova od akademické zdi ke zdi. Od toho je univerzita, aby byla laboratoří nových myšlenek stýkajících se s myšlenkami starými. Univerzita by měla mít právní imunitu jakýchkoliv myšlenek, protože skutečný svět za zdmi kampusu už nedovoluje rozletu ducha a konformuje ho do přežívacího modu. I když i americké univerzity byly v posledních desetiletích vystaveny obrovskému tlaku totalitně diktující ekonomické třídy, pořád si udržely zbytek odstupu a nezávislosti v myšlení. A to přesto, že manželka viceprezidenta Dicka Cheneyho Lynne Cheney veřejně prohlašovala, že jsou americké univerzity semeništěm levičáků a mělo by se proti tomu zakročit.

Poté, co jsem se před rokem na čas opět usadil v Česku, musím říct, že prožívám takzvaný „reverse cultural shock“ neboli „reversní kulturní šok“. Šokuje mě výrazný nedostatek levé části spektra, kterému by měli být studenti na českých univerzitách vystaveni. Zatímco se u nás ve Spojených státech běžně vyučovaly předměty o marxismu, anarchismu, komunismu, udržitelných ekonomických systémech, globálním oteplování atd., zde, jak mně bylo řečeno, v některých případech tyto předměty úplně chybí či jsou předkládány jen jako odstrašující úchylky v historii filosofie a společenských vědách. Úchylky, kterými se ani není třeba zabývat.

Moji studenti na vysokých školách v Bostonu byli v drtivé míře naprosto levicově smýšlející a z většiny zosobňovali rostoucí část celospolečenského vzdoru proti totalizujícímu se kapitalismu v USA. Vzdoru, který v nedávné době vyústil v hnutí Occupy Wall Street.

Zde malinko odbočím.

Česká média jen velmi stroze a pošklebovačně informovala o celém hnutí Occupy Wall Street, které bylo inicializováno různými aktivistickými skupinami od Adbusters po Anonymous. Vše začalo kempováním malé skupiny vedle newyorské burzy na Wall Street, která se stala symbolem okrádání většiny malou menšinou. Ze začátku bylo celé hnutí složené převážně z mladých lidí, ale velmi rychle se k němu připojili lidi všech věkových skupin, ras, naboženství, vzdělání a hnutí se rozšířilo do více jak tří set největších amerických měst.

V jednom z prvních prohlášení Occupy Wall Street mimo jiné okupanti, když se jich zástupci establišmentu zeptali, jaké že mají požadavky, velmi výstižně říkali: „…požadavky by nemohly reflektovat časový rozměr, ve kterém chceme pracovat a nemohly by reflektovat náš předpoklad nevyhnutelného úspěchu…, jakékoliv požadavky přistupují na nějaké časově omezené kondice předkládané a vyjednávané druhou stranou a my v našem případě nechceme nikdy skončit…, chceme všeobecná shromáždění na zahradách každého domu…, nepotřebujeme politiky, aby tvořili lepší společnost.“

Tady vidím paralelu k filosofii druhé kultury definované Martinem Magorem Jirousem: „…první kultura nás nechce a my nechcem mít nic společného s první kulturou, tečka…“ neboli jednat s establišmentem znamená establišment rozpoznat a přijímat…

Hnutí Occupy Wall Street instinktivně prohlašuje: „Nechceme kopírovat autoritářské struktury a instituce takzvané americké demokracie, protože už jí nevěříme a chceme vytvořit úplně novou alternativu. Ta by se spíše mohla podobat participační či přímé demokracii.“ „Nechceme již vůdců typu: Já vím, co je pro tebe dobré. Všichni jsme vůdci,“ znělo při prvních dnech hnutí Occupy Wall Street.

V Česku, k mému obrovskému překvapení, vidím mezi studenty spíše snahu vytvořit hnutí Occupy humanismus a solidaritu či Occupy Všeobecnou deklaraci lidských práv. Řekl bych, že zde dochází k unikátnímu jevu, a tím je pravicové a konzervativní smýšlení většiny studentů. Přitom pravicovýkonzervativní mladý člověk je oxymóron hodný hlubšího studia.

Dochází zde k jakési historické časové smyčce, kde se bývalí mladí uvědomělí pováleční komunisté stávají dnešními mladými uvědomělými kapitalisty bojujícími proti komunismu a „levičáckému socanství“. A šokován tímto paradoxem nazval jsem tento společenský jev „zastydlý antikomunismus“.

Lékařská literatura říká, že „zastydlá puberta“ neboli lékařsky hypogonadismus u žen vede k absenci rozvoje pubertálních změn – vývoje pohlavních orgánů, ochlupení, prsou a u mužů způsobuje hypogonadismus snížení libida, poruchy erektivity, ejakulace. Domnívám se, že „zastydlý antikomunismus“ neboli politicky „Karel Š. nám přinese svobodu“ má velmi podobné dopady na dané jedince. Opět dochází k absenci rozvoje chápání současných společenských změn ve světě, a to jak u žen, tak u mužů, o ochlupení ani nemluvím.

Když se na místních školách ptám studentů, proč jsou konzervativními antikomunisty, většinou dostávám odpovědi, že jim jde o jejich osobní svobodu, kterou by jim ten strašný komunismus, ve kterém ale nikdy nežili a tudíž nemají žádné osobní zkušenosti, přece vzal. To je pro mě šok, protože moji bostonští studenti mají levicové zaměření právě v touze po osobní svobodě a lidské důstojnosti. Protože již ví, že jim právě pravicově tržní kapitalistický systém hrozí naprostou ztrátou osobní svobody tím, že je postaví do pozice jedince, který je braný jen jako komodita na trhu s prací, jedince, jehož právo na lidskou důstojnost nebude téměř vůbec reflektováno.

V české společnosti se jedná, dle mého pozorování, tedy pozorování člověka, který tady půl života nežil, zřejmě o jakýsi posttotalitní syndrom, při kterém děti simulují mentální poruchy svých rodičů trpících oním „zastydlým antikomunismem“, který jim brání v rozvoji chápání vyšší komplexnosti současných světových společenských změn. Změn, které jsou jimi nepovšimnuté, ale probíhají už i za humny České republiky. Zde můžeme zmínit četná masová protestní hnutí mladých i starých lidí proti kapitalismu v západní Evropě. Možná je to tím, že čím víc si jejich rodiče uvědomují, že zde kapitalismus nefunguje a fungovat nebude, tím se stávají urputnějšími antikomunisty a antilevičáky. To je další ukázkou jejich nedospělosti a zastydlého pubertálního vzdoru proti logice zřejmých věcí. Možná, že to souvisí i s velikostí českého národa, jeho pozicí v průsečíku různých evropských zájmů daleko větších sousedů, v jejichž područí jsme často žili. Částečně v tom hraje roli i jednostranná zaujatost českých médií a i trend budování nevyvážených fakult na vysokých školách.

Určitě by stálo za to na dané téma udělat hlubší výzkum a napsat na něj doktorskou práci. Nehlásí se někdo? Celá situace je opravdu ojedinělá a musí souviset s celou řadou historických a kulturních aspektů.

Jisté je jen to, že jestli „zastydlý antikomunismus“ nakazí celou společnost, tak dojde nejen k restauraci kapitalistické totality, ale i k restauraci totalitního feudalismu.

.

Poznámka redakce Evropského rozhledu:

Tento referát je základem videa uloženého na Youtube pod názvem Demokracie versus totaliata v 21. století z konference pořádané Hnutím za přímou demokracii. Evropský rozhled o něm informoval v textu (3) Demokracie versus totalita v 21. století (HzPD): O zastydlém antikomunismu v Čechách.

Na teze Milana Kohouta reagoval Miroslav Návrat, student Politologie a Psychologie na Masarykově univerzitě v Brně, článkem Antikomunismus – co uniká levicovým intelektuálům?

Další reakce přišla od Honzy Macháčka, autora řady textů na Deníku referendum, kterou jsme zveřejnili pod názvem Vládu kapitálu nad celou společností nepotřebujeme.













Volba lidskosti