Jmenujte tři státníky české historie (ať už éry království, nebo později republiky), které si lze spojit i s něčím jiným, než s nabubřelým velikášstvím, možná roztomilou, ale přeci jen zjevnou dekadencí, porážkou či zradou – ale naopak s érou míru a světovosti naší země. Ať už bude váš výběr jakýkoliv, tak věřím, že Václava Havla by zahrnout mohl (Já bych k němu přihodil ještě TGM a Jiříka z Poděbrad – ale to je jen můj subjektivní názor). Do světové historie se zapíše v souvislosti s možností nenásilné transformace směrem ke svobodě – myšleno směrem ke svobodě bez ostnatých drátů a cenzury, která je prostě základem všech svobod ostatních. Stejně jako Pirátské Noviny, i já jsem se o smrti Václava Havla dozvěděl nejdříve na Twitteru. Ale úmrtí které jiné české osobnosti by se stalo headline news např. na BBC?

• „Život není fér… a smrt v některých případech také ne.“ #vaclavhavel [piratskenoviny.cz]
• Filozof-král. Jak viděli Václava Havla za hranicí Česka [aktualne.centrum.cz] Hlásila se k němu například barmská disidentka a nositelka Nobelovy ceny míru Do Aun Schan Su Ťij.
• Vaclav Havel, Czech leader and playwright, dies at 75 [www.bbc.co.u] „Vaclav Havel was one of the greatest Europeans of our age,“ Swedish Foreign Minister Carl Bildt wrote in reaction on Twitter.
• Odešel Václav Havel, muž, který bojoval, aby pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí [zpravy.ihned.cz]
• Zemřel Václav Havel [www.novinky.cz] Na dotaz moderátora Václava Moravce, jaký pohřeb bude mít Havel vystrojen, reagoval premiér s roztřeseným hlasem popudlivě a poprosil, aby s takovými otázkami Moravec počkal.
• Czech leader Vaclav Havel dies [www.aljazeera.com]

V roce 1989 mi bylo 16 let a nemůžete se mi myslím příliš divit, že jsem byl hrdý na to, co v naší zemi probíhalo. Bylo tehdy jasné, že transformace tehdejšího umakartovo-gulášového socialismu je nezbytná, že život v neustálé přetvářce, pokrytectví a předstírání není déle možný – a populačně silnou generaci tzv. „Husákových dětí“ (neboli děti stejně silné poválečné baby-boom generace) zkrátka stávající systém už nedokázal plošně zkorumpovat nebo alespoň uchlácholit: pro minimální byty v panelácích uprostřed bezútěšné měsíční krajiny, poseté jeřáby, rypadly a „budovatelskými“ slogany neměla tehdejší generace teenagerů jiné využití, než jako pro dystopické kulisy, ve kterých šlo pořádat stylové punk-rockové koncerty.

Koho jiného tato generace měla chtít na Hradě, než někoho, kdo by se dlouhými chodbami sídla hlavy státu projížděl na koloběžce?

Klíčovým heslem demonstrací roku 1989 bylo „Nejsme jako oni“ – přičemž toto vymezování se proti těm „oni“ zahrnovalo ještě daleko více, než jen tehdejší stranický aparát a tajné služby. Toto „oni“ zahrnovalo historické vymezení se a příslib, že nedojde k politickým procesům a vraždám – jedním z prvních kroků po roce 1989 bylo úplné zrušení trestu smrti, což byl současně krok směrem k výrazné orientaci na občanskou společnost soudobého evropského, nikoliv amerického stylu. Václav Havel se tak stal zřejmě prvním českým/československým státníkem, za jehož vlády nebyl vykonán žádný trest smrti – a to nejen z politických, ale ani z žádných jiných důvodů. Poslední evropskou zemí, ve které existuje trest smrti, je nyní Bělorusko. „Nejsme jako oni“ znamenalo obecných příslib, že nedojde k novým politickým procesům a perzekucím. A skutečně – velmi rychle se ukázalo, že jedinou politickou silou, ve které nebudou bývalí komunisté, bude KSČM…

„Nejsme jako oni“ ale znamenalo i vymezení se regionální a dobové, jak v čase, tak i prostoru: demonstranti se tím distancovali od neúspěšných, krvavě potlačených transformačních hnutí roku 1956 v Maďarsku či 1968 v Československu a vymezili se tím i vůči krvavé lázni, která krátce poté proběhla v Rumunsku. Byla to snad i výzva pro tehdejší více či méně skryté reálné mocenské struktury, aby místo sebevražedného čelního střetu zvolili cestu vyjednávání, kompromisů, politických obchodů a více či méně civilizované dělby moci. Tady je třeba uvědomit si, že reálné mocenské struktury té doby už neměly až tolik společného s oficiálně viditelným stranickým aparátem: spíše šlo o to, že vzhledem k tomu, že společenské postavení řady lidí nemohlo být zaručené čistě ekonomicky, tak vznikala jakási lokální ohniska „diktatury strachu“, jejíž nástroje byly sice obtížně pojmenovatelné, ale o to účinnější.

Václav Havel se stal ideálním hrdinou první fáze postmoderního postkomunismu. Nebyl celoživotním pragmatickým machiavelistou či kariéristou – byl naopak tvůrčím umělcem, intelektuálem a filosofem. Undergroundové hnutí v té době reprezentovalo názorově opravdu velice široce rozkročenou komunitu – od těch, kteří chtěli navazovat na duchovní a kulturní tradice vysloveně před-komunistické, až po „komunisty, kteří prozřeli“ – radikální revoluční marxisty formátu Egona Bondyho, demokratické socialisty roku 1968, apod. V roce 1989 tehdejší Československo trpělo chronickou absencí elit – jakýchkoliv použitelných elit, nejde mi jen o často skloňované spojení „mravní autorita“. Měli jsme za sebou 50 let buď vyvražďování nebo alespoň více či méně nucené emigrace všech, kteří ve středoevropském prostoru jakkoliv v čemkoliv vynikali nebo vybočovali z řady. Židé, Němci, rodiny s podnikatelskou či kulturní (umění – vzdělání) tradicí, vyhranění katolíci, levicoví intelektuálové („věřící komunisté“) – v roce 1989 za sebou celá země měla více jak 50 let nejrůznějších více či méně brutálních čistek podle různých klíčů a receptů a emigrace byla všeobecně pokládána za jedinou cestu ke svobodnému osobnímu růstu (jakkoliv byl národem přiznáván mravní kredit spíše těm osobnostem, které to „nezabalily“). Obrovským paradoxem bylo, že ačkoliv disidentský underground byl, stejně jako jakákoliv subkultura izolovaná od většinové kultury, teoreticky nositelem dekadence – tak ve skutečnosti reálně dekadentní a úpadková byla veškerá většinová společnost okolo: je tragické, když si jinak moderní společnost, postavená především na myšlence změny a vývoje, sama sobě tuto myšlenku zakáže a díky tomu zdegeneruje.

Kdo jiný se tehdy mohl postavit do čela frustrovaných a deprimovaných davů, než „objevitel“ byrokratického jazyka Ptydepe [en.wikipedia.org] a autor básně Ať jde každý vlastní cestou? [books.google.cz] Volba Václava Havla prvním postkomunistickým prezidentem tímto vědomě navázala na volbu TGM prvním prezidentem – stejného TGM, který byl před první světovou válkou spíše nepohodlným intelektuálem a buřičem, zpochybňujícím „samozřejmé hodnoty“ tehdejší nacionalistické společnosti, ovládané zakořeněnými předsudky.

Jakákoliv, byť třeba i inteligentní kritika „pozdního“ Václava Havla-politika dnes musí jít stranou. Mladší generace nepochopí míru frustrace a beznaděje, která vedla východoevropské disidenty k vytvoření koalice se vším západním. Tedy nejen s podvratnými newyorskými umělci formátu Lou Reeda – ale samozřejmě i s neokonzervativními mocenskými strukturami. Nezapomínejme, že Václav Havel ještě v roce 1990 navrhoval paralelní zrušení NATO i Varšavské smlouvy: tedy i poté, co se stal prezidentem, stále ještě patřil mezi utopické idealisty (a nebo alespoň cítil povinnost tlumočit jejich stanoviska mocným tehdejšího světa).

Dnes zemřela osobnost, které zjevně musíme poděkovat, že vývoj po roce 1989 se u nás neubíral ani cestou rychlé, krvavé a hlavně zmatené pomsty (Rumunsko), ani cestou vleklé stagnace reformovaných socialistů směrem k nacionalistické (až téměř fašistické) diktatuře (Maďarsko), že se u moci nestřídalo zmatené úpadkové bezvládí reprezentované absurdně bohatými oligarchy s jen velmi špatně skrývanou vládou tajné policie či jiné mafie (Rusko, do jisté míry zřejmě i Ukrajina), nebo že se starý systém přímočaře nezakopal ve svých pozicích pod novou, nacionalistickou fasádou (dnes už jen Bělorusko, ale ještě v 90tých letech i řada jiných zemí). A bylo to skutečně jen naší odlišnou národní povahou, že k rozdělení Československa došlo zcela nenásilnou cestou (ve „skandinávském stylu“) a že zde nevypukla krvavá občanská vendetta balkánského ražení? „Blbá nálada“ byl ostatně vynález samotného Havla: ano, měli jsme tu od všeho trochu – ale možná byla právě i zásluha Václava Havla, že toho nebylo více. Silový jazyk jakékoliv mocenské propagandy u nás ztratil na dlouhou dobu svojí moc. (Kdo u nás před Havlem přemýšlel o zneužívání jazyka mocenskými strukturami?)

Nesmíme taky zapomínat, že Václav Havel dal státu, jehož se stal prvním prezidentem, do vínku zdravější tradici, než TGM první republice: když odhlédneme od „právního triku“ s tím, že Česko-Slovenská federace technicky vzato nebyla identická s Českou republikou a že jeho tři roky v roli posledního československého prezidenta se tedy nezahrnovaly do Ústavou předepsaných maximálně dvou volebních období, tak se Havel stal prvním prezidentem, který předvedl tento úřad v jiném světle, než jako „trafiku pro zasloužilé otce vlasti“: komentování domácího i světového politického dění „z odstupu“ bývalými prezidenty je důležitým prvkem občanského života zdravých a fungujících demokracií: nebýt podlomeného zdraví, mohl se snad Václav Havel zhostit role jakéhosi českého Jimmyho Cartera (kterému dodnes dodává ve světě obrovský mravní kredit to, že byl jediným americkým prezidentem od 2. světové války, za jehož vlády USA nevedly žádnou zahraniční válku). (vsuvka stranou: jak asi mohl dopadnout vývoj v Evropě 30-tých let 20. století, kdyby býval TGM nepřijal nabídku „čestného doživotního prezidentství“ a donutil rozhádané prvorepublikové politiky už v roce 1928 (nebo nejpozději 1930) najít svého nástupce? dokázala by taková demonstrace demokratického a občanského ducha státu bývala odradit dostatek sudetských Němců od pozdějšího nacistického poblouznění?)

Samotné Masarykovské heslo „Pravda vítězí“ lze až příliš snadno cynicky přeložit jako „Historii píší vítězové“. I pokud by Havel neudělal pro tuhle zemi nic jiného, než svojí slavnou parafrázi tohoto výroku na „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávisí“, tak by pořád udělal hodně. A nezrelativizovalo to ani mnohoznačné neonové srdce svítící nad Pražským hradem v závěrečné fázi Havlova prezidentství. Ano, byl by to vlastně úderný refrén nějaké rockové hitovky. Možná si teď řeknete, že jsem vypil větší než malé množství fair-trade kávy, pokud přijdu s něčím podobným – ale možná by se byl Václav Havel v jiné zemi a jiné době nestal prezidentem, ale rockovou hvězdou – a možná by v této roli byl sám šťastnější. Ale když ona čeština, dílem umělý výtvor národních obrozenců, je tak zoufale arytmický jazyk…

Převzato ze stránek TečkaCZ

Text článku je chráněn licencí GNU Free Documentation License