Ve čtvrtek 16. ledna 2020 se od 17:30 konalo na Václavském náměstí v Praze pietní shromáždění ke společnému uctění památky Jana Palacha, který se na tom místě přesně na den roku 1969 upálil. Shromáždění pořádal Klub angažovaných nestraníků (KAN) a promluvily na něm významné české osobnosti politického a vědeckého života, jako je Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů nebo nový předseda KANu František Laudát.
První se slova ujal historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů, který zavzpomínal, jak před pěti lety domluvili ve Všetatech vznik památníku Jana Palacha. Tento rok si připomínáme i padesáté výročí vzniku prvního památníku Jana Palacha, který ale nebyl postaven na území tehdejšího Československa. Zde nebylo možné stavět takové památníky. Stál v Římě. Později v roce 1979 postavili památník i v Londýně, kdy už Válková… Text Heleny Válkové, který napsala společně s Josefem Urválkem, našel úplně náhodou, když chtěl napsat studii o Josefu Urválkovi.
Moderátorka shromáždění Bára Štěpánová kritizovala ty, kteří si berou do úst národní hrdiny, ale nevěří jim, že to myslí vážně. Když jde třeba nějaký politik položit květiny na Národní třídu… Vidí to stejně jako Karel Kryl ve Veličenstvu Kat – nechce poslouchat vraha, který káže o morálce. Také „nevěř ostnatému drátu, byť by se stokrát tvářil jako stonek růže“.
Miroslava Němcová, poslankyně za ODS, nedávno četla deníkové zápisky Celý život od Jana Zábrany. K Janu Palachovi tam píše, že místo aby odešel domů jako jiní kluci jeho věku, tak… A po něm odcházejí další. Promlouvají k nám o svobodě dodnes.
Řada studentů vysokých škol nevyslyší Palachovo volání, naopak na něj zapomene a vstoupí do komunistické strany. Režim díky takovým posiloval až do roku 1989. Dnes říkají, že o ničem nevěděli, protože je do strany zapsala maminka, jiní to udělali kvůli ryzímu kariérismu. Nevěděli, co se v tehdejším Československu dělo, jak byli lidé pronásledováni za svoje politické názory a stříleni za pokus o útěk za hranice z toho „komunistického ráje“. Někteří specialisté na právo dokonce prý nevědí o zneužívání ochranného dohledu. Jiní dodávají, že okupace v roce 1968 se vlastně ani nekonala a ti mrtví byli oběťmi dopravních nehod.
Připomněla těžkosti, které po pochodních postihly jejich nejbližší. Palachova matka nevěděla, že v roce 1973 komunisté otevřou synův hrob a spálí jeho ostatky. Paní Zajícová byla po smrti svého syna vyhozena z práce a sestra nemohla jít studovat, přestože byla výjimečně nadaná.
Podle Marka Výborného, předsedy KDU-ČSL, nám z odkazu Jana Palacha nemá být jedno, co se kolem nás děje. Jsou hodnoty, za kterými musíme stát.
„Mladý, silný muž si sáhl na život, aby upozornil na situaci v Československu. Chtěl svým činem probudit společnost z rezignace,“ uvedl Tomáš Czernin, první místopředseda TOP 09. Po mnoho let se o jeho smrti lhalo, zlehčovala se, zatajovala. Jan Palach je pro něj stále světlem proti lhostejnosti a proti zbabělosti.
Z úvah místopředsedy STANu Jana Farského musel Jan Palach cítit obrovskou lásku k národu a důvěru v něj, protože jinak by nebyl přesvědčen o smyslu činu. Národ probudil ale jen na pár měsíců. Přesto ten čin smysl ale měl, jak se ukázalo o dvacet let později.
Poslední řeč měl František Laudát, předseda Klubu angažovaných nestraníků, který vznikl v roce 1968. Když minulý rok 9. října Národní muzeum otvíralo památník Jana Palacha ve Všetatech, zamyslel se jeden z řečníků nad tím, zda to, v čem dnes žijeme, nám pro život stačí a bude to stačit. Atmosféra naší společnosti ukazuje, že stále máme strach z něčeho, co nedokážeme definovat, nevíme proč a odkud to přichází. Bojíme se zítřka.
Zásadním problémem české společnosti není dnes ekonomický růst, míra sociálních jistot či materiálního bohatství. Budoucnost našeho národa ohrožuje nedostatečné ukotvení etických pravidel a jejich uplatňování v každodenním životě.
Je nečestné za sebe nechat umírat druhé. Ať si každý v této zemi sáhne na svědomí, kolikrát nechal za sebe „umírat“, ve smyslu nést důsledky svých rozhodnutí, jiné. Jan Palach těžce nesl nastupující normalizaci po okupaci. Věděl, stejně jako miliony spoluobčanů, že komunistická normalizace je ve skutečnosti amorální okupací země. Jako jeden z mála ale nastavil vlastní kůži. Odvaha je jediná ctnost, kterou nelze předstírat.
S přenášením rizika se setkáváme i dnes, aniž si to uvědomujeme. Naše společnost je společností, která si zakázala riziko a tím si možná ani neuvědomuje, že si současně zakazuje i svobodu. Schováváme se za kulatá razítka, vyhovují nám regulace, zákony na všechno. Čekáme a požadujeme, aby naše osobní problémy a selhání za nás vyřešil úřad nebo silný vůdce.
Stále více lidí se dokonce bojí riskovat pro svoje názory. Dnes se rozhodují podle toho, co mohou ztratit, nikoliv podle toho, co mohou získat. Měníme se ve stroje. Rozdíl mezi člověkem a strojem je, že stroj neriskuje. Potom se ale nedivme, že narážíme do svého stropu v kultuře, vědě, ekonomice i v celkové kvalitě života všech. Brzy společnost narazí i na limity sociální péče o potřebné, na limity financování kvalitního vzdělání pro naše následovníky a kvality lékařské péče – nebude na to mít peníze. Digitální technologie se pro nás stanou digitálním peklem. Bez etiky to nepůjde. Lidé jako Palach věřili, že svoboda je to nejcennější. Svoboda nesmí být vyměněna za ekonomický či jiný prospěch, jinak s námi bude zase zle.
