V sobotu 20. října 2018 se od 14 hodiny odpolední konala na pražském náměstí Jana Palacha podpisová akce nové Sametové deklarace pod záštitou evropské frakce EFDD a Strany svobodných občanů. Jiří Payne, Petr Mach a další domácí či zahraniční politici se vymezili proti současnému směřování Evropské unie, Lisabonské smlouvě a proti pěti scénářům směřování EU navrhovaných v Bílé knize pro rok 2025.
EFDD je pravicová euroskeptická politická frakce v Evropském parlamentu, kterou za českou stranu zastupuje Strana svobodných občanů, nejpočetnější zastoupení členů má však v italském Hnutí pěti hvězd a v anglické Straně nezávislosti Spojeného království. Hnutí pěti hvězd v zahraniční politice odsuzuje vojenské intervence západu (NATO) v Afghánistánu, Iráku a Libyi a staví se proti americké intervenci v Sýrii. Ideový vůdce Beppe Grill sympatizuje s politikou Kremlu. Hnutí pěti hvězd v České republice zastupuje například člen České pirátské strany Guiseppe Maiello, který vystupuje na protiimigrantských demonstracích. Strana nezávislosti Spojeného království je rovněž euroskeptická, jejím výrazným předsedou byl ještě donedávna Nigel Farage, který kritizoval Unii za schvalovací proces Lisabonské smlouvy a za snahu vytvořit federální stát s potlačením národních států.
Bílá kniha – pět scénářů směřování Unie
Europoslanec Jiří Payne ze Strany svobodných občanů v úvodu zmínil, že happening není určen pouze členům EFDD, ale je pro všechny i s jiným politickým přesvědčením. Za cíl si kladou změnit dosavadní směřování Evropské unie. V roce 2017 vydala Evropská komise Bílou knihu, která předkládá 5 scénářů směřování EU. Podle Payneho je to poprvé, kdy Evropská unie otevírá více cest budoucího směřování, před tím prý existovala pouze jedna cesta bez alternativy. Následně rozvádí údajných pět scénářů v Bílé knize, které se částečně liší od oficiálních dokumentů Evropské unie.
Podle Payneho předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker předložil tyto scénáře:
1. Pojedeme dál, jako by se nic nestalo.
2. Přesuneme více moci do Bruselu a ještě více jí centralizujeme.
3. Uděláme variabilní geometrii a každý si pojede po svém.
4. Budeme dělat méně, ale lépe.
5. Omezíme se jenom na vzájemné obchodování, zachováme Evropský parlament i komisi, a budeme se věnovat jednotnému evropskému trhu.
V oficiálních dokumentech však některé scénáře jsou ve své kontextualitě jiné, než byly na happeningu vylíčeny. Podle Bílé knihy bylo načrtnuto těchto 5 scénářů směřování Evropské unie:
1. Pokračování v dosavadní akci – Evropská unie se soustředí na splnění svého pozitivního reformního programu, 27 členských států provádí společně akční program, EU27 se proto do roku 2025 bude zaměřovat na vytváření pracovních míst, na posílení jednotného trhu, a bude více investovat do infrastruktury. Posiluje se boj proti terorismu, sdílí se zpravodajské informace. Prohlubuje se spolupráce v oblasti obrany, ale i vědy. V zahraniční politice se mluví jedním hlasem.
2. Pouze jednotný trh – hlavní směřování Evropské unie je postupně přeorientováno na jednotný trh. Chybí sdílené odhodlání pracovat ve větší míře na společných oblastech, a tak se pozornost zaměřuje na prohloubení klíčových aspektů jednotného trhu. V tomto scénáři se počítá i s neschopností jednotlivých států dohodnout se na tématu migrace a se systematickými kontrolami hranic mezi členskými státy.
3. Státy, které chtějí, dělají více – Evropská unie umožňuje členským státům, které projeví zájem, aby v konkrétních oblastech dělaly společně více, například v záležitostech obrany. Práva občanů plynoucí z práva EU se začínají různit podle toho, zda žijí či nežijí v zemi, která se rozhodla dělat více.
4. Dělat méně, za to efektivněji – Evropská unie se zaměřuje na vybrané oblasti politiky, jimiž se zabývá intenzivněji a jedná v nich rychleji, zatímco v jiných oblastech je méně aktivní. Evropská unie bude schopná se ve vybraných prioritních oblastech realizovat rychleji. Například evropská pohraniční a pobřežní stráž přebírá správu vnějších hranic.
5. Dělat mnohem více společně – Evropská unie se rozhodne dělat mnohem více společně ve všech oblastech politiky. Scénář vychází z toho, že členské státy samy o sobě nejsou dostatečně dobře vybaveny k tomu, aby čelily každodenním výzvám, a proto budou sdílet více kompetencí, zdrojů a rozhodovacích pravomocí ve všech oblastech. Občané budou mít více práv plynoucích přímo z práva EU.
Podle Payneho mají všechny scénáře demokratický deficit a občané nemají žádný vliv na to, co se v Bruselu děje.
Článek 17 Lisabonské smlouvy
Následně Jiří Payne poukázal na několik článků Lisabonské smlouvy, které považuje za problematické. Natálii Grecovou nechal zejména předčítat vybrané pasáže z článku 17, aniž by jednoznačně zaznělo, že jde jen o jeho části.
„Komise podporuje obecný zájem Unie, vykonává své funkce zcela nezávisle. Členové komise nevyžadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády, orgánu, instituce ani jiného subjektu,“ přečetla Natálie Grecová údajné znění celého článku 17 Lisabonské smlouvy. Payne v kontextu takto podaného sdělení zkritizoval Evropskou komisi, že se nikomu nepodřizuje a podporuje pouze své vlastní zájmy, nikoliv zájmy občanů Evropské unie, a může si dělat naprosto vše, co se jí zachce. A údajně je to poprvé v dějinách, kdy diktátor říká, že to dělá pro své vlastní zájmy.
Ve skutečnosti je ale článek 17 Lisabonské smlouvy mnohem obsáhlejší a popisuje, že komise „pod kontrolou Soudního dvora Evropské unie dohlíží na uplatňování práva Unie. Plní rozpočet a řídí programy. Vykonává koordinační, výkonné a řídící funkce v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami.“ Čili rozhodně si Komise nemůže dělat to, co se jí zachce. Tato klíčová pasáž ale během happeningu nezazněla a neupozornili na ní ani mainstreamoví novináři, kteří o happeningu následně psali reportáže.
Značné nepřesnosti byly i v následném tvrzení: „Členové komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a europanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti.“
Ani tento citát nebyl v Lisabonské smlouvě nikde dohledán. Přímo v článku 17 se píše: „Členové Komise jsou vybíráni ze státních příslušníků členských států na základě systému naprosto rovné rotace mezi členskými státy umožňujícího odrážet demografickou a zeměpisnou různorodost všech členských států. Tento systém stanoví jednomyslně Evropská rada v souladu s článkem 244 Smlouvy o fungování Evropské unie.“
Dále pak na stránkách Evropské komise se popisuje, jak je člen Komise vybírán do funkce:
Výběr členů Komise
Nově zvolený předseda Komise vybere na základě návrhů ze zemí EU kandidáty na místopředsedy a komisaře. Seznam kandidátů musí schválit všichni představitelé států EU během zasedání Evropské rady.
Jednotliví kandidáti pak předstupují před parlamentní výbor a pojednají o portfoliu, za které mají odpovídat. Členové výboru pak hlasují o vhodnosti kandidáta k výkonu dané funkce. Poté, co se výbor shodne na všech 27 kandidátech, hlasuje Parlament jako celek o schválení celého sboru komisařů. Jakmile Parlament rozhodne ve prospěch daného kolegia, jednotliví komisaři jsou jmenováni Evropskou radou.
Demokratickou kontrolu nad Evropskou komisí vykonává Evropský parlament.
Payne následně přirovnal Komisi ke komunistické ústavě. Pokud někdo není komunistou, nemůže se dostat do čela státu. Opozice nemá šanci se prosadit. I kdyby euroskeptici měli v Evropském parlamentu 90 % hlasů, tak se nikdo z nich nemůže dostat do komise, protože nesplňují parametry europanství. A protože změnu Lisabonské smlouvy nelze provádět jinak než z komise, musí hledat jinou cestu reformy.
>>Přečtete si plné znění článku 17 Lisabonské smlouvy
>>Přečtěte si více o fungování Evropské komise
Úhlavním nepřítelem EFDD je Jean-Claude Juncker
Payne se dále opřel do výroku předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, který dříve v souvislosti s uprchlickou krizí prohlásil, že hranice států jsou nejhorší politický vynález. Grecová v tom spatřuje odmítání odpovědnosti, Paynemu to zní stejně jako otevřít hranice pro všechny migranty, kteří se sem chtějí přistěhovat.
Vize Petra Macha o ideální Evropské unii
Po něm za české politiky vystoupil Petr Mach. Představte si Evropskou unii bez ustanovení ve smlouvách, která dávají povinnost členským státům něco dělat, a bez sankcí za neplnění těchto povinností. Když by nikdo nebyl nucen do kvót a přesto by mohl volně cestovat a obchodovat, popisoval.
Demokratický deficit a Rusko
Payne se následně zmínil o knize Jde to i jinak – hledání alternativního uspořádání evropského kontinentu, kterou napsal spolu s Petrem Machem. Kniha se zdarma rozdávala během happeningu a popisuje prakticky vše, co na něm i zaznělo, až na kapitolu šestou – Demokratický deficit a Rusko.
V této kapitole se rozebírá názor, že je nutné udržet stávající podobu evropské integrace, protože v opačném případě by samostatné státy „schramstlo“ Rusko. Podle autorů je to přesně naopak. Evropský demokratický deficit pomáhá naopak ruskému režimu obhájit svá demokratická selhání před vlastními občany, protože lze snadno tvrdit, že ruský politický systém je demokratičtější než v Evropské unii. To udržuje ruské občany v loajální poslušnosti.
Dále autoři poukazují na nepružnost Evropské unie řešit problémy, například v případě okupovaného Krymu se za několik měsíců sejde summit EU, který konstatuje problém. Zadá se zpracování problému a za několik měsíců se opatření schválí, pravděpodobněji se ale zadá jeho přepracování. Tím Rusko dostane dostatek času, aby se už s nastalou situací nedalo nic dělat.
Pod čarou se vymezují proti tvrzení komunistů, že k anexi Krymu došlo na základě referenda, upozorňují, že referendum proběhlo pod patronátem ruských vojáků speciálních sil, kteří za to byli dokonce vyznamenáni. Pokud považují Krym z historických důvodů za svůj, mohli o tom jednat legitimními prostředky, nastalý stav je však neomluvitelnou ruskou agresí a porušením suverenity Ukrajiny. Svoji roli takto to uskutečnit sehrála i Evropská unie ve své neschopnosti reagovat rychle na nastalou situaci.
Jak změnit Evropskou unii
Následně Payne nastínil, jakými principy by se Evropská unie mohla změnit. Scénář, který vymysleli, ještě nemusí být nutně správný a musí se o něm diskutovat, dodává. Odmítá ale zcela cestu změny Lisabonské smlouvy, protože její změnu může navrhnout pouze Evropská komise, a ta navrhne pouze to, co se jí líbí. Navíc sjednání nějaké změny by trvalo 5 let a dalších 5 let by trvala ratifikace. A tak dlouho čekat nelze.
Zajímavější je ale cesta, kterou si vybrala Británie, kde si odhlasovali odchod z EU. Odchod z EU vzhledem k následným komplikacím sice nevidí jako ideální řešení, protože 27 exitů by trvalo celá desetiletí, ale tu cestu spatřuje v tom, jak si v Británii odhlasovali zákon, díky kterému je britský parlament nadřazený evropskému a evropské regulace jsou dobrovolné. Kdybychom v české ústavě změnili článek 10 a) a 10 b), které říkají, že evropská legislativa je nadřazená českým zákonům, v tu chvíli Evropská komise ztratí moc. Pokud to samé udělá 15 států, skončí projekt Jeana Monneta „napsaný se zlými úmysly“.
K této změně by mělo dojít pokud možno rychle, protože v Evropě sílí extrémistické síly, a je potřeba mít mechanismus, který zabrání zkáze. Extrémisté jsou schopni rozsekat Unii na kusy, to by vedlo ke globální krizi, z které bychom se po desetiletí vzpamatovávali. Záchranný scénář je proto nutné mít co nejrychleji.
Payne dále upozornil, že pokud se v příštích volbách do Evropského parlamentu nedostanou sociální demokraté, pak nastane pro křesťanské demokraty problém, protože nebudou mít partnera. Spojí se s komunisty, nebo se Zelenými? Pokud se nedohodnou, bude v čele komise stále Juncker, a pak dojde společnosti trpělivost. To je ta chvíle, kdy by byla vhodná doba pro předložení jejich šestého scénáře.
Další úhlavní nepřítel – Jean Monnet
Kromě Jeana-Clauda Junckera se Payne ostře vymezil i proti zakladateli Evropského společenství, předchůdci Evropské unie, Jeanu Monnetovi, podle kterého lidé musí být přivedeni k superstátu, aniž by věděli, co se s nimi děje. Toho lze docílit několika způsoby, které jsou pokaždé maskované ekonomickými důvody. Ve skutečnosti ale míříme nezvratně k federaci, avšak odlišné, než jakou mají v USA a Švýcarsku. V této federaci by místo politiků měli vládnout úředníci. Jean Monnet chtěl sebrat politikům moc a dát ji úředníkům. Moc jim budeme brát salámovou metodou, napřed politikům sebereme uhlí a ocel, pak domácí obchod, zahraniční, pak obranu, až nakonec nebude cesta zpátky. Nyní se nacházíme v poslední kapitole Monnetova scénáře. Taková totalita ještě v dějinách lidstva neexistovala a má úplně jiných nádech, popisuje Payne.
Henri de Tocqueville předpověděl despotismus EU o sto let dříve
V závěru happeningu citoval Payne francouzského myslitele Henriho de Tocquevilleho z díla Demokracie v Americe – díl druhý, část čtvrtá, kapitola šestá, kde údajně předpověděl současnou diktaturu Evropské unie:
„Myslím, že evropské národy jsou ohrožovány útiskem, který se nepodobá ničemu, co známe, v minulosti nenajdeme žádnou obdobu. Marně hledám výraz, který by popsal tento pojem. Slova jako despotismus nebo diktatura nejsou vhodná, celá věc je nová, a protože zatím nemá název, pokusím se jí popsat.
Až postupně uchopí nejvyšší moc každého občana do pevného sevření, zpracuje si ho, jak potřebuje, vztáhne ruku na celou společnost. Spoutá společnost sítí drobných komplikovaných pravidel, protokolů a normalizací, přes které se nedokážou povznést z davu ani nejoriginálnější osobnosti a nejenergetičtější charaktery. Nedrtí lidskou vůli, jen ji otupuje, ohýbá a usměrňuje. Obvykle nenutí lidi jednat, avšak soustavně je v jednání omezuje.“
>>Plné znění obou dílů Demokracie v Americe v angličtině
Článek podstoupí v následujících dnech ještě několik aktualizací pro svou obsáhlost, zejména se zaměříme na českou aktivistickou scénu, zahraniční řečníky, rozebereme projev Karla Světničky a podíváme se blíže na kapelu Rangers.
