Nacionalizmus, xenofobie, naivita a realita

Pan Jiří Hrebenar napsal o nacionalizmu a xenofobii v Evropě, ale já mám značně jiný pohled na věc a chci tímto článkem s jeho názorem polemizovat.

Ani já nemám rád nacionalisty. Když někdo mává fangličkami, naskakují mi pupínky. A je celkem jedno, jestli těmi fanglemi mávají Madaři, Slováci, Francouzi nebo Rusové. Jedna věc je hrdost na svou vlast, jiná je její povznášení nad ostatní. A když k tomu někdo ještě začne vyřvávat hesla jako „Nic než národ“, svírají se mi pěsti a to jsem velmi mírumilovný člověk.

Nejsem ani rasista. Mezi mými známými je Mongol, Syřan, Gruzínec, mezi přáteli mám i několik Romů. Jedno mají však společné – jsou to slušní, spořádaní a pracovití lidé, ale k tomu se ještě vrátím.

Nejsem ani xenofob, protože nemám strach z cizinců. To ale neznamená, že z některých nemohu mít obavy. Já sám se chovám tak, že v cizím domě nebo v cizí zemi, respektuji tamní zvyklosti, obyčeje a pravidla. Jsem nevěřící, ale při návštěvě kostela sundavám pokrývku hlavy, při návštěvě synagogy si ji naopak nasazuji, v některých domácnostech se zouvám, jinde si boty nechávám, podle místních zvyklostí. Jenže jsou lidé, kteří přijdou na návštěvu a nehodlají respektovat nic, než své vlastní zvyky a právě s takovými jsou vždy potíže.

Jestliže v arabských zemích nepijí alkohol, ani jako cizinec se ho nebudu vehementně dožadovat. Když se v křesťanské zemi nesmí zabíjet manželky kvůli nevěře, nemůže nikdo požadovat toto právo jen proto, že v jeho rodné zemi je to legální. Je-li v městské čtvrti zvykem po půlnoci spát, nebudu pořádat hlasité večírky přes celou noc. Jsem tam host a jako host se chovám. Pokud zůstanu natrvalo, o to víc se musím snažit osvojit si místní zvyky a pravidla, o místním jazyku nemluvě.

Vytváření komunit je normální a přínosné, ale musí se jednat o komunity otevřené a navzájem se prolínající. Člověk může být zároveň zahrádkář i Angličan, fotbalový fanda i milovník psů, může být zároveň členem mnoha komunit. Ale pokud se komunita uzavře sama do sebe, je to cesta do pekla. Češi v emigraci, kteří vytvořili v nějakém místě uzavřenou komunitu, nikdy nedosáhli jako jednotlivci žádných větších úspěchů, nenaučili se pořádně místní jazyk, nepochopili mnohé zvyklosti, prostě nezapadli. A přitom zapadnout neznamená zcela splynout. Každý člověk je originál a může a má se odlišovat od ostatních. Nejde o to obarvit se na nevýraznou šedou, jde o to nevnucovat své chování, své názory, své náboženské či politické přesvědčení těm, kteří tu už tu byli dávno přede mnou. Důležité slovo je nevnucovat.

A jsem zpátky u té slušnosti, spořádanosti a pracovitosti. Pokud nejsou tyto vlastnosti v člověku přítomné všechny, alespoň v minimální míře, a pokud se člověk ještě navíc odlišuje jazykem, barvou kůže, nebo oblečením, nastávají problémy. Neznalost řeči vám znemožňuje se domluvit, i kdybyste nakrásně chtěli. Odlišné oblečení na vás upozorňuje, ačkoliv by bylo lepší z počátku být nenápadný. Některé oblečení, třeba burka, dokonce může odporovat místním zákonům, třeba pro řízení motorových vozidel, nebo při prokazování totožnosti na úřadu. Nedostatek spořádanosti (v místě obvyklé) vede k moha nedorozuměním. Pověstní jsou třeba Němci, kteří všude křičí, nebo Italové, kteří se pořád rozčilují a gestikulují. I pracovitosti je třeba. Nikdo o ní nepochybuje u Číňanů, Vietnamců a obecně u asijských národů. Jejich komunity jsou sice hodně uzavřené, ale nesmírnou pracovitostí přebíjí své ostatní nedostatky. Ani Turci v Německu nejsou už dnes opovrhovanou menšinou. Pracují v profesích, o které Němci nejeví zájem.

Jenže je spousta novodobých přistěhovalců, převážně z Afriky, kteří se nechtějí chovat jako hosté ve své nové vlasti. Přicházejí sem kvůli sociálnímu systému a pracovat nehodlají. Nechtějí se učit místní řeč, nechtějí se zapojit do společnosti. Naopak, chtějí si prosadit své zvyky, své zákony, chtějí novou vlast změnit podle svých představ. A to se mi nelíbí.

Lidstvo dělá spoustu hloupostí. Každá další generace se diví, jak její předci mohli žít tak primitivně a svět před 50 lety je pro ně středověk. Primitivní, nevzdělaný, hloupý, nepochopitelný. Co jen tenkrát ti lidé dělali, jak mysleli, že zašli do té či oné slepé uličky? A pak udělají oni sami podobnou chybu, na kterou bude za 50 let nahlíženo stejně.

Před několika desítkami let si lidé mysleli, že je možné žít multikulturně v těsné blízkosti, v jedné zemi. Dnes už pomalu začínají přicházet na to, že to byla jen další slepá ulička, že to prostě možné není. Ano, Rus si může slavit Vánoce v lednu, ale pokud žije v zemi, kde jsou Vánoce v prosinci, nesmí svými zvyky obtěžovat okolí. Je to jeho soukromá věc, nesmí vyžadovat, aby jeho nová vlast uzákonila druhé Vánoce. Stejně tak muslim nesmí požadovat, aby se do právního systému západních zemí začlenily prvky práva šaríja, byť platné jen pro muslimy.

A jsem u té naivity a reality. Naivita byla multi-kulti idea, realita je, že to nefunguje.

 
 
– – – – – – – – – – – – – – –

Tento text reaguje na:

• Jiří Hrebenar: O nacionalismu a xenofobii v Evropě