Pokud znáte Františka Kupku, měli byste znát i Medu Mládkovou, která ho objevila na periferii Paříže v Puteaux v sousedství populárního malíře Jacqua Villona. Hned první den návštěvy přímo u něj doma poznala, že jde o malíře světového rozměru, který ale zatím nikoho netáhl, protože nebyl Francouz. Byla to ostatně jedna z nejcennějších vlastností Medy Mládkové – dokázala svými instinkty rozpoznat, kdo má na to ovládnout světové prvenství v umění, i když zatím nebyl vůbec znám. Když pak Kupka ležel na smrtelné posteli, chtěla, aby byl při odchodu na onen svět šťastný, a tak mu zalhala, že už brzo bude mít svou velkou výstavu. Co řekla, to musela pak také splnit.
Kupkovy obrazy začala shromažďovat krátce poté, co se se svým manželem Janem Mládkem, ředitelem evropské kanceláře Mezinárodního měnového fondu, přestěhovala do Washingtonu. Kromě toho pořádala o Kupkovi přednášky po amerických univerzitách a snažila se ho dostat do povědomí lidí z muzeí a důležitých soukromých sbírek. Jednou z největších výstav byla Kupkova retrospektiva v newyorském Gugenheimově muzeu v roce 1975, kterou uspořádala spolu s ředitelem Thomasem Messerem.
Pak ji napadlo, že by v komunistickém Československu mohla najít celou řadu dalších kvalitních umělců. Začala dojíždět do Československa, byť jí to všichni uprchlí Češi rozmlouvali a Voskovec po ní dokonce hodil popelníkem, ale netrefil se. Jako manželka vysokého finančníka Mezinárodního měnového fondu samozřejmě neunikla pozornosti příslušníků Státní bezpečnosti a byla na svých cestách sledována. Bezpečnost si na ní založila dva spisy, ale zachoval se pouze jeden s názvem „Múza“. Její manžel je ve spisech popisován jako osoba, která aktivně pracuje špionážně proti ČSSR a ona sama se prý stýká s protistátními živly.
Jedním z takových „protistátních živlů“ byl i Václav Havel. Meda Mládková si s ním dlouze dopisovala a snažila se mu zprostředkovat studijní stipendijní pobyt hrazený Fordovou nadací. Václav Havel byl ale příliš citově vázaný na Československo a nedokázal z něj odejít ze dne na den, a tak studium odkládal. Když už měl vše k odjezdu zařízeno a vyběháno, přišli k němu na chalupu dva pánové a odebrali mu pas s příslušnými výjezdními doložkami a vízy. Pas mu byl vrácen až dva dny před zvolením hlavou státu tehdejším ministrem zahraničí Jiřím Dientsbierem.
Bezprostředně po revoluci se Meda Mládková vrátila zpět do Československa a rozhodla se darovat sbírku, kterou s manželem třicet let budovali, Praze. Na Havlovo doporučení se sešla s architektem Miroslavem Masákem, který pro sbírku navrhl Sovovy mlýny uprostřed Kampy. U primátora za ODS Jana Koukala však narazila, protože ten měl s domem jiné plány. Mělo tam být přístaviště s restaurací vybudované plavební společností Cunard Line.
Po čase ale z plánu s loďařskou společností sešlo. Meda Mládková to s vyjednáváním od začátku neměla vůbec lehké, předhazovali jí, že by se za snahu získat mlýny měla stydět, ale zapomínali, že výměnou nabízí Praze darovat sbírku, která má dnes hodnotu nejméně 600 milionů korun. A její hodnota stále roste. Milan Knížák z Národní galerie jí dokonce doporučil sbírku naložit do amerického octa. Nakonec ale mlýny získala za symbolických podmínek pronájmu na devadesát devět let. Tak vzniklo známé Museum Kampa.
Knížku Mada Mládková – Můj úžasný život napsal formou rozhovorů a dopisů Ondřej Kundra, který vede rubriku domácí politiky týdeníku Respekt. V roce 2011 získal za politické analýzy a investigativní texty novinářskou Křepelku.
