V sobotu 21. srpna 2021 se tradičně před budovou Českého rozhlasu konal pietní akt připomínající srpnové události roku 1968, kdy započaté reformy pražského jara násilně zastavil vpád vojsk Varšavské smlouvy spolu s armádou Sovětského svazu a začalo období normalizace. Připomínka 53. výročí proběhla za neúčasti některých vysokých a nejvyšších ústavních činitelů, neboť tito svou minulostí či současnými činy jsou v rozporu s principy a hodnotami demokratického státu, jak nepřímo na místě podotkla Miroslava Němcová. Přinášíme volné přepisy jednotlivých projevů.
Podle generálního ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala ani po 53 letech nemáme na události zapomínat. Zapomenutí by nás o nic neobohatilo, pouze by nás připravilo o vědomí toho, že i v nejtěžších a nejtemnějších časech stojí za to bojovat. Jen opravdoví pošetilci si mohou myslet, že ti, kteří před budovou Českého rozhlasu a na jiných místech České republiky přinesli oběť nejvyšší, učinili tak kvůli reformě komunistického učení. S postupem času je nade vše zřejmé, že ani ta zrůdná ideologie, ani jakákoliv jiná reforma, nestály za jediný lidský život. O to důležitější je uvědomit si, jaké pohnutky vehnaly české vlastence do nerovného, až beznadějného střetu s brutální nepřátelskou přesilou. Hodnoty, možná někdy i neuvědomované, za které byli ochotni riskovat život, by ani nám neměly být lhostejné. Jde o lásku k vlasti, hrdost k vlastnímu národu, nepřipustit jeho porobu a ponížení, sebeztotožnění se se státem. Takové hodnoty bychom měli ctít na úrovni instinktu. Poučit se z událostí můžeme jen tehdy, když si je budeme rok co rok připomínat.
Místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Vojtěch Pikal připomněl, že vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa násilně rozbil pražské jaro a jeho započaté reformy. V prvním roce invaze zemi opustilo 70 tisíc uprchlíků za cenu ztráty svých kořenů, domovů, svého majetku. Připomněl, jak důležitá je pro demokracii svoboda slova a jakou roli v ní sehrávají média, zejména ta veřejnoprávní služby. Společnost potřebuje být nezávislá na médiích, která vydělávají skrze počet kliknutí. Pouze taková společnost může vzkvétat.
Místopředsedkyně vlády České republiky Alena Schillerová vyjádřila nejhlubší pokoru obětem vojsk Varšavské smlouvy na našem území, zejména mrtvým, jejich rodinným příslušníkům a tehdy stovkám zraněným civilistům. Ale také všem přátelům Československa v zahraničí, kteří se za nás postavili, agresi čistě odsoudili a často za cenu tvrdé represe nebo dokonce i za cenu ztráty vlastního života, jako například Ryszard Siwiec. Ani Česká republika nesmí nikdy zavírat oči před těžkostmi a útrapami, které se dějí za našimi hranicemi, ať už jakkoliv daleko. Poděkovala také pamětníkům těchto událostí, že o nich hovoří se svými potomky a těmi, kteří projeví zájem naslouchat. Autentická svědectví spojená s trpkou příchutí ztráty svobody a nezávislosti, kterou předtím kousek po kousku náročně získávali, mají tu největší vlastivědnou a dějepisnou hodnotu. Smekla především před těmi, kteří informace o událostech dokázali předávat v době, kdy to ještě nebylo povoleno a bylo to spojeno s hrozbou ztráty zaměstnání, kariéry či dokonce s vězením. Vzpomněla tak na svou dějepisářku z gymnázia, která v roce 1978, když měli probírat tento srpnový den, odmítla látku přednášet s tím, že s interpretací v učebnici nesouhlasí. Díky těmto lidem zůstala po celou dobu normalizace svoboda v našich srdcích a o několik let později jsme dokázali, že se nevzdáváme a mohla začít nová etapa demokracie.
Místopředsedkyně Mandátového a imunitního výboru Senátu Parlamentu České republiky Miroslava Němcová připisuje 21. srpen 1968 k tragickým dnům našich dějin. Události jara 1968 spojovaly naděje, že snad se naše společnost bude moci odpoutat od té totalitní moci řízené z Moskvy. Naděje padly. Stalo se tak ve chvíli, o které rozhodl tehdejší představitel Leonid Brežněv. Než ale tak rozhodl, dostal nejdříve dopis z tehdejšího Československa. Byl to tak zvaný zvací dopis. Pod tímto dopisem, který považuje za jeden z nejodpornějších činů, nejzbabělejších, za dopis nejhlubší velezrady, byli podepsáni: Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek. Nebyli nikdy potrestáni. Tito vysocí představitelé, kteří nebyli na domácí půdě schopni docílit svého, tedy potlačit proreformně zvedající se hnutí, se obrátili do Moskvy s žádostí, aby jim v tom armáda Varšavské smlouvy pomohla. Leonid Brežněv rozhodl o vyslání armád. Za pomocí zbraní představitelé Komunistické strany Československa požádali o potlačení svobody, o potlačení suverenity vlastní země – jde o nejodpornější čin, který může spáchat politik na své vlastní zemi.
Vojenský historický ústav popisuje, jak události probíhaly. V jednu hodinu ráno bylo obsazeno Slovensko, ve tři hodiny ráno padla Morava, v pět hodin ráno byla obklíčena Praha, v osm hodin ráno byly pod kontrolou okupantů ulice v Praze, v devět hodin ráno se střílelo na Vinohradské třídě a okupanti vpadli do budovy Československého rozhlasu, z části ji zdemolovali a totéž se dělo i v budově Československé televize. To, co tehdy dokázali zaměstnanci těchto médií, patří naopak k nejzáslužnějším činům. Již odpoledne byli schopni z improvizovaných míst vysílat a informovat všechny občany v naší zemi o tom, co se děje a jak postupuje okupace.
Statistika okupace. Mezi lety 1968 – 1989 uvádějí historické prameny, že v důsledku samotné okupace zastřelením nebo jinými akty agrese zahynulo 402 našich občanů. Emigrovaly sta tisíce osob. Okupační armáda okupovala na našem území v různé síle a intenzitou. Mělo se tu pohybovat snad až 800 tisíc okupačních vojáků, pro představu na každých 20 obyvatel tehdejšího Československa byl jeden okupační voják.
První výročí si přesto připomínaly sta tisíce lidí. Ještě na začátku roku 1969 to byl Jan Palach. V únoru Jan Zajíc a v dalších měsících další občané Československa i zahraničních zemí, kteří sebeupálením demonstrovali proti okupaci naší země.
V srpnu 1969 se sešlo až 150 tisíc lidí, kteří protestovali. Tři mladí lidé za to zaplatili svým životem. V Brně prameny uváděly desítky tisíc účastníků a dva mrtvé. Silné protesty se uskutečnily také v Liberci.
V dalších letech začala normalizace. Tímto zmateným pojmem se nás komunisté snažili přesvědčit o tom, že totalita je norma a žít v totalitě je normální. To trvalo až do roku 1989, v té době nenormalizace byli vyháněni lidé ze škol, ze zaměstnání, byla obnovena drsná cenzura médií, zakázáni spisovatelé a umělci všech disciplín, StB kontrolovala každý pohyb v zemi a pronásledovala jakéhokoliv odpůrce tehdejšího režimu.
Po roce 1989 se daly věci do pohybu. Od odchodu posledního okupačního vojáka uběhlo 30 let. Tehdy z naší země odcházelo 73 500 sovětských vojáků a asi 50 tisíc rodinných příslušníků. Odjížděli 800 vlaky, vypraveno bylo přes 30 tisíc železničních vagónů, 27 silničních konvojů, 15 leteckých transportů, aby všechny zbraně a jednotky byly ze země odvezeny.
Sovětská moc i v tom roce 1991 se bránila odchodu, vypovídá o tom svědectví Luboše Dobrovského, který u těch jednání byl a popisuje je jako velmi těžká. V červnu 1991 už byla země bez okupantů.
Nedávno si musela Miroslava Němcová přiznat, že jsme se se svou minulostí nevyrovnali. Mluvila už o zvacím dopisu Brežněvovi a v této souvislosti zmínila tři čtyři dny stará slova jednoho z vysokých ústavních činitelů naší země, prvního místopředsedy Poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa, kterého odcitovala: „Diktatura Evropské unie a NATO je nesrovnatelná s tou sovětskou, Brežněv nás nechal normálně žít.“
První místopředseda demokratické země považuje za normální žít tak, jak v jeho představách by to vypadalo – zavírat, mučit, věšet odpůrce totalitního režimu, ukrást majetek všem živnostníkům a podnikatelům, rozprášit církve, náboženské společnosti, vidlemi vyhazovat vzácné knihy, starobylé tisky, ničit památky, které všechny generace před námi tvořily, zkolektivizovat (další zrádné slovo) venkov a cenzurovat média, zakázat práci umělcům, zničit hospodářství a zdevastovat přírodu. To podle prvního místopředsedy Sněmovny znamená žít normálně. Všichni teroristé mají podobný cíl – pomocí teroru zničit život každého jednotlivce a podrobit ho totalitní moci. Považuje za hanbu, že umožnili představitelům komunistické strany zaujímat vysoké ústavní posty. Pozici předsedkyně Poslanecké sněmovny v letech 2010 a 2013 přijala pouze za podmínky, že ve vedení Sněmovny nikdo z komunistů nebude, a to se také stalo.
Nevyrovnání s minulostí spočívá i v tom, že nepsaným koaličním partnerem ČSSD, faktickým partnerem současné vlády, je právě komunistická strana.
Poukázala také na to, že všech událostí, které souvisí s bojem o svobodu a demokracii, se v podstatě nemohou zúčastnit současní někteří vysocí a nejvyšší ústavní činitelé, protože svým minulým životem nebo současnými skutky podrážejí principy a hodnoty demokratického státu, což není vůbec normální.
Projevy zakončil radní Magistrátu hlavního města Prahy pro oblast školství, sportu, vědy a podporu podnikání Vít Šimral, podle kterého je Praha od poloviny 19. století jedním z měst, kde se rozhoduje o podobě demokracie ve střední Evropě. Přímo před budovou Českého rozhlasu položilo život 17 občanů a je potřeba si uvědomit, že demokracie není samozřejmost, ale je to dar a vyžaduje odpovědnost. Je potřeba si ji hýčkat, pečovat o ni a bránit ji.
Pietní akt byl zakončen státní hymnou.
