POSLEDNÍ ČLÁNKY



 

Jevgenij Borisenko během piety v Lidicích v roce 2019.

Jevgenij Borisenko během piety v Lidicích v roce 2019.


 

V květnu 1959 sovětský vojenský attaché a jeho asistent přijali ve svém úřadu ve Stockholmu dva muže, kteří je požádali o rozhovor. Uvedli, že sloužili v armádě a měli informace, zejména o námořní základně, které by byli ochotni poskytnout za finanční odměnu. Vojenský attaché okamžitě přerušil rozhovor a požádal je, aby odešli. S odstupem několika dní ohlásil incident švédskému ministerstvu obrany. Rok poté švédské noviny přišly se strhující zprávou, jak se švédským bezpečnostním složkám podařilo zadržet dva muže za špionáž ve prospěch Sovětského svazu. Vojenský attaché a jeho asistent jednali podle prvního šéfa sovětské KGB a později šéfa GRU Ivana Alexandroviče Serova bezmyšlenkovitě. Nejenže zamezili potenciálně plodné spolupráci se dvěma muži, kteří byli ochotni poskytnout zpravodajsky cenné informace, ale na dlouhou dobu odradili od návštěv další potenciální „walk-ins“.

Náborový proces budoucích agentů obvykle začíná tipováním. Tipování může mít nejrůznější podoby, často ale začíná tím, že se budoucí agent ozve sám. Takovým lidem se v angličtině říká „walk-ins“, a právě o nich bude pojednávat následující díl.

 
Američané při náboru walk-ins postupují podle regulí

Vojenské zpravodajství Spojených států amerických pod pojmem walk-ins dle platných regulí rozlišuje tři hlavní kategorie osob:

 
Žadatelé o azyl

Osoby, které opustily svou zemi státní příslušnosti nebo zemi svého obvyklého pobytu a které se do této země nemohou vrátit kvůli opodstatněnému strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušenství k určité sociální skupině, kvůli svým politickým názorům. Jsou to osoby, která nemají jiné občanství a v zemi současného pobytu nezískaly status rezidenta.

 
Přeběhlíci

Osoby, které nezákonně a dobrovolně opustily zemi, která je názorově v opozici vůči Spojeným státům, a souhlasí, aby se dostaly pod kontrolu orgánů Spojených států.

 
Ozvali se sami

Osoby, které dobrovolně kontaktují osobu z americké armády nebo zařízení osobně, písemně, telefonicky, nebo skrze jinou osobu či agenturu s cílem poskytnout informace významné hodnoty. Dále jsou to nespokojení lidé, kteří se tváří, že by se nechali rekrutovat na místě, případně požadují azyl nebo pomoc s útěkem ze své země.

 
Američané mají přesně vypracované postupy, jak přistupovat k žadatelům o azyl, přeběhlíkům i těm, kteří sami nabízí informace. Do kontaktu s nimi přicházejí zpravodajci i zkušení odborníci na HUMINT, a to pokud možno s co nejmenší prodlevou, aby si osoba podání informací nerozmyslela. Na druhou stranu ale musí vzít v potaz potenciální riziko, že osoba nabízející informace může spolupracovat se zahraniční zpravodajskou službou a může se pokoušet tímto způsobem ovlivnit americké zpravodajské služby. Z tohoto důvodu se omezuje kontakt osoby s americkými zařízeními, jejich zaměstnanci, aktivitami a jinými informacemi. O osobě vědí jen ti, kteří to opravdu potřebují vědět. Poskytnuté informace se musí prověřit a vždy jsou označeny stupněm důvěrným. Komunikace přes telefon probíhá pouze po zabezpečených linkách. Osobě nikdy není sděleno, že komunikuje s někým ze zpravodajských služeb. Vždy komunikuje pouze s oprávněnou osobou k rozhovoru. Zpravodajci a odborníci na HUMINT, kteří vedou rozhovor, tak činí pod fiktivními jmény a chrání si o sobě veškeré informace.

 
Sovětští zpravodajci nebyli pro práci s walk-ins proškoleni

Podle přeběhlého sovětského důstojníka sovětské zpravodajské služby Viktora Suvorova na sovětská velvyslanectví ročně přicházely stovky lidí s žádostí, aby byly rekrutovány. A vždy na ně čekala stejná odpověď: „Toto je diplomatické zastoupení a nikoliv špionážní centrum. Buďte tak laskaví a opusťte prostory budovy, nebo zavoláme policii.“ Jakmile osoba budovu opustí, zaměstnanci ambasády ve spěchu potencionálního rekruta sledují. Ačkoliv si GRU nebo KGB mohla být jistá, že osoba není mladým novinářem toužícím po senzačním článku, stejně si nemohli být jisti, jestli nejde o nasazeného agenta, který se snaží vypátrat, kdo na ambasádě je zodpovědný za nábor rekrutů. A proto je tedy odpověď vždy stejná: „Máte špatné informace. Nezajímáme se o takové věci.“

Zkušenosti ukázaly, že práce s walk-ins je nadmíru složitá a sovětské a současné ruské zpravodajské služby v minulosti opakovaně předvedly, že spolupráci s tímto tipem agentů nezvládají.

 
Případ Borisenko

Z českého prostředí je v současnosti nejznámější případ vojenského přidělence na ruské ambasádě v Praze Jevgenije Sergejeviče Borisenka, který se nechal chytit v pražských Říčanech poté, co nezvládl pracovat v dostatečném utajení. Přitom měl známosti s celou řadou českých politiků i bývalých diplomatů, můžeme jmenovat Vojtěcha Filipa, Jaroslava Baštu i Jaroslava Doubravu, se kterými seděl v první řadě na vojensko-společenské události u příležitosti 75. výročí Karpatsko-dukelské operace a Československé lidové armády v Ruském středisku vědy a kultury. K jednání, ke kterému došlo během závěrečného koncertu s osobami, které například dříve pracovaly na českém ministerstvu obrany, není víc co dodávat.

Jevgenije Borisenka v úřadu nahradil zastupující vojenský attaché Viktor Viktorovič Buďjak, který po něm bude přebírat i práci s walk-ins.

Případ Borisenka ale není z historie to nejhorší, co ruské zpravodajské služby v této oblasti potkalo.

 
Atomový dělostřelecký granát v centru Moskvy

Nejhorší zkušenost měli podle Suvorova s americkým majorem na sovětské ambasádě v západním Německu, který jim chtěl předat k výzkumu atomový dělostřelecký granát. Řekl si o nemalé peníze a podmínku, že do dvou měsíců chce mít granát zpět. Vojenští diplomaté předběžným průzkumem vyhodnotili, že nabídka stojí za to a uskutečnili v lesích výměnu granátu, který byl následně diplomatickým vozem převezen na ambasádu a speciálním diplomatickým transportem se dostal až do Moskvy. Šéf GRU informoval ústředí, že atomový granát právě přivezli do centrály a ústředí mu položilo otázku, co se stane, pokud v Moskvě nastane výbuch srovnatelný s Hirošimou. Nikoho nenapadlo, že by uvnitř granátu mohl být časovač. Naprosto bez přemýšlení ho převezli do centrály GRU, v jejíž okolí byly vojenské školy, generální štáb armády i sídla ministrů. Granát byl proto spěšně převezen k demontáži na odlehlé místo a po demontáži se zjistilo, že jde o prázdnou schránku, do které byl nasypán radioaktivní odpad. V západním Německu začala GRU po americkém majorovi ihned pátrat, ale ten mezitím odcestoval do Ameriky. Pátrali po něm i v Americe a chtěli ho za to, co jim provedl, zavraždit, ale ústředí agentům vraždu nepovolilo. V ústředí vyhodnotili, že americký major je velmi mazaný a mohl by je přelstít ještě jednou. Agenti GRU proto dostali rozkaz na amerického majora zapomenout.

 
Další příklady selhání sovětských zpravodajských služeb

Ivan Alexandrovič Serov ve svém odborném článku Práce s walk-ins popisuje desítky profesních selhání vojenských attaché, které vedly nejen k finančním ztrátám na straně zpravodajských služeb, ale také ke ztrátám na životech samotných walk-ins.

Nejkritičtější chybou, které se vojenští attaché a přidělený personál dopouštějí, je prozrazení svých kontaktů domácí kontrarozvědce.

Tom, bývalý zaměstnanec bezpečnostních složek s přístupem k cenným informacím, zkontaktoval ve své zemi sovětské velvyslanectví. Sovětští zpravodajci ho navštěvovali přímo u něj doma. Při jedné z posledních návštěv byl krajně nervózní a sdělil, že si s nimi již nepřeje mít žádný další kontakt. O dva měsíce později se na rezidenci dočetli v místním tisku, že Tom spáchal sebevraždu. Muži, který ho navštěvoval, byla zrušena víza do země. Tento případ ukazuje, jak kontrarozvědky sledují i bývalé zaměstnance. Tom s nimi chtěl spolupracovat, ale jejich lehkovážnost ho stála život.

Další nejčastější chybou je, že při komunikaci využívají telefonních linek, případně zvou potenciální rekruty na velvyslanectví. Obojí je přitom sledováno kontrarozvědkou. Ten, kdo někdy šel kolem ruského velvyslanectví v Praze, si nemohl nepovšimnout, že každý vstup do ambasády trvalé hlídá česká policie.

Domácí kontrarozvědky si dávají pozor i na své občany, kteří jsou zadlužení, a je jedno, z jakých důvodů. Sovětské rozvědky ale v nejednom případě zkoušely spolupracovat například s gamblery. Nepoučily se, v České republice spolupracují například se zadluženými aktivisty.

Hlavní slabinou je ale nedostatečné proškolení personálu, jak práci s walk-ins od počátku uchytit.

Připomeňme případ muže, který se pokoušel prodat informace o protiletadlových raketových základnách. Ukázalo se, že informace jsou bezcenné a byla s ním rozvázána spolupráce. O několik měsíců později kontaktoval jinou osobu na konzulátu a stejné informace bez problémů prodal. Muž využil neznalosti zaměstnanců a ukvapenosti důstojníků, kteří zbytečně utrácejí.

Jindy přišel na konzulát ve Vídni Řek s tím, že je bratrem seržanta z jedné amerických základen a chtěl prodat cenné informace. Později se ukázalo, že Řekové to takto zkoušeli na sovětských úřadech po celém světě, což si mohli dovolit, protože sovětským zpravodajským službám chyběla kontrola napříč zeměmi své působnosti.

 
Současnost

V současnosti ruská diplomacie z jedné země částečně působí v zemi jiné, kam ze své ambasády může dojet. Ačkoliv se tak může zdát, že pražské velvyslanectví je předimenzované, řada diplomatů se ve skutečnosti věnuje zpravodajské činnosti v zahraničí. To se týká i strategie práce s walk-ins. Proto je dobré znát nejen domácí ruské diplomaty, ale také diplomaty ze sousedních zemí a mít přehled i o jejich aktivitách.

 
Odkazy:

Regulation 381-22. Military Intelligence. Processing Walk-Ins (PDF)

Suvorov Viktor: Inside Soviet Military Intelligence

Ivan A. Serov: Work With Walk-ins













Volba lidskosti