Úterý 23. dubna, 2024
Evropský rozhled

Rozhovor s policejním informátorem

 
informator
 
Začátkem října jsme přes tor síť uskutečnili rozhovor s osobou, která o sobě tvrdí, že je policejní informátor. Pravost jejího tvrzení samozřejmě nedokážeme posoudit, nicméně rozhovor s sebou přinesl některé zajímavé poznatky o právech informátorů, které by neměly zapadnout.

 
ER: Jak jsi se stal informátorem Policie ČR, co tě k tomu přivedlo?

Shodou náhod. Bavilo mě programovat a byl jsem v tom dobrý, a nejen v tom, ale i v jiných oblastech informačních technologií. Například ještě na vysoké škole jsem dokázal napsat vlastní šifrovací program a taky jsem věděl, jak podvrhnout PGP klíče, otevřít zadní vrátka k TrueCryptu a jiné podobné věci, které normální lidé nedokáží. 

Jednoho dne se mi svěřil kamarád se svým problémem. Někdo ho na internetu šikanoval a chtěl, abych mu pomohl. Souhlasil jsem a pustil jsem se do pátrání po tom kybernásilníkovi. A byl jsem úspěšný, našel jsem ho. Překročil jsem kvůli tomu ale několik zákonů. Naboural jsem se například do databáze stránek, kde zveřejňoval různé pomluvy a nechutné fotky mých kamarádů, a dostal jsem se i k jeho soukromým mailům. Skrze ty e-maily jsem zjistil, že nejde jen o obyčejnou šikanu, kdy si pod rouškou anonymity někdo léčí svoje mindráky. Bylo to mnohem vážnější. Na druhém konci stál člověk, který byl roky hledaný za násilnou trestnou činnost, který propral spoustu peněz a nakupoval zbraně s úmyslem použít je proti jiné skupině osob. 

Proto jsem se rozhodl obrátit se na Policii ČR, ale zároveň jsem jim nemohl říct, jak jsem se k informacím dostal. Zkusil jsem proto anonymní udání přímo na mail, nejdřív jen nejasnou větičku, že jim řeknu víc, když budou mít zájem. Poslal jsem to na víc stran – BIS, Policii ČR, MVČR a taky nějakým zahraničním zpravodajským službám, protože se jednalo o zločin s mezinárodním přesahem. A pak jsem čekal, kdo se ozve, ale dlouhé týdny mě vůbec nikdo nekontaktoval.

Nakonec se ozval policejní útvar, který jsem ani neoslovil. A bylo to od začátku divné, protože chtěli poslat všechny informace na freemail v USA. Ale poslal jsem to tam, kam chtěli.

S informacemi byli velmi spokojení a navázali jsme anonymní spolupráci. Přes ten freemail si říkali o další informace a pro mně nebyl problém je obstarat. Vyhovovalo mi to, cítil jsem se užitečně a zároveň bezpečně. Hřál mně pocit, že konečně mohu efektivně zlepšit trochu ten svět kolem.

Jenže jednoho dne jsem se do svého mailu už nepřihlásil. Vzdálený server nereagoval. Jak jsem vzápětí zjistil, odnesla ho FBI v rámci zátahu proti pedofilům a kromě toho, že ho odnesli, tak prý rok sledovali všechny lidi, kteří se k němu připojovali. Navíc se jim podařilo vlámat se nám do schránek a nahrát nám do počítačů škodlivý šmírovací kód.

Pár dní na to mi zazvonil telefon, člověk na druhé straně se představil jako kriminalista a aniž by mi řekl, o co jde, pozval mě k podání vysvětlení. Neposlali mi žádnou oficiální pozvánku, prostě jen zavolali – dostavte se tehdy a tehdy na tuto konkrétní stanici. 

Mezitím se část informací, co jsem donášel na různé kriminální skupiny, objevila i u těchto skupin. Nevěděly všechno, ale tušily, že něco na ně vím a vyhrožovaly. Bylo to období velkého strachu, kdy jsem netušil, co se bude dít, co se na mně chystá.

Při podávání vysvětlení jsem měl potvrdit, že jsem ten anonymní pisatel a dodavatel informací. Kriminalista, který mě pak odváděl pryč, mi na chodbě sdělil, že by měli zájem navázat bližší spolupráci a ať se mu ozvu na jeho číslo. Nikdo u toho nebyl, jen my dva.

Taková nabídka byla samozřejmě lákavá a navíc tu byly ty skupiny lidí, co mi vyhrožovaly, jistá spolupráce by mi mohla poskytnout větší ochranu, myslel jsem si.

 
ER: Takže ses nakonec ozval a nabídku přijal. Jak takový příjem do řad informátorů probíhá?

Kriminalista mě pozval do McDonnalda plného lidí. Vyprávěl mi, že moje informace pomohly odhalit závažnou kriminální aktivitu a s lidmi, jako jsem já, mají zájem spolupracovat. Dal mi jako finanční odměnu dva tisíce korun, prý startovné a když kývnu na jejich nabídku, budu to mít jako placenou brigádu. Byl jsem student, bez peněz – vždy jsem chtěl pracovat u informační kriminálky, nebo být soukromý detektiv, a hledal jsem si také placenou brigádu, která by byla ohleduplná k mému studiu. Tato nabídka mi proto přišla jako skvělá a přijal jsem jí.

To je vše. Nepodepisoval se žádnou smlouvu, nikdo kromě toho kriminalisty o ničem nevěděl. Zkrátka šlo o domluvu v restauraci plné lidí.

 
ER: Na čem jsi pracoval a kolik tě platili?

Chvíli na tom samém jako předtím. Odhaloval jsem internetové fantomy. Vždy jsem byl úspěšný a rychlý. Finanční odměny tomu ale vůbec neodpovídaly. Neustále se snižovaly. Za vyřešený případ, na kterém jsem intenzivně pracoval třeba tři měsíce, jsem dostal jen 500 korun. To bylo někdy v roce 2010 a nestačilo mi to ani na měsíční průkazku MHD. Nakonec mi neplatili vůbec nic. Ta první „výplata“ byla největší a nikdy jsem už tolik peněz pohromadě neviděl. Za rok, když jsem měl štěstí, jsem si vyšel na 4000 korun, ale přitom jsem pracoval skoro na plný úvazek a hodně jsem riskoval. Finanční odměna byla nepravidelná, extrémně nízká, nepokryla ani moje náklady, které jsem do pátrání musel investovat (elektřina, paměťové disky atd.).

 
ER: Proč jsi toho nenechal, když to bylo tak málo placené?

Tak neskutečně málo zaplacená práce za tak extrémně nebezpečnou činnost mi samozřejmě hodně vadila. Ale byly tu další okolnosti, proč jsem s tím neskončil.

Jednak jsem tzv. idealista. Dělal jsem to z přesvědčení. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem vůbec dostal takovou příležitost. Navíc jsem se cítil důležitý. Policie totiž smí dělat jen to, co je jí zákonem povoleno, občan ale smí dělat to, co mu zákon nezakazuje. Policisté tak mají mnohdy problémy, jak svoji práci vykonávat. I když by reálně mohli něco vyřešit, zákony jim to paradoxně vůbec neumožňují. Já jako občan měl víc možností, jak něco zjistit, a s informacemi se pak mohlo dále pracovat. 

Občas jsem viděl i výsledky své činnosti. Například jsem odhalil identity některých lidí, kteří roztáčeli miliony, pak jsem skrze sdělovací prostředky mohl pozorovat jak samotný policejní zásah, tak probíhající soud, byla to veliká aféra a nikdo netušil, že za tím vším stojím já.

No, a pak tu byla ještě jedna věc, ta byla silnější než ideál. Kriminalista mi tvrdil, že jsem nesmírně talentovaný a když se po studiu přihlásím do řad Policie ČR, tak mám zajištěný rychlý kariérní růst na nejlepší specializované útvary, které v této zemi existují. Já jsem tomu věřil, že to tak je.

 
ER: A nebylo?

Nebylo. Po studiu jsem samozřejmě předpokládal, že u Policie budu moc pracovat, dal jsem si i přihlášku. Ale stalo se něco zvláštního. Moje přihláška jakoby zmizela. Nikdo mě nikdy nevyrozuměl, kdy se mám dostavit na pohovory a zkoušky. Když jsem tam volal a zajímal se, co se s mojí přihláškou stalo, nikdo se se mnou o tom nebavil. Takže jsem měl přislíbený rychlý kariérní růst u Policie, ale už mi nikdo neřekl, že mně nikdy nepustí ani k výběrovému řízení.

Pak jsem se o to víc zajímal, tím svým způsobem, jako o jakoukoliv jinou kauzu. Dozvěděl jsem se, že u bezpečnostních složek státu nikdy nebudu moc pracovat, protože mě vedou jako pro stát nebezpečnou osobu, a to právě skrze aktivity, kterými mě úkolovala sama Policie ČR. 

 
ER: A pak už jsi přemýšlel, že toho necháš? Ideály se vytratily, žádné peníze…

Ano, pak jsem začal být hodně naštvaný a cítil jsem se podvedeně a zneužitě. Ale stále jsem měl tu možnost hýbat nitkami a zlepšovat svět okolo, chytat zločince. Říkal jsem si – nezahazuj tu šanci, taková se jen tak někomu nedává.

ER: Jak ta spolupráce probíhala dál? Na čem jsi pracoval?

Na čem přesně jsem pracoval říct samozřejmě nemohu. Jednak je mi vyhrožováno, že bych byl trestně stíhaný za vynášení informací z policejních zdrojů, jednak mi hrozí, že bych mohl být identifikován a kriminální podsvětí by si mě našlo.

Moje aktivity z bezpečného digitálního světa se časem přenesly do reálného světa. Byl jsem vysílán do terénu s předem daným úkolem, který jsem měl splnit.

Například se někde mělo konat veřejné setkání, na které se měl dostavit někdo konkrétní, o koho se policisté zajímali. Mým úkolem pak bylo navázat s ním bližší kontakt, spolupráci a vytěžit co nejvíce informací. Hodně často jsem kradl flashdisky nebo z nich kopíroval data, je to nezákonné, ale tohle se dělá. Dalším úkolem bylo prozkoumávat prostory určitých budov, kam se běžně policisté nedostanou bez soudního povolení. Tam jsem třeba zjišťoval, kde jsou spínače, jestli je tam zavedený internet, kde je umístěn počítač, jestli bývá zapnutý, jestli je do něj nějaké heslo a případně jaké, rozložení nábytku apod. Pak jsem kreslil podrobné plánky. Policie si podle toho načasovávala razie a šla de facto najisto a měla možnost i odnést si zapnutý počítač s dešifrovanými daty na disku.

 
ER: Takže jsi pro Policii ČR dělal i věci, které jsou pro normálního občana nezákonné a nikdo tě za to nestíhal, i když o tom Policie věděla?

Ano, pár nezákonných akcí jsem pod jejich taktovkou skutečně udělal a nikdo mě neobvinil. Jednak jsem kradl flashdisky různým zločincům i s jejich soukromými e-maily, a účastnil jsem se přímo vydírání jednoho překupníka se zbraněmi – nafotil jsem ho při jedné příležitosti nahého a poté jsme jej vydírali skrze tyto kompromitující snímky.

 
ER: Udělal bys to znovu?

Mám z toho opravdu černé svědomí. To jsem byl ještě hodně mladý a nevěděl jsem, v jakém jsem se ocitl světě. Netušil jsem, že policisté fotí zájmové osoby úplně nahé a pak jejich snímky šíří dál, aby jim zničili pověst, poškodili vztahy s okolím a tak. Udělal jsem to spíš proto, abych zjistil, jak daleko to může zajít. Zkoušel jsem se zorientovat v situaci, kterou mi nikdo nevysvětlil. Kdyby se někdo z čtenářů rozhodl jít v mých stopách, prosím, neopakujte moje chyby.

Víš, když nastoupíš k policii, máš spoustu školení, víš přesně, jak věci fungují, něco tě naučí, ozbrojí tě, máš kolegy, můžeš se ptát, učit se od ostatních. Ale když si informátor, nikdo ti žádný výcvik ani školení nedá, někdy ti ani neřeknou, do jak moc nebezpečné akce tě posílají. Jsou schopni tě klidně obětovat. A vlastně nemáš žádná práva. Nemůžeš jít ani na inspektorát práce.

 
ER: Jaká byla nejnebezpečnější akce, kterou jsi podstoupil?

Pamatuji si to úplně přesně. Měl to být výlet do nádherné přírodní rezervace, kde se mělo sejít pár neškodných lidí. Mým úkolem samozřejmě bylo zjistit, kdo tam byl, kdo tam měl být, ale nebyl, kdo přijel jakým autem a s kým, o čem si vyprávěli.

První problém byl samozřejmě finanční. Policie na týdenní výlet uvolnila jen tisíc korun. Z toho nezaplatíte ani chatku. Tak jsem spal pod stanem, zatímco vyvolené zájmové osoby v penzionech. To je ale špatně, když vezmeme v úvahu, že lidem se nejvíce otevírá jazyk až pozdě v noci na pokojích, když se trochu napijí.

První dny jsem se kolem poflakoval po nocích a mapoval aspoň zaparkovaná vozidla. Z dálky jsem z korun stromů pozoroval, kdo kam přichází a odchází. V noci jsem spal pod stanem, což také nebylo hezké, protože byl podzim a venku byla značná zima. Třetí den mi natekla čelist a začal jsem trpět velkou bolestí.

Součástí toho sjezdu bylo testování nějakých zbraní. Brzy ráno před jejich příchodem jsem se zahrabal do země do improvizovaného úkrytu pod křovím, jako voják, který číhá… Testovaly se výbušniny. Jeden granát explodoval kousek ode mně. Nebýt zahrabaný v té hlíně, asi bych už nebyl mezi živými. Praskly mi ušní bubínky a celý obličej jsem měl od krve. Přitom jsem se nesměl prozradit, nemohl jsem křičet ani si volat sanitku.

 
ER: Poskytuje Ti Policie nějakou ochranu, když se dostaneš do problémů?

Když jsem začínal, o žádné ochraně nepadlo ani slovo. Bral jsem to jako samozřejmost, že když po mně někdo kvůli tomu, co pro ně udělám, půjde, tak mi nějakou ochranu zajistí. Ale pak z malých krůčků zkušeností jsem zjistil, že možná žádnou ochranu nemám a ani mít nikdy nebudu.

Jednou mi vyhrožovali, tak jsem podal trestní oznámení a můj „šéf“ si osobně došel na služebnu, aby to odložili.

Bylo mi naznačeno, že se jako informátor nemám angažovat v podávání trestních oznámení, a nemám se zaplétat do žádných právních úkonů.

Platilo to zřejmě oboustranně, protože když se někdo pokoušel právně zlikvidovat mně, nepředvolali mně ani na výslech, všechno se zametlo.

Později mi bylo řečeno, že když si budu vést nešikovně, Policie mi neposkytne žádnou ochranu.

Ale nějaká ochrana tu možná je. Jednou se diskutovalo, že by mi měli změnit identitu. Ale novou identitu nemám kvůli jisté komplikaci, o které z obav před svým prozrazením nemohu psát.

 
ER: Dostal ses někdy do problémů s policií?

Mnohokrát. Motám do moc nebezpečných akcí a většina mých nových známostí jsou jen samí zločinci, kteří jsou navíc už sledovaní a profláknutí, a jednak proto, že u Policie prakticky nikdo neví, jaká je moje skutečná role.

Například mně policisté sledují, zapojili telefonní odposlechy.  

 
ER: Znáš nějaké jiné informátory? Pokud ano, jací jsou?

Znám asi dva. Nejsou ale ideologičtí. Spíš je skřípli, když něco provedli.

 
ER: Jací jsou, můžeš je víc popsat?

Ten jeden má za sebou rozsáhlou násilnou minulost, například se pokusil postřílet několik lidí, ale je tam i znásilnění a jiné zločiny. Od pohledu kriminálník a v osobním setkání nepříjemný člověk, patrné rysy duševní poruchy. Nikdy nepracoval, má nějakou malou podporu od státu. Jeho informace jsou absolutní bludy, nenávidí lidi, které musí sledovat, informace si vymýšlí. Přesto patří k jedněm s nejdůležitějším informátorů, jaké mají, přitom co řekne, to není pravda. Takový člověk by informátora dělat vůbec neměl. Jednou jsem ho viděl, jak policajtům krade z auta pepřový sprej…

 
ER: Co ten druhý?

Toho druhého znám jen z fotky. Žije v komunitě, kterou sleduje. Zapadá mezi ně. Jaký je a jak se k tomu dostal vůbec nevím.

 
ER: Kdybys mohl zlepšit práva pro ostatní informátory, čím bys začal?

Nějakým srozumitelným zákoníkem, kde by bylo popsáno, jaká má informátor práva, za jakých okolností se stává informátorem, kdy má nárok na finanční odměnu a kdy má nárok na ochranu, pokud na ní vůbec nárok má. Jak probíhá třeba vyšetřování, když ho kvůli činnosti někdy z něčeho obviní, jestli smí při výslechu říct kriminalistům, že je tam nasazený. Prostě nějaký manuál, který by nastavil jasná pravidla hry. Hlavně jestli může člověk třeba krást datové nosiče a jestli ho k tomu smějí oni navádět, a pokud se to stane, jak se má správně zachovat…

Teď to funguje prostě tak, že ani nevíte, pro koho vlastně děláte. Kdyby můj šéf byl od Policie ČR vyhozen a přidal se k mafii, tak ani o tom nebudu vědět a začnu donášet informace kriminálním skupinám.

Taky mi vadí, že člověk není v ničem zaškolený. Nové policisty proškolí, ale informátora nikdo nic nenaučí, nemá kurz sebeobrany, nikdo se nestará o jeho zdraví. Někdy člověk potřebuje psychologa, ale může se na něj vůbec obrátit a říct mu svůj problém, když souvisí s prací informátora?

Také mi trochu vadí, že nevím, jak skončily moje případy, na kterých jsem dělal. Ty mediálně známé jsem sledoval v televizi, ale je tu celá řada věcí, které se do medii nedostaly. Nemám zpětnou vazbu, jestli to, co dělám, mělo vůbec nějaký smysl.

A v neposlední řadě měl by tu fungovat nějaký program na naší ochranu. Zatím to funguje asi tak, že když se propečete, tak máte smolíka pacholíka a všichni vás mohou sežrat.

 
ER: Zkoušel jsi dělat informátora i někomu jinému?

Ano. Když jsem zjistil, v jaké se nacházím situaci, pokusil jsem se získat něco, co by se dalo nazvat důležitostí. Kdyby mně někdo chtěl odstranit, nebo třebas i Policie sama, aby tu byl někdo, kdo by to nedovolil. Tak trochu zamotat nitkami, aby mně nešlo jen tak odstranit.

Jednak udržuji vztahy s různými významnými zločinci, abych byl potřebný, ale také pouštím informace na víc míst.

Moje informace jsou tak k dispozici více policistům, jeden neví o druhém. Jsou tu i lidé z ministerstev a řada novinářů, většinou ani nevědí, s kým mají tu čest.

 
ER: Jak se ti žije ve státě, který tě za tvé původně čestné ideály může kdykoliv zavřít do vězení?

To je dobrá otázka, ale nechtěl bych to příliš komentovat. V České republice si nemohu být ničím jist. Ale Česká republika není jediné místo na světě. Já potřebuji novou identitu, ale tahle republika je tak malá, že to ani nemá smysl o něčem takovém uvažovat. V zahraničí bych měl mnohem lepší postavení. Tam bych klidně mohl dostat i tu novou identitu. Chystám se zmizet za hranicemi.

 
ER: Jak teď žiješ? Máš nějakou rodinu?

Už osm let nemám žádnou adresu. Adresy měním tak 4x do roka. Tam, kde bydlím, pronajímatel nikdy nezná moje pravé jméno. Umím si to tak zařídit, aby nikdo nevěděl, kdo doopravdy jsem.

Rodinu nemám. Ono to ani nejde. Mám si hledat přítelkyni? A jak byste jí tohle vše vysvětlili? Zaslouží si dívka vašich snů, aby jí jednoho dne kvůli vaším aktivitám někdo ublížil? Nemám to svědomí.

Už vůbec nepřemýšlím tím způsobem, že budu mít domov, rodinu a děti. Mně to nepřísluší, mám jiná práva, než ostatní.

Možná až budu mít jinou identitu a budu žít tisíce kilometrů daleko, až tohle skončí…

 
ER: Kolik lidí ví, že jsi informátor?

Jen já a on a možná jeho nadřízený. Pár lidí mě podezírá třeba z průmyslové špionáže, ale tu já nedělám. Ale několika lidem hodně vadím, protože jim docvaklo, že informace unikaly ode mně.

Několikrát mně na ulici zbili. Mám jizvu na tváři. Několikrát jsem hleděl přímo do hlavně revolveru. Je tu pro mně nebezpečno. Všechno se stáčí proti mně.

Už nic psát nechci, ukončeme to.

 
ER: Dobře. Děkuji Ti za rozhovor.