POSLEDNÍ ČLÁNKY



Poprvé jsme se potkali na jednom literárním festivalu v roce 2004. Měl jsem dva roky po svém básnickém debutu a když jsme si byli představeni, vrazil jsem mu jej hrdě do ruky s poznámkou, že nic lepšího dosud jistě nečetl. Knihu si dal do somračky, usmál se a vytáhl svoje Celebrity, do kterých mi napsal: Pavlu J. Hejátkovi, pyšnějšímu mému já od Milana Kozelky.

Když jsem jej viděl po dlouhé době v roce 2007 znovu, to se přišel podívat na můj recitál do knihovny v Kralupech nad Vltavou, sednul si jak sedávají pašové, roztaženě s rukama na opěrkách (jen mu v nich chyběl stvol hroznu na kroucení), naše společná konverzace již byla bujarejší. Krom toho klasického vyměnění si čerstvých knih, jsme si šli sednout do blízké hospůdky a dlouze diskutovali. O politice, o literatuře, o ženských a …… o smrti.

Milan věděl, jaký mám názor na to, co se tu děje po roce 1989 a protože byl v mnohém blízký jeho vnímání světa, navrhl mi, že bychom mohli (ba co dím, dokonce prý měli!), spáchat nějakou společnou performanci. Dohodli jsme (jsa oba milovníky německé organizace RAF), že já vytvořím něco svého soukromého (což jsem také 13. 11. 2007 s absolutně neadekvátními následky udělal) a poté, že on přichystá svůj stejnotématický projekt, který bude spočívat v jakýchsi kolážích s hesly tehdejších politiků a já, že k tomu budu hrát a recitovat. Ten cyklus pojmenoval vtipně Podvratné mýty a skutečně jsme i tuto společnou performanci v lednu roku 2009 v pražském NoDu zrealizovali. Přítomni byli ještě kluci z Guma Guar a byl to úžasný večer. Dodnes na něj vzpomínám s úsměvem na rtech, protože takové spontánní výbuchy smíchu u publika, jsem již od té doby nezažil. Byla to pravá, nefalšovaná politická satira a Milan byl právem spokojený, že se večer povedl. Po cestě domů mi tehdy řekl: Kdyby to nebylo celé pravda, museli bychom si to snad vymyslet.

I na společném večeru Psího vína, kterému tehdy ještě šéfoval Petr Štengl, večeru, kdy se křtila sbírka básníka Mojmíra Vrby, jsme se náramně bavili. Milanova ironie, sarkasmus a občasná arogance, zde uváděla mnohé do rozpaků. Zase se všichni tváří, jak kdyby jim holub nasral do huby a přitom se hovno stalo – pojď jdem odsud. Takhle nějak to vždy končívalo.

Když jsem se loni dozvěděl o jeho zdravotním stavu, řekl jsem si, že se za ním podívám do nemocnice. Ležel tehdy ještě na Homolce a srandičky ho neopouštěly. Neseš mi nějaký čtení?, byla věta kterou mě přivítal a když jsem mu řekl, že jsem netušil, že ho chce, jen suše poznamenal: Chyba, základní principielní chyba.

Taky mi tehdy řekl, že se mu v životě nepovedla spousta věcí, ale umřít, že se mu povede stoprocentně napoprvý. Předevčírem se ti to tedy, Mildo, povedlo, tvá poslední performance… Bohužel však nemůžu říct, že ti k jejímu úspěchu gratuluji, protože mi tu prostě neobyčejně lidsky chybíš.

Tvůj Pavel J. Hejátko

 

 

Milan Kozelka
V neděli 5. října umřel ve věku nedožitých 66 let performer, spisovatel, básník a věčný rebel Milan Kozelka.

„Milan v neděli umřel, náhle, na tváři měl spokojený úsměv.“ – PV

(foto Michal Rusek, MK v Olomouci Na letné u řeky Moravy…)

.

.

Milan KOZELKA
* 3. 11. 1948
† 5. 10. 2014

Na jihu, kousek
od hranic,
žiju jak trubka
z Nemanic,
co mu ujel vlak,
když ho
trefil šlak.

M.K. 9. 7. 2013

.

.

Texty Milana Kozelky psané pro Evropský rozhled:

.

• Svoboda je permanentně vytvářený vnitřní stavrozhovor

(ukázka)

Domníváš se, že je možné skrze dlouhodobé politické směřování (např. zákony přísně postihující jisté delikty, nebo naopak posílením prevence) nějak změnit chování lidí v dané oblasti?

V žádné oblasti nikdy nic nezmění politika, která je stále více propracovanějším mocenským nástrojem malé skupiny lidí. Nově zvolení politici přicházejí do předem narežírovaného schématu, jemuž se přizpůsobují. Moc sama uměle vytváří různé delikty a společenské anomálie, opravňuje ji to k používání represívního aparátu a k jeho postupnému zdokonalování. Moc se vždy snaží zužovat prostor pro svobodný výběr možností, snaží se spektrum možností oklešťovat a činit nevěrohodnými. Pomáhají jí média, která jsou dnes největší hrozbou a zabijákem demokracie a svobody. Obrat k lepšímu může nastat jedině opětovným přívratem k morálce, k přehodnocení vyčpělých hodnot a k uvědomění si vlastní smrtelnosti. Současný stav směřuje ke globální katastrofě.

 

• Deset tisíc netopýrů (a jiné…)

AUDIENCE
Dugdulu Gdulugdu a Oumulu Bubuku jdou
po Karlově mostě, do Kwewele je to z Prahy
dál než do Mnuwmnuwy. Oumulu Bubuku
je distributor iPodů v Kwewele, Dugdulu
Gdulugdu je prodejcem Lega v Mnuwmnuwě.
Oba milují Havlovy divadelní hry, oba mu
přijeli vyjádřit svůj obdiv. „Co děláte tam u
vás doma?“ hoří Havel zvědavostí. „Po cestě
daleký špinavý boty zujem,“ říká Oumulu
Bubuku. „A potom pod dekou sníme když
onanujem,“ říká Dugdulu Gdulugdu. „To je
stejný jako tady. V globálním měřítku se nic
nemění. Jsoucno je výzvou pro pravou ruku,
nejsoucno pro levou,“ konstatuje Havel.

 

 

• Ten Years After (a jiné)

TEN YEARS AFTER
Na zámku v Lánech probíhá grandiózní oslava
na počest desátého výročí výpletu Klausovy
nejoblíbenější tenisové rakety. K tanci a poslechu
hraje skupina Mňága a Žďorp, blonďaté letušky
Českých aerolinií dolévají vzácným hostům
nápoje a kladou na stoly exotická jídla. Vladimír
Putin sedí na klíně Václavu Klausovi, Ladislav
Jakl sedí na klíně Dimitriji Medvěděvovi. „Ja
kamandír, ty tóže kamandír,“ říká Putin Klausovi.
„Da,“ funí mu Klaus do zátylku. „Ja róker, ty
tóže róker,“ říká Jakl Medvěděvovi. „Da,“ olizuje
mu Medvěděv ušní lalok. Přesně o půlnoci se
přemisťují do zámeckého parku, kde hoří velký
oheň. Za zvuků hymny Kajmanských ostrovů
a hymny Bermud do něj teatrálně házejí Ústavu
Ruské federace a Ústavu České republiky.

 

Pravdivý příběh Plastic People (a jiné…) –  vyšlo 28. prosince 2010

PRAVDIVÝ PŘÍBĚH PLASTIC PEOPLE
Legendární kapela Plastic People převedla svá autorská a koncertní práva na skupinu českých velkopodnikatelů. „Svoji statečnou válku proti totalitě sme vítězně dobojovali. Teď budeme vodpočívat a chlastat,“ prohlašuje na tiskové konferenci v atriu pražského hotelu Hilton lídr kapely Vratislav Brabenec. Slavná kapela bude dál pokračovat ve složení: Zdeněk Bakala – bicí, Petr Kellner – klávesy, Martin Roman – housle, Andrej Babiš – basová kytara a zpěv a Pavel Tykač – doprovodná kytara a zpěv. Manažerem kapely se stává ruský magnát Oleg Děripaska. „Tyhle kluci se vyšvihli vlastní pílí a zosobňujou patočkovskej ideál svobody, kvůli kterýmu nás bolševici vláčeli po kriminálech,“ říká Brabenec. „Sou to autentický rokeři,“ dodává Magor Jirous.

 

• Multivirtuální metakontext (a jiné)

VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI
Old Shatterhand se narodil ve Velké Chuchli,
Samuel Beckett se narodil v Podolí, Boris Vian
se narodil v Karlíně, John Lennon se narodil
na Jižním Městě, Kryštof Kolumbus se narodil
v Nuslích, Janis Joplin se narodila v Dejvicích,
dalajláma se narodil v Kobylisích, Bart Simpson
se narodil v Bráníku, Calamity Jane se narodila
na Žižkově, Lawrence Ferlinghetti se narodil
v Holešovicích, Božena Němcová se narodila
v Las Vegas, Ulrike Meinhof se nenarodila
vůbec. Sieg heil byznys, kapitalismus akbar!

 

 













Volba lidskosti